Je potřeba vykopat v ledu plošinu pro stan, rychle ho postavit a okamžitě začít vařit. Hlavně litry a litry čaje. Každý lezec během dne díky dehydrataci a probíhající aklimatizaci musí vypít několik litrů tekutin. Je samozřejmě nutné něco i sníst. Ve velkých výškách to ale bývá problém. O nechutenství už byla řeč. Stává se, že do sebe něco vítězně dostanete a do 30 vteřin to zas vyklopíte. Pochopitelně příliš energie nezískáte, spíše naopak. Taky probíhá domluva, jaký zvolíte postup následující den.


V tomto bodě nemusí panovat při rozdílné vyčerpanosti vždycky shoda a pro její nalezení je někdy třeba vpravdě šarlatánských metod. Během noci se potom střídáte ve vaření, jelikož ve výškách kolem 7 000 metrů uvést do varu misku sněhu není díky fyzikálním zákonitostem vůbec jednoduché. Ostatní se snaží usnout, což se jim někdy dokonce podaří, někdy jim to rány praskajícího ledovce - určitě přímo pod stanem - nedovolí.


A zítřejšího rána vše začíná znovu.


Pokud počasí řekne definitivní ne, musíte mít zase štěstí a dostat se zpět do ABC. Tomu se říká fáze čekání, často trvá často několik dní. Pokud vám zásoby neproberou nenechaví draví ptáci, je čas předvést si vzájemně kulinářské zázraky. Tedy pokud vám domorodý kuchař do všeho necpe orientální koření, které vás místo nabití magickou silou zažene několikrát denně na latrínu.


V mizerném počasí čas neutíká. Několik knih, co máte s sebou, je dávno přečtených, deník dopsaný, satelitní spojení přestane fungovat, a tak se hraje oblíbené Člověče, nezlob se. Často tato roztomilá hra rozpálí jinak odolné lezce do běla a rozmetá poslední zbytky dobré nálady.


Naší partě se na vrchol vylézt nepodařilo. Počasí nás nepustilo. Během jara 2007 summitu dosáhli jen dva lezci, a to až po našem odjezdu těsně před příchodem monzunu. Ale vzhledem k tomu, že jsme se o to pokoušeli ve třech jako první v sezoně a bez výškových nosičů… Museli jsme si vše sami prošlapat a zajistit, zorientovat se v terénu, kde jindy bývá vyšlapaný chodník.


Australana Andyho Locka jsme potkali jako první signál přílivu dalších lezců ke konci naší expedice. Sisha Pangma byla jeho třináctou osmitisícovkou, prodělal zde již dva neúspěšné pokusy. Ujistil nás, že náš výkon byl o.k. Díky naší dřině měli ti, co přišli po nás, až k vrcholovým hřebenům prošlapanou cestu a označené trhliny. Ušetřilo jim to spoustu času a energie.


Nádheru této hory i adrenalin jsme si užili vrchovatě. Vraceli jsme se živí a zdraví, to vůbec není k zahození – i podle mínění našich manželek.
Už mě svrbí tělo při představě, co si nadělím k padesátinám! Že by třeba pákistánský Gashebrun?

JIŘÍ JAKUBEC