Malá vzrůstem, ale velká duchem. Tak by se dala stručně charakterizovat učitelka Jiřina Kalabisová, která celý svůj život zasvětila učitelství a začleňování dětí s nejrůznějšími tělesnými a mentálními vadami do běžných tříd základních škol. Jako jediná učitelka v republice drží jedno obdivuhodné prvenství. Bez pomoci asistentky přijala do první třídy nevidomou dívku.


To byl váš nápad přijmout a vyučovat nevidomou holčičku spolu se zdravými dětmi?


Jak se to vezme. Na tuto práci jsem byla doporučená školní inspektorkou, která mě považovala za trpělivou učitelku. Tuto nevidomou dívenku jsem znala již od jejích čtyř let, kdy se s rodinou přistěhovala do Jihlavy. Rodičům jsem přislíbila, že jí do svojí třídy vezmu, ale když se blížila její školní docházka, tak jsem dostala obavu, jak to vlastně budu dělat. Braillovo písmo jsem sice už uměla, ale strach jsem měla stále. A pak se mi stala jedna zvláštní věc. Jako mladá jsem četla od Jana Skácela sbírku Smuténka a z ní se mi vybavil jeden smutný verš, který zněl: „…a nikdo nedokáže složit písničku pro slepé děvčátko a ptáka bez křídel…“ a v tom okamžiku jsem si řekla, že by nikdo nedokázal pro to děvčátko složit písničku? A vybavilo se mi, že by ta písnička mohla být třeba naše společná první třída, kdy nebude muset jít od rodičů do ústavu a bude mít nové kamarády.


Jak dlouho jste nakonec tuto nevidomou Lucii učila?


Došli jsme společně až do páté třídy. Pak jsem ji ještě učila na klavír.


Měla jste k dispozici nějaké pomůcky nebo jste si je vyráběla sama? Dalo se v té době něco vůbec sehnat?


Tenkrát to bylo s pomůckami dost složité, nebylo vůbec jednoduché je sehnat. Ale pomohla mi její maminka, která se také naučila Braillovo písmo, a společně jsme všechny učebnice přepisovaly. Potom asi ve druhé třídě už jsem si něco půjčila z Brna a z Prahy. A od páté třídy měla na pár hodin k dispozici asistentku.


Vy jste se s tím tedy nějak poprala, ale jak Lucii přijaly děti?


Nádherně. Byly na to již dopředu připraveny, a to především díky rodičům, se kterými jsem to nejprve zkonzultovala, a oni s mým rozhodnutím přijmout nevidomou dívku do třídy, souhlasili.


Máte za sebou obrovské množství zkušeností a zážitků. Jak dlouho vlastně učíte?


Začala jsem učit hned po maturitě, protože bylo málo učitelů. A až později jsem si dodělala pedagogické vzdělání. Když bych to měla spočítat, tak by to vycházelo tak na půl století.


V současné době jste už v důchodu, učíte stále nebo vychutnáváte zasloužený klid a pohodu?


Pokud je potřeba, tak pořád ráda supluji. Nikomu nepřeji, aby onemocněl, ale když můžu učit, tak vždycky celá pookřeji.


Celý život jste obětovala dětem. Dovedete si představit, že byste dělala něco jiného?


Jako malá holka jsem velice toužila být baletkou a na druhém místě jsem chtěla být učitelkou. Protože jsem tehdy bydlela na vesnici, tak dráha baletky pro mě byla uzavřena. Nešlo to. Ale na všech školách, kde jsem působila, jsem měla taneční kroužek. V Jihlavě jsem dokonce sedmnáct roků vedla přípravné oddělení Jeřabinka, které spadalo pod folklorní soubor Vysočan. Tanec miluji. S dětmi jsem tančila i ve vyučování. Tím jsem si neuskutečněnou dráhu baletky vynahrazovala. Kdybych měla volit svoje povolání dnes, znovu bych se rozhodla pro učitelství.


Kdybyste měla srovnat školství tehdy, když jste jako učitelka začínala a dnes. V čem je největší rozdíl?


Když se nad tím zamyslím, tak je to celkem nesrovnatelné. Doba je jiná, společnost, technika, civilizace, vše se vyvíjí a dostalo jinou tvář. Ovšem člověk ve své podstatě zůstává stále stejný. Od věků platné morální a etické hodnoty přetrvávají dodnes. Bohužel na ně někdy usedl prach, ale posláním školy je neustále je oprašovat. Ráda bych se u toho tématu odvolala na Jana Amose Komenského, který je můj velký kolega a ještě větší učitel a nesmírně si jej vážím. Již tenkrát téměř před těmi čtyřmi sty lety se zmiňuje o dvou kopcích. Jeden je strmý a neschůdný, a to je výuka. A druhý, stojící vedle něj, je ještě strmější a ještě více neschůdnější, a to je výchova. Již tenkrát Učitel národů přiznává, že výchova byla těžká a složitá. Kdyby dnes přišel na začátku třetího tisíciletí k nám, tak by ze svého učení nemusel vůbec nic odvolávat a měnit. Byly v něm zakotveny mravní hodnoty, všestranný rozvoj dítěte a vše by směřovalo k tomu, aby z něj byl především dobrý člověk.


Bylo by podle vás něco, co by Komenský z pohledu naší doby musel ze svého učení změnit?


Ano, ten druhý kopec, který znázorňuje výchovu, by udělal ještě strmější, ještě vyšší a neschůdnější. Výchova je dnes opravdu složitější. Na děti totiž působí velmi mnoho negativních vlivů. A další důležitý fakt je to, že dříve rodiče učitele mnohem více uznávali. Teď se o to musí učitel víc zasloužit. Ale bez vzájemné spolupráce to není možné.


Někdy je chyba na obou stranách jak na straně rodiče, tak na straně učitele. Jak by se měl podle vás chovat dobrý učitel? Která vlastnost je nejdůležitější?


Měl by být především velice spravedlivý. Ono se totiž může stát, že pokud není spravedlivý, dítě to pozná, trpí tím a pak jde do života s pocitem velké hořkosti. Takového komplexu se už také nemusí nikdy zbavit.


Často slýcháme, že děti jsou dnes horší, než byly dřív. Souhlasíte s tímto názorem?


Myslím si, že vnitřní hodnota dítěte je stále stejná. Neodpustím si zase neocitovat Komenského, který říká, že „nad sklo křehčí je dítě, snadno se mu může ublížit a škoda je pak nesmírná“. Myslím si, že ať je dítěti osm, deset, patnáct, šestnáct roků, je stále zranitelné. A v tom je velká úloha učitele, aby se snažil dítě pochopit. Ano, pochopit.


Nahlédnout do křehké dětské duše je dost obtížné a vyžaduje to hodně trpělivosti a citlivosti. V čem dnešní učitelé dělají chyby?


To nemůžu tak jednoznačně posoudit. Za svůj život jsem potkala hodně svědomitých učitelů, ale zároveň hodně unavených učitelů. Učiva neustále přibývá, spolupráce s rodiči v poslední době také není ideální a je značně náročná a děti mají také spoustu zlozvyků. V takovém okamžiku zdůrazňuji, že vše závisí na vztahu. Ať už je to učitel žák, učitel rodič, dítě rodič a další vzájemné vazby, které jsou úzce propojeny. Učitel je pak takovým prostředníkem a rádcem.


Ale vraťme se zpět k Lucii. Změnila vás nějak zkušenost, že jste pět let učila slepou dívku, a poté jste přijala i další hendikepované děti?


Ano, určitě. Změna byla v tom, že člověk je pak mnohem méně malicherný, méně povrchní, trochu míň sobecký. Díky této slepé Lucii jsem začala vnímat život, věci a lidi kolem sebe jinak. Můžu říct, že Lucie mě naučila lépe VIDĚT.


Vy sama tedy ze své zkušenosti jste pro integraci hendikepovaných dětí do normální běžné třídy.


Ano, jsem pro integraci, pokud je alespoň trochu možná. Aby si dítě si pak vždycky mohlo říct, že dostalo šanci. Když se mu totiž ta šance nedá, tak se ještě mnohem víc i vnitřně prohloubí jeho odlišnost, která je pro něj velkým břemenem.

Máte nějaké životní krédo, kterým se řídíte?


Vždycky jsem se snažila děti nemanipulovat, ale vést je k tomu, aby chtěly být dobré. Naučit je tomu chtění, ne že musí, ale že chce. Aby z něj byl dobrý člověk, protože nikdo nejsme na světě sám a vzájemně se potřebujeme.

PAVLA KRČÁLOVÁ