Tato místa nám však ukazují pozoruhodnou sílu přírodních procesů. Již brzy po zamokření se zde objevuje poměrně pestrá škála různých, mnohdy i ohrožených druhů rostlin a živočichů. K nápadným druhům ptáků, kteří využívají tyto plochy ke hnízdění, patří čejky. Kdysi tito ptáci běžně hnízdili na podmáčených loukách v okolí rybníků téměř po celém území republiky. K dramatickému poklesu jejich početnosti došlo právě po rozsáhlých melioracích a rozorávání luk, další pohromou pro ně bylo postupné zarůstání okolí rybníků dřevinami v důsledku zániku tradiční pastvy. Od 70. let minulého století, kdy probíhá pravidelné hnízdní mapování ptáků u nás, dochází k neustálému poklesu stavu čejek prakticky až do současnosti. Zatímco
v polovině 70. let u nás hnízdilo až 100 tisíc párů čejek, v roce 2003 to bylo už jen zhruba 10 tisíc párů. I když se v posledním období pokles zastavil zřejmě v souvislosti s několika velmi vlhkými roky a díky stále častějšímu vzniku právě mokřin v polích, lze čejky právem řadit k ohroženým druhům naší krajiny. Další otázkou je úspěšnost jejich hnízdění. Relativně dobrou příležitostí jsou právě ladem nechaná podmáčená místa, protože na nich většinou v jarním období neprobíhají žádné zemědělské práce, naopak fatální je pro hnízda čejek vláčení luk v pozdním jaru, které se běžně provádí ještě v polovině dubna. Zajímavým příkladem jak se ptáci mohou vyrovnat s likvidací prvních snůšek je pozdní hnízdění několika párů čejek na hromadách hnoje na polním hnojišti nedaleko Krahulova u Třebíče. V roce 2010 zde bylo možné vidět ještě v červenci malá kuřata čejek, která pobíhala po hromadách hnoje a sbírají potravu v podobě larev hmyzu.
Mnohem hůře než čejky jsou na tom další druhy bahňáků, které u nás dříve hnízdily v zemědělské krajině jako třeba vodouš rudonohý, břehouš černoocasý nebo koliha velká. Dnes se s nimi setkáváme spíše jen na tahu nebo zahnízdí víceméně náhodně a často právě v rozsáhlejších polních mokřinách po povodních.
Kromě ptáků jsou louže a mokřady v polích zajímavé pro mnoho dalších organizmů. Z obojživelníků využívají toto prostředí k rozmnožování především ropucha zelená nebo třeba rosnička či blatnice.
Na mnoha místech je obnova melioračních systémů již nemožná nebo dokonce nežádoucí. Poučení z povodní v minulých letech vede spíše ke snahám zadržet vodu v krajině a zvyšovat její retenční schopnost. Dobře promyšlené a realizované revitalizace v zemědělské krajině tak mohou přispět nejen k zadržení vody, ale mohou také přispět k návratu některých ohrožených druhů ptáků, ale i dalších živočichů nebo rostlin.
VÁCLAV KŘIVAN
