Léto je doba výletům zaslíbená. Proč nevyrazit třeba po stopách slavných tasických sklářů, jejichž precizní výrobky prý učarovaly i Napoleonu Bonapartovi nebo indickým velmožům, kteří si lustry z tasického skla nechávali dovážet do svých paláců? Začátky místního sklářského podniku ale byly mnohem skromnější.

„Tento pozdně barokní dům zvaný Panský tu stál jako první. Od roku 1796 sloužil jako sociální zázemí, když se začala stavět vlastní sklárna, která byla dozděna v roce 1821,“ zasvěcuje nás průvodkyně do historie zdejší sklářské huti Jakub.

Stavení je to sice rozlehlé, ale když uvážíme, že tu bydlelo osmdesát lidí, dvě rodiny v jedné místnosti, kdo se nevešel, musel na půdu, a že děti se přes noc musely spokojit s vytaženými šuplaty skříní, rozhodně se nejednalo o komfortní bydlo.

Technický skvost

Mnohem novější stavbou je generátorovna, ve které si přijdou na své pro změnu milovníci techniky. V přítmí tu trůní obří generátor na hnědé uhlí, z kterého se vyráběl plyn pro výtop sklářských pecí a přilehlých budov. Jeho „kolegové“ dosloužili již před pětatřiceti lety, tento se ale jako jediný dochoval. Ve své době znamenal doslova revoluci ve sklářství. Sice denně spolykal dobrých sto metráků uhlí, tavení s jeho pomocí ale bylo mnohem snadnější a kvalita skla se výrazně zlepšila.

„Všechno je tu tak, jak to tu nechali zaměstnanci, když v roce 2002 odešli. I lopaty nebo rukavice jsme nechali tam, kde je položili,“ popisuje průvodkyně, jak se tehdy osmdesát zdejších zaměstnanců v půlce směny dozvědělo, že sklárna končí. Nyní je tento památkově chráněný areál celoročně zpřístupněn veřejnosti.

„Tak takhle to vypadalo v každé velké sklárně mezi lety 1850 a 1950,“ rozezní hlas průvodkyně zšeřelou hutní halu, které dominuje velká sklářská pec. V deseti velkých šamotových nádobách se v ní ještě před pár lety tavila při teplotě 1 650 stupňů sklovina, ze které místní zruční skláři tvořili svůj žádaný sortiment.

Nelehké živobytí

Od roku 1995 mohli návštěvníci sklárny sledovat jejich namáhavou práci z pavlače restaurace umístěné přímo v hutní hale. Že nešlo o lehké živobytí, je nasnadě. Zatímco v létě bylo kolem pecí nesnesitelné horko, v zimě se skláři z jedné strany opékali a z druhé mrzli.

Místní by byli rádi, kdyby se křehké umění do huti mohlo vrátit alespoň na letní sezonu. Zatím ale marně hledají někoho, kdo by měl zájem návštěvníkům předvést ruční výrobu skla. A že se tu nevyrábělo sklo jen tak ledajaké.

„Sklárna se mohla díky technologii, která je dodnes zachovaná, pochlubit širokým sortimentem i množstvím barev vyráběného skla. Fungovala jako umělecký ateliér, zvládla ale i velkovýrobu,“ vypráví nám naše průvodkyně.

Její slova potvrzují rozmanité tvary a barvy sklenic a váz porůznu roztroušených v šeru haly. Dominuje jim tmavě modrá barva. Po polovině minulého století kvůli přechodu na výrobu laboratorního skla bohužel zmizela spousta utajených receptů na barevné sklo, které se mezi skláři předávaly jako rodinné tajemství.

Podél obří pásové chladicí pece postupujeme do další místnosti. Na stěně tu ještě visí vzorník výrobků, podle kterého zaměstnanci zabrušovali vyfouknuté a vychladlé vázy a sklenice. V dřevěných nosítkách dokonce odpočívá modrá hasičská helma, která se už nedostala ke svému objednavateli.

Krása skla trvá

Čas si tu svou daň vybírá obzvlášť rychle, z chladicí pece se po pár letech nečinnosti odlupují tlusté vrstvy rzi. Jen barva skleněných krasavic vystavených v oknech zůstává i pod nánosem prachu stejná. To, do čeho v následující místnosti prsty návštěvníků nakreslily moře vlnek, ovšem není prach, ale mnohem ušlechtilejší materiál. Jsme v nejmladší části skláren, brusírně, která byla přistavěna v padesátých letech, a černý prášek sloužil právě k broušení. V koutě tu stojí i pískovací stroj. Stačilo si nasadit ochranné rukavice a při troše zručnosti se průhledný povrch sklenice za chvíli změnil na mléčný. Sklo se tu ale i malovalo. Za minulého režimu mívaly zdejší sklárny až sto dvacet zaměstnanců. Leckterá maminka z okolí si tu přivydělávala kompletováním kojeneckých lahví.

Střípky bývalé prosperity ukrývá nedaleká podniková prodejna, ve které je dodnes možné zakoupit výrobky z místních skláren. Jedná se zejména o dovedně malované skleničky a vázy. Kromě toho si odtud lze odvézt sklo od dalších patnácti českých výrobců, včetně nedalekých světelských skláren, dekorativními kousky počínaje, kuchyňským sklem konče.

Záchrana areálu

Zub času tuto vzácnou technickou památku bohužel nahlodává opravdu poctivě. Napomáhá mu v tom i zdejší drsnější klima, které je srovnatelné s podnebím ve Žďárských vrších. Například v zimě 2006 se pod tíhou napadnutého sněhu začaly hroutit krovy. Nadšenci, kterým není osud objektu lhostejný, se snaží získat finanční prostředky na jeho obnovu.

„Jsme rádi, že jsme se už dostali do situace, kdy je zabezpečen stavební stav budov. Největší problém jsme měli se střechami, které byly po zimě roku 2006 v havarijním stavu,“ připomněla zdejší zatím největší záchrannou akci Marie Milichovská, která je jednou ze tří lidí, kteří se starají o areál bývalé sklárny.

Červen je pro zdejší průvodce nejživějším obdobím. Na výlety sem jezdí školy, ale i kluby důchodců, různá občanská sdružení i hasiči. „Letos se návštěvnost ještě zlepšila, protože v nedaleké obci Bohdanči otevřeli rozhlednu Bohdanka. Mnoho lidí proto rádo zkombinuje výlet na rozhlednu s putováním po naučné stezce věnované historii českého sklářství a návštěvou našeho sklářského skanzenu,“ řekla Milichovská.

Seriál i veteráni

Další návštěvníci sem zavítají, protože si chtějí prohlédnout místa, kde se v osmdesátých letech natáčel známý televizní seriál Jaroslava Dietla Synové a dcery Jakuba skláře.

A pro koho by těch lákadel bylo ještě málo, může si počkat, až se v tasické sklárně bude konat další z četných setkání auto i motoveteránů, které zde s oblibou pořádají různé motokluby.

Industriální prostředí jim poskytuje báječnou kulisu pro prezentování jejich miláčků.

„Rádi bychom tu pořádali i další kulturní akce spojené především s tradičními řemesly a lidovou kulturou,“ uvedla na závěr Milichovská.

ZUZANA KLEMENTOVÁ