Kliknutím zvětšíteOnoho rána dne 29. listopadu 1847 se ve Whitmanově misii nacházelo více než 60 lidí, včetně osmi čerstvě dorazivších přistěhovaleckých rodin. Mezi další obyvatele misie patřilo kromě manželů Marcuse a Narcissy Whitmanových také šest dělníků, učitel v místní škole a dále deset dětí, jichž se Whitmanovi ujali během předchozích let – bylo mezi nimi i sedm sirotků Sagerových, jejichž rodiče Henry a Naomi Sagerovi zemřeli na oregonské stezce (Oregon Trail) v roce 1844. Další dvě rodiny žily ve srubu na pile, která patřila misii, a nacházela se zhruba 30 kilometrů daleko v Modrých horách (Blue Ridge Mountains).
Tomahavkem do hlavy
Byl chladný a mlhavý den. Několik mužů začalo po obědě porážet býka. Děti s učitelem byly ve škole, jejich třída se nacházela ve druhém patře hlavního misijního domu. Narcissa Whitmanová koupala dole dvě z holčiček Sagerových a její muž Marcus se usadil v obývacím pokoji a četl si. Velmi smutný los osudu si vybral krejčí, který dorazil do misie krátce před masakrem kvůli tomu, aby Marcusovi ušil nový nedělní oblek.
Někdy po 13. hodině se u vchodu do misijního komplexu objevila malá skupina indiánů kmene Kajusů – podle většiny pozdějších odhadů jich bylo 14 až 18. Na sobě měli tradiční přikrývky a vešli volně dovnitř. Nikdo v misii netušil, že indiáni, kteří až do té doby s přistěhovalci jakžtakž vycházeli, skrývají pod přikrývkami hole, nože a tomahavky.
Dva indiáni vstoupili do kuchyně Misijního domu a dožadovali se léků. Whitman zaslechl hluk a šel se podívat, co se děje. Následovala drastická scéna, jejímž bezděčným očitým svědkem se stala dvanáctiletá míšenka Mary Ann Bridgerová, dcera indiánské ženy a legendárního lovce kožešin, stopaře a horského průzkumníka Jima Bridgera. Když se Whitman otočil ke skříni s léky (pravděpodobně proto, aby nějaký podal indiánům), zaťal mu jeden z válečníků zezadu tomahavk do hlavy.
Whitman se stal první obětí vraždění, jež vzápětí vypuklo po celé misii. Do západu slunce bylo v komplexu pobito devět lidí, včetně obou manželů Whitmanových. Narcissa, kterou indiáni zastřelili, se stala jedinou ženskou obětí vraždění, ostatní ženy a dívky odvekli indiáni s sebou. Včetně dcery Jima Bridgera.
Masakr ve Whitmanově pevnosti se stal záhy klíčovou událostí v historii amerického Severozápadu, protože vedl k několikaleté kajuské válce, po níž americká federální vláda rozšířila významně svou kontrolu nad dnešními státy Washington, Oregon, Idaho a nad částmi Montany a Wyomingu. Ale proč vlastně došlo k tomuto útoku, k němuž se odhodlal kmen, který až do té doby vystupoval vůči obyvatelům misie přátelsky?
Narození holčičky uvítal celý kmen
Whitmanovi, kteří jako první přešli Skalnaté hory, založili svou protestantskou misii na území Kajusů u řeky Walla Walla ve Waiilatpu (neboli Why-ee-lat-poo, což znamená „Místo žitné trávy“) v roce 1836 pod záštitou Americké rady komisařů pro zahraniční misie se sídlem v Bostonu.
Podle autorky Cassandry Tateové z webu History Link byly vztahy mezi misijním manželským párem a místními indiány zpočátku velmi srdečné. Kajusové dokonce pomáhali oběma manželům s obděláváním půdy i se sklizní, podíleli se na budování misijních domů, a navíc sami zásobovali misii koňským masem, dokud se na jejích polích nezačalo rodit dost obilí na to, aby to její obyvatele uživilo.
Kmen Kajusů také oslavil s manželi narození jejich prvního a jediného dítěte, dcery Alice Clarissy, která se narodila v roce 1837. „Naši malou denně navštěvují náčelníci a nejdůležitější muži v táboře a také ženy se neustále hemží v domě a čekají, až ji uvidí,“ napsala Narcissa Whitmanová v tom roce svým rodičům.
Mezi indiány, kteří přišli vzdát malinké novorozenkyni svůj hold, byl i náčelník jménem Tiloukaikt, kterého Narcissa popsala jako „laskavého a přátelského indiána“. Ten přivítal holčičku jako novou „Kajus te-mi“ (kajuskou dívku), protože se narodila v zemi Kajusů. „Celý kmen velmi potěšilo, že dovolujeme, aby se jí říkalo kajuská dívka,“ napsala Narcissa v dopise z 30. března 1837.
Zajatkyně, obraz E. Irvinga Couseho z roku 1891. Údajně vychází ze skutečného incidentu, který se týkal kajuského náčelníka Pěti vran a Lorindy Bewleyové, jež masakr v misii přežila
Tragická smrt děvčátka vyhloubila příkop
Postupem času však začalo na obou stranách přibývat zklamání a deziluze. Whitmanovi očekávali, že Kajusové budou toužit po tom, aby se naučili sami farmařit, že budou chtít přestoupit na křesťanství a žít jako bílí lidé. Jenže indiáni sice měli zájem o některé aspekty kultury a náboženství nově příchozích, ale brali je jen jako doplněk ke svému tradičnímu způsobu života, ne jako jeho náhradu.
Ke vzrůstajícímu napětí také přispívala sílící kulturní nedorozumění. Whitmanovi si jako podobně jako jiní křesťané potrpěli ve svém domě na soukromí, čímž se dostávali do rozporu s komunitním způsobem života indiánů, kteří byli zvyklí svůj životní prostor sdílet. Nezbytnou součástí sociálního i politického života Kajusů navíc bylo dávání dárků; což Whitmanovi bohužel považovali za vydírání.
Na druhé straně, když Kajusy poučili o euroamerickém pojetí soukromého vlastnictví a indiáni přijali tyto představy za své a začali požadovat za svou půdu a zdroje peníze, misionáře to urazilo a platit odmítli.
Sílící rozkol mezi Whitmanovými a Kajusy pak bohužel ještě prohloubila nanejvýše tragická událost z června 1839. Dvouletá Alice Clarissa, kterou si celý kmen zamiloval a pomyslně ji přijal za svou, se nepozorovaně vybatolila z misie, spadla do řeky a utopila se.
Přicházejí další osadníci
Smrtí holčičky bylo přerváno nejdůležitější pouto, které vedlo Kajusy k dosavadní toleranci. A věci se horšily pořád dál. Narcissa, jež podle svých dopisů měla k indiánům přátelský vztah a snažila se jim vycházet vstříc, upadla v důsledku Aliciiny smrti do hlubokých depresí, z nichž už se nikdy úplně nevzpamatovala.
A Whitman se snažil překonat bolest a pocit prázdnoty po vzniklé ztrátě usilovnou činností, bohužel ale takovou, jež se jen stěží mohla u indiánů setkat s pochopením. Odvrátil totiž od nich zcela svou pozornost a začal se místo toho soustředit na přilákání a podporu dalších bílých osadníků. Stal se horlivým zastáncem amerického osidlování „Oregonské země“, jež tehdy ještě nebyla součástí Spojených států (spor o hranici mezi USA a Velkou Británií byl vyřešen až v roce 1846).
„Chtěl vidět tuto zemi osídlenou,“ napsal o Whitmanovi reverend Henry K. Perkins (1812-1884), metodistický misionář, který ho dobře znal. „Toužil vidět nádherné údolí Walla Walla, jak se hemží bílým obyvatelstvem,“ uvedl Perkins v dopise Jane Prentissové z 19. října 1849, jenž byl později otištěn.
Na podzim roku 1840 Whitman nadšeně uvítal první skupinu horalských průkopníků s rodinami, kteří projeli se třemi vozy přes hory Oregonskou stezkou, čímž se tyto vozy staly prvními, jež tuto později slavnou vystěhovaleckou trasu zdolaly. Sám Whitman to zkusil o čtyři roky dříve, ale byl nakonec nucen zanechat svůj vůz v pevnosti na území dnešního Idaha. O to víc zdravil ty, jimž se to konečně podařilo.
„Prolomili jste ledy,“ oznámil nadšeně vůdcům přistěhovalecké výpravy Robertu Newellovi a Josephu L. „Joeovi“ Meekovi. „Když ostatní uvidí, že vaše vozy projely, projedou také, a za pár let bude údolí plné našich lidí.“
Jako by chtěli potvrdit jeho slova, dorazila následující rok další skupina 24 přistěhovalců z Missouri. „Nepochybně jich do této země přijde každý rok více a více. Naše místečko se stalo odpočinkovým stanovištěm pro mnoho unavených a vyčerpaných cestovatelů, a tak tomu bude tak dlouho, dokud tu budeme žít,“ napsala Narcissa v dopise z 2. října 1841. Netušila, že jí vznesená podmínka nebude mít dlouhého trvání…
Je nutné přibrzdit
Začátkem 40. let 19. století se rozhodla Americká rada komisařů pro zahraniční misie přistěhovaleckou vlnu zásadním způsobem přibrzdit. Do té doby sponzorovala v Oregonu založení čtyř misií, ale nyní byla znepokojena z toho, že jejich představitelé se mezi sebou neustále hádají, a přitom se jim nijak nedaří převádět Indiány na protestantskou víru.
Proudy dopisů s neustávajícími stížnostmi od jednotlivých misijních představitelů začaly představenstvo rady unavovat, a proto v únoru 1842 nařídili jeho členové uzavřít Waiilatpu a dvě další misie, odvolali dva nejproblematičtější misionáře a zbývající misijní stanici poblíž Spokane přidělili Whitmanovi.
Ten dostal tuto zprávu o sedm měsíců později. Se souhlasem ostatních misionářů pak podnikl uprostřed zimy nebezpečnou cestu do Bostonu, aby proti rozhodnutí rady protestoval. Argumentoval, že Waiilatpu představuje strategické odpočívadlo a zásobovací stanici na cestě do Oregonu, a že pakliže je protestanti opustí, okamžitě je převezmou „papeženci“ (katolíci).
Představenstvo pod tlakem jeho stanoviska svůj příkaz neochotně zrušilo a Whitman se vrátil na podzim roku 1843 v čele obrovské kolony vozů s více než 800 přistěhovalci.
„Nepochybuji o to, že naším největším úkolem je pomáhat bílým osadníkům této země,“ napsal dne 16. května 1844 Narcissiným rodičům. „Indiáni v žádném případě nevyslyšeli příkaz množit se a zabydlet zemi a nemohou stát v cestě těm, kteří tak činí.“
Ironií osudu zůstává, že kdyby tehdy neintervenoval proti příkazu komise, zachránil by tím sobě, své ženě i dalším obyvatelům misie život. Ale historie si na žádná kdyby nehraje.
Indiáni naposledy varují
Kmen Kajusů zatím s rostoucí obavou sledoval, jak se jejich zemí valí stále více osadníků, jak tito lidé spotřebovávají vzácné palivové dříví, sešlapávají trávu na půdě využívané k pasení indiánských koní a dobytka a vybíjejí lovnou zvěř. V roce 1844 jich přišlo asi 1500; o rok později už dvojnásobek. Hodně vyčerpaných rodin zimovalo v misii, než se na jaře rozhodli jít dál. K misijnímu komplexu tak přibyly další hospodářské budovy, v okolí bylo stále více pastvin zabíráno pro nová pole a oplocováno. Všechny tyto změny Kajuse více a více znepokojovaly.
„Indiáni jsou hodně nervózní z tolika přistěhovalců,“ zaznamenala v dopise z 20. května 1844 Narcissa Whitmanová.
Dosavadní přátelské vztahy mezi oběma manželi a indiány se začaly stále více vyostřovat. Kmenoví náčelníci se několikrát pokusili přimět Whitmanovy k odchodu, a když manželé odmítli, sahali i k fyzické konfrontaci. Jednou Whitmana srazili na zem, jednou ho dokonce svázali. Nakonec jej pustili, ale stále častěji mu dávali najevo, že překračuje mez jejich trpělivosti.
„Když se Marcus Whitman vydal na východ, aby protestoval proti návrhu na uzavření misie Waiiletpu, a pak s sebou při zpáteční cestě přivedl tolik lidí, aby osídlili Oregonskou zemi, varovali ho náčelníci Kajusů, že pro to, co dělá, už nemají takové porozumění jako dřív,“ zapsal do kmenových dějin Antone Minthorn, předseda Konfederovaných kmenů Kajusů, Umatillů a Walla Walla.
Jenže Whitman odmítal tyto signály vnímat. Jeho záměrem bylo převést Kajusy na křesťanskou víru a přivést hodně bělochů, aby indiánskou kulturu a způsob života plně nahradilo protestanství.
Spalničky zažehly bouři
V roce 1847 už dorazilo do Oregonské země více než 4000 osadníků. Jejich příchod se bohužel časově shodoval s vypuknutím smrtící epidemie spalniček mezi Kajusy, kteří neměli vůči infekčním chorobám zavlečeným Euroameričany vypěstovanou přirozenou imunitu.
Není jasné, z jakého ohniska epidemie vzešla: spalničky mohlo mít osazenstvo některého z přistěhovaleckých vozů, mohla je ale donést i skupina kajuských indiánů obchodujících s dobytkem, která se nedávno vrátila z Kalifornie.
V každém případě však byly důsledky nákazy více než drtivé. Podle odhadů podlehla spalničkám bezmála polovina indiánů žijících poblíž misie. V misii samotné se nakazilo spalničkami více než dvanáct lidí, ale zemřela jediná oběť: šestiletý chlapec z jedné přistěhovalecké rodiny.
Whitman se v tomto ohledu snažil zachovat správně a léčil indiány i bílé bez rozdílu, což se mu bohužel vymstilo. S přirozeně různou obranyschopností organismů různých národů totiž nemohl nic dělat, takže zatímco se jeho bílí pacienti uzdravovali, nakažení indiáni začali umírat. Toho si všimli jejich ostatní spolubojovníci a došli k jedinému možnému závěru: že Whitman Kajusy úmyslně vraždí, aby zabral jejich půdu.
To stačilo, aby byl nad misionářem vynesen ortel. V kajuské tradici mohl být léčitel či šaman (te-wat), jehož pacienti zemřeli, potrestán za zneužití své duchovní síly smrtí. A Whitmana Kajusové vnímali díky lékům, jimiž byla misie zásobena, jako „kouzelníka velké moci“.
Muž dobře věděl, jaké nebezpečí mu hrozí. Jednou je už od sebe odvrátil, když musel krátce po příchodu na misii ošetřit manželku kajuského náčelníka, který mu pohrozil, že jestli žena zemře, zabije ho. Tenkrát se Whitmanovi podařilo indiánku zachránit, čímž od sebe nejenom odvrátil hrozbu, ale navíc si získal úctu a založil počáteční srdečné vztahy.
Jenže se spalničkami už mu takové štěstí nepřálo.
Hrůzné následky masakru
Dne 29. listopadu 1847 tak došlo k neodvratně tragickému vyvrcholení. Rána tomahavkem zezadu do hlavy, kterou Whitmanovi zasadil jeden z kajuských válečníků, mohla podle některých kmenových historiků znamenat pokus, jak vyhnat z kouzelníka zlé duchy.
Kromě více než 10 lidí pobitých ten den v misii zabili indiáni další dva muže následující den. Jedním z nich byl čtyřiadvacetiletý mladík, který v předchozím dnu pracoval na pile. Indiáni ho zastřelili, když se vracel s nákladem nařezaného dříví.
Z mužů v pevnosti se podařilo přežít dvěma, kteří včas utekli. Jeden z nich, tesař jménem Peter D. Hall, dorazil ráno 30. listopadu do pevnosti Walla Walla Společnosti Hudsonova zálivu, nacházející se něco přes 30 kilometrů západně od misie, kde podal první zprávu o masakru. Kromě těchto mužů přežila ještě jedna pětičlenná přistěhovalecká rodina, která se schovala pod prkny podlahy a po masakru rovněž utekla do pevnosti.
Mrtvé začal pohřbívat francouzský Kanaďan Joseph Stanfield, 1. prosince 1847 pak dorazil katolický kněz J. B. A. Brouillet, jenž pár dní předtím sám založil misii na řece Umatilla asi 40 kilometrů jižně od Waiilatpu. Ten také popsal v dopise úřadům celou scenérii po masakru.
„Více než deset mrtvých těl ležících tady i tam, pokrytých krví a nesoucích známky té nejkrutější krutosti – některá prostřílená koulemi, jiná víceméně rozsekaná sekerou. Doktor Whitman dostal tři rány do obličeje. Tři další lebky byly rozdrceny tak, že jim vytékaly mozky,“ napsal Brouillet.
Unesené ženy a děti (včetně Bridgerovy dcery), které Indiáni vzali s sebou jako rukojmí, vykoupil po měsíci Peter Skene Ogden, úředník Společnosti Hudsonova zálivu.
Sedm žen, které přežily masakr Whitmanovy misie
Bílá pomsta
Indiánský přepad však vyvolal osadnickou pomstu, a ta zažehla kajuskou válku: nejdříve osadníci z údolí Willamette zničili kajuské vesnice na horním toku řeky Deschutes, následně rozzuření indiáni vypálili celou misii i s vozy osadníků.
Oregonské noviny Oregon Spectator volaly po krvavém potrestání „barbarských vrahů“, což v lednu 1848 vyslyšela asi 500členná dobrovolnická milice pod vedením plukovníka Cornelia Gilliama. Kajusové i další indiánské kmeny začali být déle než rok nemilosrdně pronásledováni a vybíjeni.
V březnu 1849 zorganizoval nově jmenovaný teritoriální oregonský guvernér Joseph Lane schůzku s kmenovými náčelníky a nabídl jim mír, pokud vydají pachatele masakru v misii. V opačném případě jim pohrozil válkou, která „povede k jejich úplnému zničení“, protože „nebude moci rozlišovat mezi nevinnými a vinnými“.
Kmen vydržel ještě rok. Nakonec však tehdejší nejvyšší náčelník Tauitau (někdy uváděný jako Tawatoe nebo Tawatoy) rozhodl, že kmen vydá pět mužů. Těchto pět indiánů bylo zatčeno, převezeno k soudu do Oregon City, shledáno vinnými z vraždy a odsouzeno k smrti oběšením. Rozsudek byl vykonán 3. června 1850. Byl mezi nimi i Tiloukaikt, onen „laskavý a přátelský indián“, který tolik miloval malou dceru Whitmanových a jako první ji nazval „Kajus te-mi“, tedy kajuskou dívkou.
18
Kafe
Dům a zahrada
iReceptář
Kondice
Celebrity
TN.cz
