Obývá totiž svérázný příbytek vytvořený pouze z igelitů starých hadrů na konstrukci z dřevěných kůlů. Chatrč stojí u lesíka, sotva tři metry od břehu řeky Rokytné. V největších mrazech bylo u řeky kolem minus dvaceti stupňů. „Minulý pátek jsme šli se školními dětmi v poledne na vycházku okolo jejího obydlí. Měl jsem strach, aby ten mrazivý víkend přežila, aby tam neumrzla. Tak jsem tam jen tak nahlédl, jestli tam někdo je. Vyrušili jsme ji. Začala po dětech pokřikovat,“ líčil setkání s bezdomovkyní učitel Vladimír Cejpek. Obavy o ženin život prezentoval na radnici. Starosta Jaroslav Soukup, když přišla řeč na místní ženu bez domova, jen pokýval hlavou: „Minulé pondělí ji policisté odváželi do Brna do azylového domu. Zatím nemám zprávy, že by se vrátila.“

Naďa se vrací zpět do svého města

Kdo z Jaroměřických zná Naďu, ví, že je nezmar. A také, že je nepřizpůsobivá a k okolí se chová zvláštně. Svůj životní styl si zhruba třiačtyřicetiletá žena zřejmě nechce nechat vzít. Podle tvrzení obyvatel je Naďa zpátky. Deník ji v jejím příbytku včera nezastihl. „V neděli byla tam na lavičce. Měla rozdělaný ohýnek a seděla tam zabalená. Je podivín. A je schopna po vás hodit kamenem. Říkali jsme si, že má tuhý kořínek. Už ji jednou policisté odvezli. Ale než se stačili vrátit, byla zase zpět,“ vylíčila Deníku žena z Jaroměřic, která si nepřála zveřejnit své jméno.

Starosta zmínil, že bezdomovkyni loni třikrát čtyřikrát odváželi do brněnského azylového domu. Ona se však pokaždé velice rychle, nejpozději za tři dny vrátila zpět do Jaroměřic. Z azylového domu utekla. „Nevíme proč. Víme, že finanční prostředky nejspíš má, tedy má i na nezbytné zajištění pobytu v azylovém domě. Údajně bere důchod,“ poznamenal starosta.

Pro něj je prý nepochopitelné, že ač má žena v azylovém domě teplo, chce být za každou cenu v Jaroměřicích. Duší je nejspíš „Jaroměřičák“, byť si to možná neuvědomuje. Zda je jí vůbec nějak možné pomoci, nad tím se včera zamýšlela důchodkyně Božena Pokorná.

„Když to takhle dělá pořád schválně, netuším jak by to bylo, kdyby se o ni někdo postaral, protože by asi stejně nikde jinde nebyla. Asi by to nepomohlo,“ řekla Pokorná.

Je to zhruba přes dva roky, co Naďa přebývala ve starém domě v sousedství školní tělocvičny. „Museli to tam prkny zatlouct, aby tam do něj nelezla. Netopilo se tam,“ sdělili nám místní. Podle mnohých, přebývala žena ve svém improvizovaném vigvamu u řeky ještě nedávno s jinou ženou, která se za ní přistěhovala údajně z pečovatelského domu.

„Je otázkou, jak takovému člověku pomoci,“ dumal starosta Soukup. Podle něj by měly mít i ženy, rovnoprávně jako muži, možnost ubytování v azylovém domě na Třebíčsku. „Někdy mám dojem, že se více staráme o čtyřnohé miláčky, než o samotné lidi. Uvítal bych, kdyby tu nějaký azyl pro ženy v regionu byl,“ konstatoval starosta. To je ovšem potíž. V Třebíči funguje pouze azylový dům pro muže a také Dům pro matky s dětmi v tísni. Pro ženy bez dětí žádné ubytování v tísni neexistuje. Nejbližší je v Brně u Armády spásy. „Určitě by tady na Třebíčsku někde azylové bydlení pro ženy být mělo,“ je jednoznačného názoru Šárka Velebová z Jaroměřic nad Rokytnou.

Někteří místní se vyjádřili i v tom smyslu, že přestože je Naďa, jak říkají „divná“, je zkrátka obyvatelkou jejich města. „Nevozil bych ji až do Brna. Proč by ji nemohli před mrazem poskytnout přístřešek tady u nás v Jaroměřicích,“ prohlásil jeden z místních.