„Chtěli jsme jet Vltavu, ale je tam narváno, tak jsme zvolili Otavu,“ svěřuje se Lenka Oplatková z Třebíče. Občanské sdružení Halahoj pořádá v červenci hned dva vodácké tábory. „První skupina jela Berounku a my jsme teď na Otavě, říká předseda třebíčského sdružení Vít Oplatek.

České řeky se nejčastěji sjíždějí na kánoích nebo na raftech. Občas se objeví i kajak. „Na kajak jsem se fakt těšil. Je to něco jiného než kánoe. Ale přiznávám, že v některých hodně klidných místech Berounky jsem se pořádně nadřel,“ vypráví Václav Doležal, který společně s ostatními sjel téměř sto kilometrů této české řeky. „Začínali jsme kousek za Plzní a skončili jsme pod Karlštejnem. Ráno jsme sbalili stany a krosny, které nám doprovodné vozidlo odvezlo do dalšího kempu. Každý den jsem ujeli kolem dvaceti kilometrů. Nepádlovali jsme ale celý den, to by ani nešlo. Podél řeky je několik zřícenin hradů, tak jsme navštívili Liblín a Krašov. Nemohli jsme vynechat prohlídku Křivoklátu a poslední den jsme si vyšlápli na Malou a Velkou Ameriku, což jsou bývalé vápencové lomy blízko Karlštejna.“

Denně se dá ujet i třicet kilometrů, ale záleží na fyzické zdatnosti posádky. Klidnější řeky se jedou pomaleji než ty, kde pomáhá samotný proud řeky. Neměli bychom zapomínat na vodácké vesty, které se vyplatí mít na sobě zvláště při sjíždění jezů. Také platí pravidlo, že všechny věci v lodi, zvláště tedy lodní pytel nebo barel, by měly být k lodi přivázány. V případě převrácení se pak nemůže stát, že by vám něco uplavalo. „Poslední jez, který jsme sjížděli, byl v Berouně. Ačkoliv vypadal nevinně, cvakla se na něm polovina naší výpravy. Já jsem ho sjela celkem bez potíží, ale když jsme zaparkovali u břehu, najednou jsem viděla jak proud unáší pádlo, vestu, barel. Po chvíli se objevila kánoe, pak připlaval jeden člověk, pak druhý. Všechno a všechny jsme pochytali, takže to dopadlo dobře,“ vzpomíná Alžběta Michálková a s úsměvem dodává: „Nejvíce se bavili asi lidé na mostě. Připravili jsme jim zajímavou podívanou.“