Do míst, která se nemohou pyšnit přepychovými hotely ani turisticky atraktivními památkami. Jak lesník z Náměště nad Oslavou realizuje své cesty za dobrodružstvím se, za zeptal Třebíčský deník.

Kolik zemí jste celkem navštívil?

Přesně to spočítané nemám, ale byl jsem v Indonesii, Malajsii, ve střední Asii, v Rusku za polárním kruhem a na Altaji.

Promluvme si o vaší poslední cestě do Západní Papui. Kolik bylo členů vaší výpravy?

Tři a profesionální průvodce.

Jak jste přišel na myšlenku cestovat na druhou stranu zeměkoule? Byl to váš klukovský sen nebo jste prostě jen zabodl prst do mapy?

Brzy na jaře 2007 mi zavolal starý přítel, veterinář Luděk Uzel, se kterým jsme se společně učili poznávat pralesy na Kalimantanu a Sumatře. Sdělil mi, že připravuje expedici do oblasti Mamberána do míst dosud označovaných na mapách "Terra incognita", zakázané červené zóny, s nadějí se dostat k domorodcům, kteří dosud nejsou ve stálém kontaktu s civilizací. Najali jsme si profesionálního průvodce Petra Jahodu, který znal indonéssky a na němž ležela tíha organizace výpravy. Po několika schůzkách jsme si řekli, že expedici zrealizujeme od konce října do konce listopadu. Sám jsem si sliboval nasát vůni dosud neprobádaných společenstev rostlin i živočichů a v neposlední řadě i neotřelá dobrodružství plná skutečného nebezpečí. Na poslední chvíli se k nám přidal Petr Tůma, který si chtěl ověřit na vlastním těle, co znamená dlouhodobý pobyt v džungli, i když ani on nebyl nováčkem pobytu v pralese. S výsledky expedice jsem byl vcelku spokojen. Mohl jsem studovat vývoj nížinného pralesa na mnoha příkladech od sukcese po vzrostlý les i vliv domorodců na stav lesa. Zaměřili a pojmenovali jsme novou řeku, zachytili dosud nepopsané živočichy, v žádném okamžiku jsme se nenudili, jen domorodce nepoznamenané civilizací jsme nenašli.

Mluvíte o domorodcích, ke kterým se už známky civilizace dostaly. Máte na mysli bavlněná reklamní trička, boty nebo třeba hodinky Made in Thaiwan?


Ano, a nejen toto. Politické strany mají zájem o hlasy, a tak v dobách voleb je k dispozici hodně těchto reklamních předmětů. Boty nebo hodinky však nedostávají, snad pouze starosta obce dostane holinky, neboť obutý člověk je automaticky zařazen do vyšší třídy. Pro změnu chování však jsou důležitější nástroje pro usnadnění života jako např. mačety, vzduchovky a chování lidí, se kteří jim tyto nástroje dávají,zejména misionáři – i tady platí, že vždy je něco za něco a nic není zcela zadarmo.

Co všechno jste musel před cestou podniknout? Mám na mysli různá povolení ke vstupu a povinná očkování.

Visum do Indonesie se kupuje za 25 dolarů na letišti v Jakartě, ostatní permity (něco jako vstupenky)od indonéských úřadů zajišťoval Petr Jahoda. Očkování jsem již měl z minulých cest proti žloutenkám a tyfu, ostatní nejsou potřeba. Profylaxi na malárii měl zajišťovat Lariam, ale jak se později zjistilo, tak všechny kmeny malárie v dané oblasti byly na Lariam minimálně z 30 procent rezistentní, takže všichni účastníci si nakonec malárii prodělali. Na cestu bylo potřeba asi 6000 dolarů, nejdražší byla letecká doprava po pralesích.

Pomohl Vám s financováním nějaký sponzor? A kolik vlastně taková výprava stojí?

Sponzora jsem měl na technické vybavení – Biosférická rezervace Dolní Morava o.p.s., nikoliv na provozní potřeby. Výprava stála asi 6000 dolarů plus letenka do Jakarty.

Tato cesta nebyla vaše první a předpokládám, že ani poslední. Co vás vede k dalším návštěvám exotických končin?

Po každé cestě jsem si říkal, že je poslední, ale vždy, když jsem se vzpamatoval zejména finančně a ve vzpomínkách zůstaly jen pěkné zážitky, tak jsem neodolal volání divočiny. O další cestě budu uvažovat nejdříve za rok.

Navštívil jste některé místo dvakrát?

Vždy jsem byl někde jinde, jen jednou na Borneu jsem navštívil jedno místo dvakrát a bylo zajímavé a smutné sledovat, jak se změnily přírodní podmínky během necelých tří let, zejména holosečnou těžbou dřeva.

Byl jste na Carsten pyramide? Viděl jste zakázanou oblast, nebo jste ji dokonce navštívil?

Na Carstens jsem nebyl, je to spíše speciální vysokohorská výprava se zcela jiným vybavením a o jiných financích než jsem měl k dispozici.

Co vás nejvíce na výpravě zaujalo a naopak, co vás zklamalo, nebo na co byste rád zapomněl?

Vzhledem k tomu, že jsem v dané oblasti byl poprvé, tak tam vše bylo zajímavé. S odstupem času se mi jeví jako nejzajímavější zastávky na trecích, kdy bylo dost času na prozkoumávání okolí jak fauny, tak flóry a dále ochutnávání plodů džungle, na které domorodci upozorňovali a o kterých jsem nikdy nevěděl, co to se mnou udělá. Vysloveně negativní zážitky jsem neměl, až na to, že jsem si na prstě na noze sedřel puchýř až do masa a trápilo mě to pak celou výpravu.

Jste dobrodružná povaha, co na vaše cestování říká rodina?

Jestli jsem dobrodružná povaha, ať posoudí jiní, já to tak necítím. Lákají mne však věci neznámé a nepoznané. Rodina to bere na vědomí a manželka po dvou letech vždycky říká, abych už někam vypadl, že to se mnou není k vydržení

Jezdí rodinní příslušníci s vámi?

Nejezdí, mají jiné koníčky. Manželka je světoznámá chovatelka deerhoundů a jezdí po celém světě k lidem podobných zálib.

Vaše cestování je pro vás relaxace, nebo získané poznatky využijete ve své profesi?

Je to pro mne především relaxace, ale poznatky uplatňuji i ve své profesi. Své články jsem již poslal do odborných časopisů.

Dostal jste se na svých cestách do takového nebezpečí, že vám šlo o zdraví nebo dokonce o život?

Ano několikrát, nejvíce snad na Borneu, kdy mi v džungli na břicho mířil americký samopal M16 a já nositeli této zbraně vůbec nerozuměl a nevěděl jsem, co se stane. Nebo když na Putoraně kolega uvolnil lavinu kamení, která se valila přímo na mne. Také mne jednou i se 40kg batohem na zádech uchvátil studený (6°C) silný proud řeky a mlátil se mnou o kameny. Dodnes si nepamatuji, jak se mi podařilo dostat se z vody.

Dovezl jste si z cesty něco na památku jako vzpomínku?

Z předchozích cest jsem si nikdy nic nevozil, protože jsem měl dojem o nabízených předmětech, že jsou vyráběny pouze pro obchod. Zde ovšem nikoliv, nabízené věci byly běžně používány. Proto jsem si dovezl některé domorodné zbraně a předměty denní potřeby.

Plánujete další výpravu? Co by bylo vaším dalším cílem, nebo je místo kam byste se rád podíval?

Na další výlet je ještě brzy. Ale nejlépe jsem se cítil vysoko za polárním kruhem východně od Jeniseje – plató Putorana. Tam bych se chtěl ještě jednou podívat, i když ne na úplně stejné místo.

Nemáte v plánu napsat o svých zážitcích z cest knihu?

Zatím o tom neuvažuji, snad v důchodu.

Dokážete si představit, že byste v divočině (pralese) prožil celý život?

Ano, ale mé tělo není na takový život zvyklé a určitě by se to projevilo na mém zdraví. Žít v divočině s výdobytky civilizace a izolovat se tak od tlaku prostředí je určitě snem mnoha lidí, ale je toto zrovna to, co chtějí a co si představují ve svých snech pod dojmem dobrodružných seriálu? Proč si myslíte, že Češi jsou národem chatařů a chalupářů? Život pod kouskem zeleně přináší relaxaci, výdobytky civilizace jsou na dosah, riziko minimální. Jinak řečeno – vytvořit si v divočině kousek svého umělého civilizovaného prostředí již člověka vzdálí od reality tam venku nehledíc na to, že okolní prostředí bude na tento vnos reagovat po svém. Ve skutečné divočině je život velice tvrdý, od zajištění základních životních potřeb po vyrovnání se s tlakem nespoutané přírody. Na všechno ostatní moc času nezbývá. A tomu se přizpůsobuje životní rytmus a kultura lidí, kteří tam žijí. S dovezenými prostředky civilizace si lidé začnou měnit své přírodní prostředí k obrazu svému, ale to už se vzdalují od divočiny. Usazený život na jednom místě s sebou přináší rutinu a jednotvárnost, ale také jistotu a zapojení se do sociálního a životního prostředí, které vám pomůže, když se dostanete do nesnází. A také dostatek času právě na výpravy do neznáma.

Ing. Přemysl Voborník

Narodil se v roce 1954 v rodině lesníka. Po studiu lesnické fakulty začal pracovat v různých lesních závodech. Nyní je zaměstnancem Lesů České republiky závod Znojmo jako zástupce lesního správce. Je ženatý, má dvě děti a trvale bydlí v Náměšti nad Oslavou.