Pět kominíků vychází den co den po ránu do jihlavských ulic a nejedna školačka či seniorka se chytí pro štěstí za knoflík.

„V lidech pověra, že přinášíme štěstí, přežívá pořád. Kdekdo má radost, když potká kominíka a chytí se pro štěstí za knoflík. Dělají to staří i mladí,“ uvedl včera Jiří Schrek.

„Kolikrát k nám lidi přijdou a sáhnou si na nás, obyčejně si začerní prst od sazí. Chodí i skupinky děvčat,“ upřesnil Schrek.

Je jedním ze tří bratrů Schrekových, členů Kominického družstva Jihlava.

V Jihlavě v Havířské ulici má základnu osm kominíků, pečujících na Jihlavsku o všechny komíny. Pět jich jezdí po většině území bývalého okresu. Dva mají svoje teritorium v Třešti a okolí a poslední obstarává ze základny ve Staré Říši Telčsko.

Komínů je tolik, že je nikdo nespočítá

„Staráme se o desetitisíce komínů u několika tisíc domů, staveb, provozoven a dalších objektů na Jihlavsku,“ přiblížila účetní družstva Denisa Vránová.

Kominíci se scházejí na základně ráno kolem půl sedmé a v zimě se vracejí častokrát za tmy.

„Práce je to dobrá, když si na ni člověk zvykne. Líbí se mi volnější režim než v továrně. Děláme venku mezi lidmi, ale musí za námi být vidět práce. Jenom v zimě je to trochu horší,“ připustil nejmladší z bratrů Schreků 27letý Daniel.

Nejvyšší komín

Patrik Schrek, 34letý vyučený kominík, dělá řemeslo celý život. Včera jel na revizi komína do Kutné Hory, což je výprava na celý den.

„Den před tím jsem lezl na komín v textilní škole v Heleníně. Ten je na Jihlavsku nejhorší na lezení, protože stupadla má daleko od sebe a člověk se hodně nadře, než vyleze nahoru,“ řekl Patrik.

Kominíci kontrolují u vysokých komínů průmyslových podniků stav komínového tělesa, spáry, osvětlení na vrcholu komína a dole kouřové zděné nebo nerezové kanály, kudy proudí horké spaliny z kotlů. „Dřív to bylo v průmyslových kotelnách na uhlí dost hrozné. Pamatujeme ještě Jihlavské kotelny, kde jsme třeba v kotelně U Dvora tahali z podzemí za jedno čištění stovky kilogramů popílku. To jsme se pěkně nadřeli,“ připomněl Patrik.

Nejvyšší komín na Jihlavsku se tyčí 105 metrů nad jihlavským Motorpalem.

Kominíci musí i do krematoria

Oproti Motorpalu má jihlavské krematorium nepatrný komín, ale cesty spalin se musí kontrolovat i tady.

„Je to tam dost zvláštní. Technologie je perfektní, mají tam odpopílkovač a za ním kanál bez nečistot. Všechno je tam úplně bílé. Člověk odtud vyleze jako pekař. Pocity jsou smíšené, ale patří to k práci a dá se to přežít,“ shodli se všichni ve své „černé“ šatně, už převlečeni do pracovního.

V domácnostech se rozmáhají poslední dobou krbová kamna. Domácí topí dřevem a dopřávají si k intimitě domácí pohody navíc pohled do plamenů.

„Ve městech i na vesnicích, všude, kde mají lidé komíny, si lidé přitápějí krbovými kamny, pokud nejsou mrazy. Pak najedou na plyn, ale i za mrazů si mohou přitopit dřevem. Krbová kamna se těší mimořádné oblibě i proto, že čím je plyn dražší, tím víc se topí dřevem,“ podrobněji vysvětlil Jiří Schrek.

Na vesnici vedou tuhá paliva

Kominíci se shodli, že lidé ve městech ani na venkově se nevrací k topení uhlím. Jako praktici oceňují, že kdo má doma kotel na pevná paliva, může spálit uhelný prach i dřevěný odpad a hořlavé zbytky, které je povoleno pálit.

„Ve městech lidé topí většinou plynem, na vesnicích převládají ve starších domech tuhá paliva. Hodně lidí si nainstaluje krbová kamna, ale ani je nenapadne dát kominíkům o změně vědět. My pak nemůžeme udělat revizi,“ řekl kominík Jiří.

Mezi starousedlíky na vesnicích stále přežívá zvyk, že kominík si zaslouží přízeň domácích, aby pec táhla a kamna dobře hořela.

Předchozí generace jihlavského kominického rodu Smejkalů si na vesnicí užívala svačinek a dalších pozorností domácích v bohaté míře. „ Teď už to na vesnicích není na přejídání u zákazníků, ale všude se najde alespoň někdo, kdo přinese nějaké pohoštění. Většinou to jsou starší lidé,“ připomněl Patrik Schrek.

Kominíci zatím zákazníka ve městě i na vsi navštěvují čtyřikrát do roka. Nové nařízení vlády změní od Nového roku termíny k čištění komínů. „V praxi to bude znamenat méně návštěv. Kdo topí tuhými palivy, tam zajdeme třikrát v roce plus výběr sazí. U plynu dvakrát,“ upřesnil Patrik.

Ptáci v kotli i v krbu

Mnohdy jsou domácí překvapeni, že jim kotel vypověděl službu, nebo v létě slyší z jeho vnitřku podezřelé zvuky. „V Husově ulici domácím udělal pozdvižení živý pták, když se dostal do krbové vložky. V kotlích na plyn nacházíme holuby. Nebo do kotle spadne kouřovodem vrabčák,“ bavili se ráno při oblékání kominíci.

Není ničím výjimečným, že si lidé na vesnici, když jim kamna netáhnou, sami čistí komín. Výsledek se může lehce obrátit proti nim.

„Rozdíl je, když komín čistí někdo, kdo tomu alespoň trochu rozumí, nebo se do toho pustí stará paní, která neví jak na to. Pak se třeba může stát, že se někdo otráví nebo komín vyhoří. Nebo od něj chytí dům,“ připomněl kominík Jiří.

Kominíci starších generací dřív dávali k dobrému historky z „kominické latiny“, že zanesený komín vypálí malé množství benzinu a ušetří tak spoustu práce. „Kdepak něco takového, mohou chytit saze v komíně, případně nějaký trám a je zle,“ shodli se jako jeden muž jihlavští kominíci.

Kominík nosí kominickou čepičku, nebo pokud má, cylindr. Oděvu říkají „kominický mundur.“ Nosí komínové lano s růžicí a s koulí. Dál klíče na opasku k otevírání komínových dvířek. Nechybí baterka, zrcátko a kominická štětka neboli „pérák“.