Sama se zároveň snaží zapojovat do veřejného života například tím, že Třebíč letos poprvé pomohla připojit k akci Dny architektury. V rámci ní uspořádala s manželem workshop o budoucnosti Podzámecké nivy, z něj by měl vzniknout návrh, který vytvoří jejich studio D+Architekti a představí jej jako možnou inspiraci vedení města i veřejnosti.
Jak se vám líbí Třebíč?
Nejprve se mi vůbec nelíbila. Je jako každé město. Ale u každého města, pokud jste v něm déle, tak si najdete něco, co je pěkné.
A co se vám líbí?
Je tady spousta pěkných míst. Samozřejmě bazilika a židovská čtvrť. Baťovské domky, o kterých jsem vůbec nevěděla, že tady jsou. Mám fakultu architektury v Brně, což je do Zlína co by kamenem dohodil. A náměstí. Spíše tím jaké bylo, než jaké je dnes.
Čím se zabývá architekt?
To je hrozná otázka. To je tak na dvouhodinovou odpověď. Dělá co chce a k čemu tíhne. Vzdělán je v navrhování domů všech typů. To znamená od malých věcí, interiérů, rodinných domů, bytových domů, škol, úřadů až po mrakodrapy. Pak je tu také urbanismus. To znamená plánování měst, územní plány, regulační plány…
A není toho moc?
Je toho strašně moc. Samozřejmě každý tvrdí, že jeho škola je nejtěžší. My architekti tvrdíme, že nejnáročnější je medicína a pak jsme určitě my. Zápřah ve škole je hodně velký. Projít musíte vším.
Co vás nejvíc baví?
To strašně malé nebo strašně velké. Mám hodně ráda město. Dělala jsem diplomovou práci na téma veřejné prostory a město. A ráda mám i malé věci, které dělám nyní nejčastěji. To jsou interiéry a rodinné domy. Mám sen si udělat školu.
Dají lidé na architekta?
Měla jsem i klienty, se kterými jsem se nedomluvila. Protože jsme zjistili, že to každý máme jinak. Já něco dělám svým stylem, ale nenutím ho někomu. Když se domluvíme, že to dotyčný bude chtít jinak, tak myslím designově, než prakticky se umím vžít do jeho kůže a snažím se udělat to, co se líbí jemu. Ale tak aby to mělo hlavu a patu. Právě to musí držet architekt. Interiér je hodně specifický. Já jsem raději, když mi člověk zavolá, že se mu líbí některé moje práce a chce to tak udělat.
Jak se tomu dá předejít?
Já mám první konzultace zdarma. Je to jak s doktorem, musíte si sednout. Povídáte si dvě hodiny, jsou to dvě hodiny nezaplacené, ale zjistíte, zda si vyhovujete. Pokud ne, tak by toho ztraceného času potom bylo mnohem víc.
Musí se skloubit fakt, že se v tom musí cítit zákazník dobře a to, aby byl architekt schopný se pod to takříkajíc podepsat, že?
Určitě. Pokud máte již nějakou praxi, tak zjistíte, že existují různé typy lidí. A já jim k prvnímu kontaktu říkám, aby mi přinesli, co se jim líbí. Pak mi stačí deset minut, abych věděla, kudy cesta povede.
Jaké jsou české domácnosti?
Bydlení v Čechách je hodně ve stylu: A tak to je jedno. To si udělám sám. Ale to vám nemá být jedno. Vy v tom bydlíte a trávíte dennodenně spoustu času. Když přijdete z práce domů, tak proč byste to tam nemohli mít pěkné, klidné místo, kde je vám dobře. České domácnosti jsou přeplácané. Lidé to sami nakonec přiznají, že tam ty věci nechtějí, ale nejsou schopni je vyhodit. Jako první krok je udělat to, že vyhodíte všechno, na co jste za poslední rok nesáhl. Najednou se vám v bytě uleví.
Vy také učíte na Střední průmyslové škole stavební v Třebíči.
Je to takový experiment. Škola má nově otevřený obor Architektura a design. Nyní tam běží teprve první čtyřletý cyklus, nyní mám druháky. Je to dost náročné pro ně i pro mě. Čtvrťáci, když vyjdou ze stavárny, tak si myslí, že toho hodně vědí. Myslím, že bude fajn, když jim od třeťáku budeme říkat, že nevědí nic a měli by být dost pokorní. Jde o to jim hlavně otevřít oči. Studium na středních školách obecně je hrozné. Mám pocit, že chybí koncepce. Ambice je taková, aby věděli, že dům sice stojí, protože má stěny, ale musí také vědět, proč by tam měl stát a jak by tam měl stát. Co je okolo. Jak bude působit na okolí. Jak bude okolí působit na něj. A podobně.
Letošní držitel ceny Architekt roku Adam Gebrian říkal, že se stal před sedmi lety popularizátorem architektury proto, že tento obor nikoho nezajímal. A že architekt u nás nemá ani prestiž.
To je tím, že lidi nevědí, co architekt dělá. Pro ně je to začarované slovo z první republiky, kdy se občas v černobílém filmu mihl architekt a pan továrník. Je to strašně drahé a luxusní a pro nás ne.
Proč by lidé měli využívat architekta?
Architekt je tady proto, aby vám udělal smysluplné, pěkné bydlení. Aby stavby měly hlavu a patu. Aby byly soudobé a někam se posouvaly. My říkáme, aby to byly domy s duší. Pokud do nich vejdete, aby to na vás dýchlo. Velké sály by měly udělat wow efekt. V galeriích by měla vyniknout díla a ne stavba. Školy mají pomáhat soustředit se na učení, ale zároveň to tam děti musí bavit.
Je těžké k tomu lidi přimět?
Nejhorší je přemluvit lidi, aby si najali architekta u vlastního bydlení. Chápu, že je to otázka peněz, ale ve finále vám jich architekt může spoustu ušetřit.
Nedávno mi jedna studentka přinesla rodinný dům, který si navrhla maminka, a že na tom trvá. Přinesli mi to, co si o tom myslím. Tam bylo všechno špatně orientace ke světovým stranám, člověk otevřel dveře na chodbu a koukal do zdi.
Zajímá lidi veřejný prostor?
Jak kde. Mělo by je to zajímat. Většinou je to začne zajímat až ve chvíli, kdy je tam něco tak špatně, až je to zaráží. Když je to průměrné, tak je jim to jedno. Veřejný prostor je vizitkou vyspělosti lidí. Nemyslím si, že je to o penězích. Například malý ostrov Djerba. Tam nejsou boháči. Ale jsou tam skvělé uličky a náměstíčka. Nebo když si vezmete starou Itálii. Tam to pořád žije, veřejná prostranství jsou tam krásná.
Čím to tedy je?
Je to o povaze. Ale funguje to i na severu. Vezměte si Kodaň, Stockholm. To jsou ukázková města. Není to sever jih, není to východ západ. Je to v lidech.
Viděl jsem dokument o fasádách domů, kde si každý vybral barvu, která se jemu líbí, a bylo mu fuk, zda to zapadá do okolí či jak to působí na lidi, kteří chodí okolo.
Na tohle by město mělo mít regule. Je to tak všude. Hodně je to v Anglii, skandinávských zemích, kde mají jasně danou paletu barev, ve které se musí pohybovat. Je dost široká. Mají i typy materiálů a podobně. Myslím, že postsovětské země jsou pořád ještě trochu zakomplexované v tom, že si konečně mohou zakřičet: Jsem to já!
Například ve Skandinávii jsou vedeni ke kvalitě bydlení úplně odmalička. Když jste v Kodani, tak tam nenajdete byt, který by se vám nelíbil. Nejsou takhle vyřvané. Nemají vnitřní potřebu se vymezovat tím, že si udělají růžový dům. Naopak udělají si ho tak, aby byl pěkný a zapadl v ulici a dovnitř si koupím lampu za dvacet tisíc. U nás je vše kolotočové, protože můžu.
Mají k lepšímu povědomí o těchto věcech pomoci i Dny architektury, které jste pořádali?
Ano. A chtěli jsme si i v Třebíči proklepnout, jestli je tady vůbec někdo, koho to zajímá. Já pracuji již šestý rok v největším českém internetovém portále o architektuře. Takže tyto akce znám. A rozhodli jsme se, že se připojíme.
Jak to dopadlo?
Docela dobře. Zjistili jsme, že lidí je hodně. Já jsem byla šokovaná, kolik lidí přišlo na naše procházky po židovské čtvrti a borovinskou továrnou. Myslela jsem si, že to bude tak patnáct, dvacet a budeme rádi. Nakonec nás v židech bylo asi sedmdesát a v Borovině kolem čtyřiceti. Takže to lidem není jedno. To je úplně nejlepší zjištění, co mohlo být.
Vy jste v rámci Dnů architektury pořádali workshop o Podzámecké nivě. Proč jste si vybrali právě tento prostor?
To jsem vybrala já. Mám dvě malé děti, a když s nimi courám po Třebíči, tak přemýšlím, kam s nimi. Narazila jsem na Podzámeckou nivu. A celou dobu jsem si pak říkala: To je neuvěřitelné, jak je to na Třebíč obrovské místo, kde nic není. Což nemusí být špatně, ale ono tam tak neutěšeně nic není. Nekoncepčně. A přijde mi, že je škoda, že to nefunguje spolu s protějším nábřežím. Chtěla jsem vědět, jestli jsem jediná, komu přijde divné, že tam nic není. A zdá se, že ne. Nápadů, které se nám sešly, bylo hodně.
Jak to funguje jinde?
Moji rodiče žijí v Hradci Králové. Byla jsem se tam za nimi podívat a tam mají náplavku, která je srovnaná s aktuální hladinou vody. Je to Labe, takže žádná malá říčka. A tam udělali nové nábřeží přímo u vody. Jsou tam betonové lavičky, které voda nevezme, a další prvky na sezení. A je tam strašně moc lidí, i když je zima a hnusně.
V rámci workshopu jste spolupracovali se studenty stavebky. Měli ve svých návrzích něco inspirativního?
Hodně se mi líbila půjčovna loděk. A líbilo se mi, že by u toho byla také půjčovna grilů, piknikových košů, což naprosto skvěle funguje v Praze ve Stromovce. Tam je to tak populární, že rezervační systém je v dubnu plný už na červen. To je přesně věc, kde je za málo peněz hodně muziky. To jsou věci, se kterými se dá začít.
V Třebíči se nyní mluví o rekonstrukci Karlova náměstí. Nyní to vypadá, že město připravuje návrh, jak by se mělo náměstí zrekonstruovat.
To je strašně špatně. Jak město připravuje? Měli by vyhlásit architektonickou soutěž. To je přesně problém malých měst. Je to syndrom akvárka. My si to sami uděláme a raději sem nebudeme nikoho pouštět.
V čem by mohla být architektonická soutěž přínosem?
Dostanete zpětnou vazbu od lidí, kteří tady nebydlí, což je obrovské plus. Když se někdo podívá zvenku, tak vám může otevřít oči, že by to mohlo být jinak.
Dá se stručně říct, jaké změny by náměstí potřebovalo?
Já bych vůbec nebyla hysterická s dopravou. Byly návrhy, že se spodek zavře pro automobily, nebo tam nebudou jezdit auta vůbec. Myslím, že by bylo nejlepší se vrátit a podívat se na historické fotky, jak to fungovalo. Stačilo by jen zklidnění dopravy. Nechala bych tu auta, ale udělala bych jim to tak nepříjemné, že by tudy nechtěly jezdit. Dala bych sem jen třicítku, srovnala to do roviny a jak tudy budou lidi procházet, tak auta budou muset jezdit pomalu nebo raději jinudy. Otázka samozřejmě je, co by to udělalo, jak by to přetížilo ostatní cesty. Ale náměstí by to pomohlo. A nemuselo by to být všude. Stačila by půlka.
Ale není to jen o dopravě.
Náměstí je krásné, ale občanská vybavenost je tristní. Ale věřím, že to lze změnit. Když se podíváte do Znojma, Kutné Hory i Mikulov. To jsou malá městečka, ale náměstí jsou tam čistá kulturní. Malými zásahy se tam nabalují větší a větší a město roste, funkce přibývají a dominovým efektem se utváří samo. I pro Karlovo náměstí by bylo dobré začít s něčím malým a zjistit, jak to funguje. Udělat například pěkné tržiště, ale nejen to, přidat k tomu nějaké bistro či posezení. Proč tady není někde pár stromů, pod které by se člověk v horku schoval. V letošních čtyřicítkách se mu každý vyhnul.
Není si kam sednout.
To náměstí jen proběhnete, a pryč. Sem by se naopak lidi měli nahánět. To, že jdete trávit čas na náměstí, tu hrozně chybí. Tady si ani moc nenakoupíte. Jsou zde banky a jenom pár obchodů. Dříve to byl vždy reprezentativní prostor. To tu dnes není.
Druhou polovinou centra je židovská čtvrť. Je to opravdu chlouba Třebíče?
Určitě je to chlouba. Procházku při Dnech architektury židovskou čtvrtí jsme dělali i proto, že nás zajímalo, co dál. Zakonzervovalo se to pěkně. Udělalo se z toho UNESCO. Ale tím to nesmí skončit. To by byla škoda.
A co automobilová doprava v židovské čtvrti?
Mě vytáčí argument, že pokud tam nebudou auta, tak tam nebudou chodit lidi. Kdyby tam nebyla auta, vyndaly by se ven zahrádky, různá sezení… Mě mrzí, že zmizelo zápraží domu. Jak jste si vzal z předsíně lavici nebo židli, sedl jste si na ni, dal si tam kafe a seděl před domem. Viděl jste, že soused udělal to samé, dali jste si židle k sobě a začali jste si povídat. Například v Holandsku to funguje pořád. I v moderních domech. Oni na předprostor u domu hodně dbají. Je to pořád jejich. V Čechách je to tak, že dům končí vstupními dveřmi.