Ukrajovali z kamenné masy kus po kuse. I přesto o zrození sochy vypráví oba s láskou. Byla to pro ně první „společná kamenná" premiéra.
I přes šibeniční termín dvou měsíců se jim povedlo z šestitunového kamenného kolosu vytvořit sochu za měsíc a necelé dva týdny.
„Jsme moc rádi, že jsme mohli na takovém díle pracovat. Od táty to byl hrdinský výkon, že byl ochoten do takové akce jít," netajil svůj názor Boris Kjulleněn mladší.
Jeho otec přidal komentář: „Termín to byl strašný. Takový husarský kousek! Běžně se na takové soše z kamenného materiálu pracuje půl roku až rok."
Pro akademického sochaře Borise Kjulleněna, který často tvoří především ze dřeva, nejde o první velkou sochu z kamene.
První velkou sochu vytvořil ze žuly
„První velkou sochu z kamene jsem vytvářel ze žuly. Ale to bylo ze zábavy, z legrace," tvrdil Boris Kjulleněn starší. Šlo prý o hlavu z obřího asi 1,5 metru velkého valounu.
„Dodnes stojí v lesíku Hájku na loučce. Dospělí o ní vypráví dětem smyšlené legendy," dodal se smíchem.
Zato práci na soše, která má zdobit památník padlým v I. světové válce v Nových Syrovicích, berou oba Kjulleněnové se vší vážností.
V družstevní hale mezi kombajny musel sochař Boris Kjulleněn starší namísto obvyklých „dlátek" na dřevo vzít do ruky moderní techniku. Jeho syn mu přitom vydatně pomáhal.
„Elektrickou sbíječkou jsem odbíjel největší kusy kamene. Aby byl co nejrychlejší úbytek materiálu. Aby socha dostala co nejdříve „hrubý" tvar. Nástroje se tupily, odrovnali jsme tam pět diamantových kotoučů. Teprve pak bylo možno kámen ručně opracovávat," líčil Kjulleněn mladší. Ten je v Třebíči znám především coby fotograf. Jak ale sám tvrdí, díky kutilství na chalupě ve Vlčatíně, s řadou elektrických nástrojů pracoval už dříve, byť ne za účelem „sochání".
Příliš krátký termín na zhotovení sochy oba tvůrce nutil pracovat za každého počasí. Každý pracovní den. „Dělali jsme ve všední dny. Prakticky od osmi ráno do osmi do večera. Soboty a neděle jsme někdy vynechávali, protože jsme z toho byli oba zničení. Byla to fyzicky velmi vyčerpávající práce. Občas jsme cítili, že už nemůžeme hýbat rukama," mínil syn akademického sochaře.
K dispozici byla jediná fotografie
Sochu vytvářeli podle jediné dochované fotografie původní sochy legionáře, kterou měli k dispozici.
„Ta fotografie nebyla ideální, protože byla z podhledu. Tatínek vytvořil nejdříve volnou kopii sochy. Udělal jeden model o velikosti jedna ku osmi a jeden „hrubší" model o velikosti jedna ku třem," nastínil Boris mladší.
Kjulleněnové ocenili, že z řad místních byl o jejich tvorbu zájem. „Lidé se za námi chodili dívat. A přitom nás podporovali. Kolikrát tam byla opravdu zima. A oni nám přinesli slivovičku na zahřátí. Povzbuzovali nás," pochvalovali si oba.
Už se prý těší na slavnost, při níž dojde na odhalení jejich díla.
A kdyby se objevila v budoucnu podobná nabídka na zhotovení kamenné sochy?
„Jen ne za tak krátký čas. To už nikdy. Bylo to takové dobrodružství po všech stránkách. Dodnes mě bolí ruce a brní záda. Musím si jet odpočinout na týden do lázní. Ale pokud by na takovou práci byl rozumný termín, pak bychom se do toho pustili s chutí. Jisté zkušenosti s moderní technikou jsme teď nasbírali. Tak proč to nezkusit znovu," zamýšlel se starší z Kjulleněnů.
Mladší přikyvoval, že ani on by se takové práci nebránil. „Jsme s tátou tandem," potvrdil, že by jej v tom samotného nenechal.
