Rozhodl jsem se, že situaci půjdu do terénu prozkoumat. Pěšky. Neboť se nechci přidávat k zástupu těch, co touto kdysi klidnou částí Třebíče projíždějí motorovými vozidly. Už když se na nechvalně proslulou silnici napojuji za železničním přejezdem v Borovině, musím jít „ve škarpě“, protože komunikace, na které mimochodem ani nejsou dělící pruhy, nebyla stavěna na tak hustý provoz a auta sviští kousek ode mě.


A začínám počítat. Jedno auto, druhé, třetí… Chvíli si procvičuji řadové číslovky ústně, ovšem u třicet dvojky to vzdám a začínám dělat čárky. Aut tu jezdí jednoduše příliš mnoho. Cestou kolem chatové osady pozoruji, jak osobní auta a firemní náklaďáky před sebou nemilosrdně tlačí párek cyklistů. Prach a štěrk se z rozpálené silnice zvedá a zahaluje tak staršího pána opatrně přecházejícího z jedné strany na druhou.


„Tahle silnice je využívána více než je zdrávo,“ odpovídá pan Pavlíček na můj dotaz, co říká na provoz. „Hlavní silnice je tam nahoře,“ ukazuje směrem k Borovině. „Když už to má sloužit dopravě, bylo by potřeba tu komunikaci rozšířit, protože tady o kousek dál do cesty leze skála, a postavit chodníky. Lidi tady musí před auty uskakovat a někdy je to těžké, když někdo jede s kočárkem nebo s vozíkem. Je to jenom místní komunikace pro zahrádkáře a místní, ne žádný obchvat,“ dodává na závěr.


Silnici jako zkratku přitom nevyužívají pouze Třebíčané. Během počítání aut vidím i auta s pražskou značkou, Němce a Slováky. Málokdo z nich přitom dodržuje povolenou padesátku. Na úzkém mostku klenoucím se nad poušovským náhonem poté řidiči musí prudce brzdit, aby zabránili střetu s protijedoucím vozidlem. Bezpečnosti nenahrává ani to, jak je silnice děravá a klikatá.


Přestávám počítat


V jedenáct hodin přestávám projíždějící auta počítat a součtem čárek docházím k číslovce 136. Sto třicet šest aut za hodinu projelo Poušovem; to je více jak dvě auta za minutu. Výsledek oznamuji trojici dam postávajících u jednoho z domů.


„Jsme proti tomu, aby tady jezdila ta auta, nadává tady na ně každej,“ přikyvuje smutně místní obyvatelka Anna Hlubilová. „Všichni si to tudy zkracujou… A to jste je počítali dopoledne! To máte vidět odpoledne, tak kolem jedný a kolem třetí. Už jsme i uvažovali o sepsání petice, ale je nás málo…“ Devětasedmdesátiletá Ludmila Procházková přidává vlastní počty: „Já jednou cestou domů napočítala během dvaceti minut pětadevadesát aut! A kolikrát už nám tady přejeli naše kočky…“ kroutí hlavou paní Procházková.


„Je to hrozný. Já už ani nemůžu přes silnici kvůli autům. Mě by hned zajeli,“ říká tichým hlasem nejstarší z trojice dam, osmaosmdesátiletá Marie Tušerová. Poslouchá svoje sousedky, sama však nic neříká, jako by už na všechno rezignovala.


Situaci by mohl vyřešit silniční obchvat města Třebíče, který je projednáván, pozměňován a odkládán již hezkou řádku let. Nicméně do té doby na chyby vedení města bude doplácet právě Poušov a jeho obyvatelé.

RADEK BLAŽEK