Na poloostrově Aljaška v oblasti Katmai se nachází sopka Novarupta. Je zdejší nejnižší sopkou a není příliš známá. Přitom právě ona si na konto připsala titul nejničivějšího sopečného výbuchu ve 20. století. Odehrál se 6. června 1912 a sílou se vyrovnal explozi legendární sopky Krakatoa v 19. století. Ta při své explozi v roce 1883 vyvolala čtyřicetimetrové tsunami a na následky výbuchu v oblasti zemřelo přes 36 tisíc lidí.

Exploze Novarupty byla dokonce o jeden stupeň intenzity silnější, než výbuch Vesuvu v roce 79, který pohřbil slavné Pompeje. Stejně tak svou sílou Novarupta předčila známou erupci sopky Mount St. Helens ve Spojených státech v roce 1980. Objem vyvrženého magmatu byl třicetkrát větší.

Z bezpečné vzdálenosti si lidé mohou prohlédnout v národním parku Yellowstone opravdu jedinečná místa - například ta, která svědčí o bohaté geotermální aktivitě.
Yellowstone je úchvatný i nebezpečný. Titán pod ním může rozpoutat apokalypsu

Dnes již Novarupta nepatří mezi aktivní sopky. „Její erupce trvala celkem tři dny. Při výbuchu vznikl kráter Katmai a Údolí desetisíců dýmů,“ píše web National Park Service. Okolí původní sopky je dnes součástí národního parku.

Jak připomíná encyklopedie Britannica, ono dnes šedivé údolí, kde se životu příliš nedaří, bylo před erupcí plné bohaté zeleně. „Nejbližší okolí Novarupty bylo zavaleno až dvousetmetrovou vrstvou kamení a pyroklastického materiálu,“ uvádí Britannica.

A loď zahalila tma

Blížící se erupci Novarupty naznačila zemětřesení, která pár dní před samotným výbuchem pocítili lidé ve vesnici Katmai. Ta je přitom od sopky vzdálená desítky kilometrů. „Když byly otřesy zaznamenány i ve vzdálenosti 250 kilometrů od samotné sopky, obyvatelé vesnice se raději na kánoích evakuovali,“ nastiňuje počátek katastrofy web National Park Service.

V den exploze byly ve stejné vzdálenosti slyšet hlasité výbuchy. „V jednu hodinu odpoledne lidé spatřili první erupční mrak. Uviděli ho členové posádky parníku Dora, který se tehdy nacházel v úžině Shelikof. O dvě hodiny později loď náhle zahalila tma, když ji dostihl dusivý popel. Z černého mraku nad hlavou vyšlehly blesky. Kapitán McMullen změnil kurz, a místo k zamýšlené zastávce v Kodiaku loď zamířila k otevřenému Aljašskému zálivu. Ale dokonce i když byl vydán povel „plnou parou vpřed“, zůstala Dora zahalena oblakem popela až do časného rána,“ uvádí web National Park Service.

Erupce sopky Mount Pelée na ostrově Martinik v roce 1902, se hřbitovem v popředí. Levá polovina karty stereoskopu
Apokalypsa na Martiniku: Ptáci padali z nebe, zmije útočily, pak došlo i na lidi

Ve městě Kodiak, ležícím na stejnojmenném ostrově, asi 160 kilometrů jihovýchodně od centra erupce, nastala panika. „Vzduch zaplnil sopečný popel. Na 60 hodin nastala ve městě tma tak temná, že bylo stěží vidět lucernu, když ji lidé drželi na délku paže. Vyděšení obyvatelé, někteří dočasně oslepeni prachem, se nahrnuli na tržnici Manning,“ píše web National Park Services.

Město po apokalypse

Město rychle pokryl sopečný popel. Šlo asi o třiceticentimetrovou vrstvu. Byť se to na první dojem může zdát jako málo, škody dokázala napáchat obrovské. „Pod tíhou popela se zhroutily střechy, mnoho budov bylo zničeno lavinami popela, které se řítily z nedalekých kopců,“ nastiňuje hrůzu web National Park Services.

V Kodiaku to vypadalo jako po apokalypse. Poškozené a rozpadlé budovy, hořící domy, vyděšení a zranění lidé. Voda se navíc stala nepitnou. Mrak nad Novaruptou byl široký více než jeden a půl kilometru a zahaloval většinu Aljašky. Sahal do výšky 30 kilometrů. Popel dopadal do okruhu tisíc kilometrů. V okolí sopky výbuch vyvolal silné zemětřesení.

Zdroj: Youtube

Prádlo, co se rozpadlo

O několik dní později efekt výbuchu pocítili i lidé v dalekých zemích. „Během několika dní po výbuchu se popel rozšířil nad západní Kanadu a několik západních států USA. Do 17. června doputoval do Alžírska,“ uvádí encyklopedie Britannica.

Erupce měla i další důsledky. „Na severní polokouli na další rok poklesly průměrné teploty o jeden stupeň Celsia,“ podotýká web National Park Service.

Například léto roku 1912 tak bylo výrazně chladné. „Předpokládá se také, že popel, prach a sírové aerosoly z erupce v roce 1912 způsobily rozsáhlé sucho v Číně a ovlivnily letní monzun v Indii v následujícím roce,“ píše encyklopedie Britannica.

Některé záznamy z doby erupce jsou ovšem spíše úsměvné. Například 12. června 1912, šest dní po incidentu, byla vydána zpráva, která popisovala důsledky výbuchu v Kanadě. „Desítky žen v domácnosti ve Vancouveru utrpěly tím, že kyselina, pravděpodobně obsažená v prachu z aljašské erupce, pronikla k jejich jemným bílým šatům pověšeným na šňůrách po pondělním praní. Když se toto bílé oblečení začalo žehlit, jednoduše se rozpadlo na kusy. Ženy nevěděly, jaký to má důvod, dokud se neshromáždilo více stížností v obchodech se zbožím,“ připomíná dobovou zprávu americká vládní agentura United States Geological Survey.

Celkově při erupci sopka vychrlila podle odhadů za šedesát hodin 15 kilometrů kubických magmatu, píše vládní agentura.

Záhada erupce

Díky poloze Novarupty při jejím výbuchu naštěstí nezemřel žádný člověk. Přesto si oběti na konto připsala. „Dusivý popel zdevastoval většinu rostlin a živočichů žijících na jižní Aljašce. Například tamní lov lososů byl přerušen až do roku 1919. Několik původních vesnic na poloostrově Katmai zůstalo po erupci, před kterou unikli jejich obyvatelé, trvale opuštěno. Novarupta v regionu také vyhladila populaci komárů a předpokládá se, že desítky tisíc savců a ptáků zahynuly hladem či kvůli dýchacím potížím způsobeným padajícím popelem,“ zmiňuje encyklopedie Britannica.

Erupce podmořského vulkánu nedaleko souostroví Tonga v Tichomoří.
Vědci přišli s novými detaily o erupci sopky Tonga. Jejich zjištění jsou děsivá

Novarupta ale světu přinesla i cenné poznatky. „Objem erupce byl výjimečný, což podnítilo mnohé vědecké výzkumy. Poprvé v zaznamenané historii pyroklastické proudy dopadly spíše na souš, než na moře, jako tomu bylo například u sopky Krakatoa v roce 1883, takže je bylo možné podrobně studovat,“ vysvětluje web National Park Service.

Přestože vědeckou pozornost si erupce získala hned na začátku, ohledně jejího výzkumu vědci dlouho tápali. „Předpokládalo se totiž, že původcem erupce byla hora Katmai, která se při výbuchu zhroutila a vytvořila kalderu. Až pozdější výzkumy ukázaly, že většina magmatu sice byla uložena pod touto horou, nicméně na povrch se všechno dostalo prostřednictvím deset kilometrů vzdálené Novarupty,“ konstatuje web National Park Service.

Nejsilnější sopečné výbuchy v historii

(Intenzita je vyjádřena Indexem vulkanické aktivity, přičemž 0 znamená nejméně silný výbuch a 8 nejsilnější výbuch)
Pozn. jde pouze o výběr těch nejzásadnějších erupcí, jejich počet je mnohem větší

SOPKY, JEJICHŽ ERUPCE DOSÁHLA INTENZITY 8
(pozn. Všechny tyto nejsilnější erupce se odehřály v řádu stovek tisíc let před naším letopočtem)
La Garita (USA)
Osuzu (Japonsko)
Kumano (Japonsko)
Ōkueyama (Japonsko)
Ōdaigahara (Japonsko)
Paintbrush (USA)
Timber Mountain (USA)
Yellowstonská kaldera (USA)
La Pacana (Chile)
Galán (Argentina)
Mangakino (Nový Zéland)
Maroa (Nový Zéland)
Toba (Indonésie)
Taupo (Nový Zéland)

NEJSILNĚJŠÍ VÝBUCHY VE STAROVĚKU
Robledo (Argentina), 2300 př. n. l., intenzita 7
Santorini (Řecko), 1610 př. n. l., intenzita 7
Pinatubo (Filipíny), 1050 př. n. l., intenzita 6
Vesuv (Itálie), 79, intenzita 5
Taupo (Nový Zéland), 180, intenzita 7

NEJSILNĚJŠÍ ERUPCE V 19. STOLETÍ
Tambora, Indonésie, 1815, intenzita 7 (zatím poslední erupce o intenzitě 7)
Krakatoa, Indonésie, 1883, intenzita 6

NEJSILNĚJŠÍ ERUPCE VE 20. STOLETÍ
Novarupta, USA, 1912, intenzita 6 (nejsilnější ve 20. století)
Cerro Azul, Chile, 1932, intenzita 6
Mount St. Helens, USA, 1980, intenzita 5
Pinatubo, Filipíny, 1990, intenzita 6 (zatím poslední erupce o intenzitě 6)

NEJSILNĚJŠÍ ERUPCE VE 21. STOLETÍ
Puyehue, Chile, 2011, intenzita 5

Zdroj: Wikipedia