Africké heslo dne? Hakuna matata!

Loni na podzim spojila návštěvu Expa v čínském Šanghaji s výletem mimo jiné do Hong Kongu. Letos už mají s přítelem za sebou cestu po zajímavé části Afriky.

Kde přesně jste byla?

Byla jsem v Keni a v Tanzánii - konkrétně v Nairobi a pak jsme přejeli do Arushi v Tanzánii, což je město, odkud se jezdí na známá safari jako Serengeti nebo Ngorongoro, blízko odsud je taky Kilimanjaro. Pak jsme pokračovali přes Dar es Salaam na Zanzibar.

Jak dlouho? Kolik to stálo?

Dva týdny, celkově to nebylo zas tak drahé. Letenky jsme pořizovali už v zimě, takže nás stály zpáteční 16 tisíc, noc v hotelu je asi za 30 dolarů na osobu, jídlo je pro Evropana většinou hodně laciné. Každopádně je potřeba počítat s tím, že jsou to jedny z nejchudších států na světě, takže běloch znamená příliv peněz - a tudíž každého bělocha většinou pořádně natáhnou. Na druhou stranu desektrát předražené jídlo na Zanzibaru stálo v přepočtu stovku a bylo tak pro tři. A když člověk vidí, v čem většinou žijí, tak ani nemá chuť smlouvat o ceně.

Čím vás Afrika dostala úplně nejvíc?

Lidé jsou zde opravdu milí - a to nepočítám, když vám chtějí něco vnutit. Ale prostě se jen tak zastaví a ptají se, odkud jste. Místní děti se můžou přetrhnout, abyste odpověděli na jejich pozdrav. To bylo opravdu příjemné překvapení. Další věc je ta neuvěřitelná příroda. Jedete autem po dálnici a kolem se pasou sloni a žirafy! Kolem letiště běhají zebry a velbloudi. To je prostě fantastické.

Kde jste spali?

Spali jsme v hotelech, převážně neturistických, takže jsme si jednu noc užili i šváby v posteli. Ale jinak si na ubytování moc nestěžuji. Bylo to všechno v mezích normy. Když jedete do Afriky, musíte prostě počítat s trochou špíny. Ale jednu noc jsme byli ubytovaní v pětihvězdičkovém hotelu v Dar es Salaamu, protože přítel měl díky své práci slevu v jednom řetězci hotelů. Je to nejelegantnější hotel v tomhle městě. Ceny v hotelové restauraci ale byly na úrovní běžné restaurace v Praze. Ve stejném hotelu v Praze za tyhle peníze nedostanete skoro nic. V jednom malém hotýlku v Tanzánii jsme se ptali recepční na její měsíční mzdu. Je to 600 korun.

Kolik tam stojí jídlo?

Kolik stojí jídlo pro místní, jsme se moc nedozvěděli, ale na naše peníze to nebude skoro nic. My jsme samozřejmě dostávali věci s vysokohorskou přirážkou. Ve Stone Townu dostala naše známá oběd za 15 korun, protože jí náš průvodce zařídil cenu pro místní. My byli jinde a platili 100 korun. V supermarketu jsou ceny jiné než u nás. Například litr kvalitní vodky stál něco přes 100 korun, pivo bylo za zhruba stejné peníze a hořčice od 60 korun výš. Velká část obyvatel si ale nemůže dovolit nakupovat v supermarketu. Tady jsou jen bohatí a chudí, žádná střední vrstva. Chudí nakupují na trzích a jí hlavně ovoce, kterého je tady požehnaně.

Jakým jazykem jste se domlouvali?

Tak samozřejmě umíme pár slovíček ze svahilštiny… Ale používali jsme angličtinu. Keňané mluví dobře anglicky, dokonce nápisy jsou zde většinou v angličtině a až pak ve svahilštině. Je zde totiž asi 40 etnik a těžko by se mezi sebou domlouvala. Tanzánci mluví anglicky o něco hůř, ale domluvit se dá. Bez angličtiny to dneska prostě nejde nikde.

Jste holka krev a mlíko. Co afričtí muži?

Můžu porovnávat s Číňany, kteří vyloženě zírali a značně mi tím znepříjemňovali pobyt v Asii. Afričané jsou v tomhle jaksi vychovanější. Jinak jsou to ale zpravidla pěkní chlapi, většinou jsou opravdu hodně tmaví - mluvíme totiž o zemích u rovníku.

Stejně tak se musím poptat na africké ženy. Lišilo se jejich postavení v různých částech, které jste navštívila?

Určitě ano. Zatímco náboženství na pevninské části je tak nějak vyrovnané, na Zanzibaru je asi 95 % muslimů. V minulosti ho totiž ovládali Arabové, kteří zde vydělávali na obchodu s otroky. V zemích, které jsem navštívila, jsou ženy až na druhém místě.

Asi mají místy drsný život…

Na Zanzibaru jsme navštívili nemocnici v jedné vesnici, kde nám opravdu osvícený lékař vyprávěl, že tajně předepisuje antikoncepci vdaným ženám, protože jejich manželé nesouhlasí s plánovaným rodičovstvím a byli by nejradši, kdyby žena rodila každý rok. Takže díky němu nemají ženy 12 dětí, ale třeba jenom pět… Role v celé zemi jsou jasné rozdělené. Je to tak, jako to bývalo dřív u nás - žena soukromá, muž veřejný.

Vy jste s tím jako žena, byť běloška, neměla problém?

Při jedné naší zastávce při cestě na safari mě vyloženě obtěžovali prodavači všeho možného. Když už jsem nevěděla, jak jim vysvětlit, že si nechci koupit salátové mísy, řekla jsem jim, že prostě nevařím. Způsobilo to pěkný rozruch. Nedokázali pochopit, že by to mohla být pravda. Našemu průvodci jsem zase řekla, že jsme s přítelem partneři i co se týče domácích prací - jednou já, jednou on.

To ho muselo docela vyřídit…

Myslím, že o tom přemýšlí doteď. Totálně to nabouralo jeho představu o fungujícím páru. Pořád mi opakoval, že vařit prostě musím jenom já - nejspíš by pak mohl vybouchnout vesmír. Nejde o to, že to africké ženy dělají, ale o to, že prostě nemají jinou volbu. V tomhle ohledu díky bohu za Evropu.

Pohybovali jste se jen po turistických trasách, nebo jste zabrousili i do jiných míst, kam noha turisty často nevkročí?

Nairobi není zrovna centrum turistů. Je to velké město a může být i nebezpečné. Nicméně Arusha, jak už jsem psala, je rozcestník pro cesty na safari i na Kilimanjaro. Takže tam potkáte hodně bělochů. No a první bílí, které jsme potkali na pláži na Zanzibaru, byli Češi - což bylo hrozné. Jedete na jižní polokouli, abyste poslouchali stížnosti na to, že se tady nedá pořádně plavat, šátky mají špatný potisk… Nicméně jsme si užili i místa, kde bělocha jen tak neviděli, a to byla zábava.

Co to je vlastně za země? Jak byste je čtenáři stručně a výstižně přiblížila?

Keňa i Tanzánie se řídí jedním důležitým heslem - hakuna matata - žádný problém. Na všechno mají čas, nic zbytečně neřeší, i když vám mezitím tečou nervy. Jejich nejčastější odpověď na otázky, kdy Evropan čeká nějakou konkrétní informaci nebo znalost, oni odpoví Why not? Proč ne? Příklad: Můžeme si na Zanzibaru půjčit loďku a přejet na tenhle ostrov? Why not? Ve skutečnosti je to asi šest hodin daleko po moři, které se nemazlí ani s trajekty.

Ty země jsou asi dost chudé…

Obě země jsou opravdu chudé, obě se pohybují kolem padesátého místa na žebříčku nejchudších zemí světa. Většina domů je postavená ze sušeného kravského hnoje na dřevěných konstrukcích, bohatší si můžou dovolit střechu z vlnitého plechu. Na ostatní zbývají došky. Ve vesnici blízko Ngorongoro, což je turistická oblast, se zapíná proud ve 23 hodin a vypíná se v sedm ráno. To všechno odkazuje i na nedostatek lékařské péče, vzdělání a podobně.

Jsou tam nějaké stopy naší civilizace, jako „mekdonaldy“ a podobně?

Tyhle země se velmi úspěšné brání západu. Nepotkali jsme jediný McDonald, a to ani ve velkých městěch! Všude, i na malých vesničkách, zní z restaurací hudba - africká. V televizi běží africké telenovely, na které není průměrná Evropanka ani trochu připravená. Každopádně nic amerického. V každé restauraci dostanete ugali - to je tuhá kaše, základ svahilského stravování, a jiné africké speciality. Západní jídlo taky seženete, ale není zas tak běžné. Země, kterých se Afrika nejvíc obává - kvůli skupování půdy a podobně, jsou Čína, Brazílie a Indie.

Jaký tam lidé vlastně mají životní rytmus?

Keňa a Tanzánie jsou místa, kde se na ulicích zas tak nespěchá, lidi spolu mluví a rozvrstvené široké rodiny drží při sobě, i když jde opravdu do tuhého. A taková malá zajímavost: východoafričané - muži, se běžně drží na ulicích za ruce. Je to pro ně projev přátelství.

Nám takzvaně civilizovaným Evropanům z dálky připadá mnoho aspektů Afriky primitivních. Byl to opravdu tak velký civilizační šok, jak bychom si mohli myslet?

Šok to trochu byl, ale nic vyloženě negativního. Spousta lidí má mobil, televizi, někdo má auto - samozřejmě ne na venkově, ten je prostě chudý. Zaskočilo mě to, že se jí rukama - cokoli. V restauraci si objednáte, přijde k vám servírka, nabídne vám horkou vodu, kterou vám ze džbánu lije na ruce, pak přinesou ugali, maso a omáčku a vy si můžete olizovat prsty, jak chcete.

Beztak jste před cestou žhavila internet, abyste vydolovala co nejvíc informací. Bylo něco, co vás i přesto vyloženě zaskočilo?

Zaskočilo mě to, že v Tanzánii musíme platit desetitisícovkami, protože tanzánský šilink je jedna setina koruny. A pak taky hromadná doprava. V Nairobi se jezdí takzvaným matatu, což je minibus s řidičem a konduktorem, do kterého se vejde buď osm Evropanů, nebo dvacet Afričanů. Na Zanzibaru zase jezdí daladala, což jsou náklaďáčky, lidé jezdí na jejich korbě. Dál mě dostal trh ve Stone Townu, což je mimochodem rodiště Fredieho Mercuryho, který tady má hned několik rodných domů, a to hlavně masná část.

…asi místní vůně…

Už z dálky cítíte hrozný puch, v jedné části je hovězí část, kde na kameninových zkosených pultech sekají maso místní řezníci, a v druhé části jsou ryby a seafood. Ruch doprovází nabízení kusů masa, chobotnic a nejrůznějších ryb a všudypřítomné mouchy. Nic pro slabší povahy.

Jedla jste něco vyloženě extra? – brouky, hady, divná zvířata…

Krom tradičních svahilských kaší, omáček asi nic. Na Zanzibaru jsme jedli hodně ryby, některé jsme si sami nachytali s místními rybáři, chobotnice, dali jsme si i humra. A všechno samozřejmě skvěle kořeněné, protože Zanzibar je ostrov koření. Ale jinak vás musím zklamat, Čína byla v tomhle větší peklo.

Poraďte nějakou turistickou vychytávku pro cestovatele do těch končin…

Najít si místního průvodce. My měli po cestě tři. Walter, který nás provázel nejdelší dobu, nám sice neřekl nic o historii Nairobi nebo o současné východoafrické politice, zato nám pomohl, když nám ujel trajekt, nebo když nás chtěli obrat víc, než je zdrávo.