Kliknutím zvětšíte„Už ve škole nás učili o včelách a pamatuji se, jak nás zavedli na včelín a ukazovali, jak se o ně pečuje. Já jsem si ale tehdy řekla: No, já teda nikdy včelařit nebudu. A vidíte, jak to dopadlo,“ vyznává se s úsměvem paní Jiřina.
Poprvé se setkala se včelami po své svatbě. To jí bylo sedmadvacet let, a dnes je jí o šedesát víc. Její manžel sloužil jako polesný v Polici, kde se Jiřina Kacetlová narodila. Jako asi každý měla ráda med, a když za ní došel včelař Antonín Pekárek s nabídkou, že by v lese, na jehož okraji v myslivně bydlela, mohla chovat včely, souhlasila.
„Pan Pekárek se stal mým prvním rádcem a učitelem. Zasvětil mě do všech tajů složitého včelařského umění,“ zdůraznila paní Kacetlová.
A tak si sedmadvacetiletá žena plná elánu opatřila úly a včely a začala se o ně starat. Z počátku měla troje. Nebyly ovšem starostí paní polesné jen včely. Musela se samozřejmě starat i o své dvě dcerky a pečovat o hospodářství, které při myslivně bylo.
Její manžel, pocházející z osady nedaleko Markvartic u Telče, byl však opačného názoru, moc její činnosti nepřál. Plat se mu sice líbil, ale s tím, že v létě byla jeho paní pořád pryč, se nemohl smířit.
„Ono ho to štvalo, byli jsme jedenáct let od sebe, že mi nemohl poroučet. Protože já jsem byla svou paní a hospodařila jsem si ve včelnici sama. Mou práci kontroloval jen na podzim krajský včelmistr, a ten byl se mnou vždy spokojen. A jednou řekl manželovi: Vaší ženě líbejte každý den ruce,“ rozesmála se včelařka.
Po osmi letech pobytu v Polici byl v padesátých letech polesný Kacetl přeložen do Bítova, kam se rodina přestěhovala i se svými včelami. I tam získala paní Jiřina mnoho nových zkušeností a znalostí. Postaral se o to zejména František Klobko, který jí s chovem pomáhal. Kacetlovi bydleli na krásném místě, v hájovně na statku Vranč. A tam se paní stala profesionální včelařkou. Jejím zaměstnavatelem byly státní lesy a ona se starala o sto včelstev.
„To byla odvaha, co? Když jsem po čtyřiadvaceti letech odcházela do penze, měla jsem včelstev sto padesát. Odebírali jsme žihadla, vybírali mateří kašičku, bylo to velmi náročné, ale krásné povolání,“ vzpomíná.
V roce 1988 po čtyřletém přesluhování se rodina odstěhovala do Horek na chalupu. Svoje včely – patery – si paní Jiřina vzala přirozeně s sebou. Dnes ale mají u Kacetlů dvanáctery. Nyní o ně pečuje zeť Bedřich, ale včelařka mu stojí stále za zády, chodí s ním, radí mu, zkrátka dělá, co ve svém věku ještě může.
„Bez včeliček si nedovedu život vůbec představit. Prostředí u úlů mě léčí a uklidňuje. Je to moje království. Co včelařím, jsem nezastonala, jenom jsem si jednou zlomila ruku. Kdo chce ovšem včelařit a myslí si, že na tom zbohatne, tak je na velkém omylu. Přijdou totiž roky úrodné, ale také jalové. Ani letošní zima včelám moc nepřála. Já jsem měla od dětství ráda přírodu, a kdo ji nemá rád, ten nemůže mít rád ani včely. A kdybych je neměla, tak už tady dávno nejsem. Mě drží včely při životě, to je moje lékárna,“ končí své moudré vyznání Jiřina Kacetlová.
Pavel Kryštof Novák
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
