Nový ministr školství Vladimír Balaš: Inkluze je správná a v zájmu dětí

Zlé jazyky říkají, že nabídku dostalo asi pět lidí, kteří ji odmítli. Prý jste zprvu byl mezi nimi i vy s tím, že jste doporučil exministra školství Roberta Plagu. Potvrdíte to?
Šlo o racionální reakci, protože Robert Plaga stál u zrodu nové koncepce, přerodu vzdělávacího systému směrem k potřebám jednadvacátého století. Odborně to byl tedy určitě dobrý tip. Chápu ale, že to má politické aspekty a ministr by měl být nějakým způsobem provázán s politickou stranou, která ho navrhuje, což u pana Plagy neplatilo (Robert Plaga byl původně členem hnutí ANO, před rokem z něj vystoupil – pozn. red.). Je pravda, že jsem nebyl jediný, kdo byl osloven, ale nakonec to z nejrůznějších důvodů zůstalo na mně. Doufám, že obstojím. Čím víc se toho dozvídám, zjišťuji, že to je krásná výzva, začíná mě to bavit a zajímat. Práce ve sněmovně je trošku ubíjející a zdlouhavá, jednoduše řečeno, jsem zvyklý na trochu větší frmol. Tak to možná byl také jeden z důvodů, proč jsem nabídku přijal.

Balaš se stal novým ministrem školství. Řešit bude i důsledky války na Ukrajině

Do úřadu ovšem nastupujete v situaci, kdy profesionálně kompetentní ministr Gazdík rezignoval kvůli stykům s hlavním obviněným v korupční kauze Michalem Redlem. Co tomu říkáte?
Komfortní to nepochybně není. Avšak to, že se jakákoli podezření ze spáchání trestných činů řádně vyšetří a že se z toho vyvodí závěry, bude pro hnutí STAN důležité a může ho to posunout kupředu. Opravdu je to velmi nepříjemné, ale pořád si myslím, že to je individuální selhání. Možná by vnitřní mechanismus a kontrolní systém mohl fungovat lépe. Na druhou stranu STAN není autokraticky řízená strana, naopak vzniká zespodu.

Opravdu? Má se za to, že STAN ve skutečnosti řídilo pět politiků. Za zlínskou větev Stanislav Polčák a Petr Gazdík, za libereckou Martin Půta, za středočeskou Věslav Michalik prostřednictvím Víta Rakušana. To na hnutí spontánně vznikající zdola nevypadá…
Teď už to tak ale je. Chápu, že zpočátku tam bylo několik silných osobností, které měly nějaké vize a snažily se STAN někam nasměrovat, ať už to byl Martin Půta v Libereckém kraji, či Vít Rakušan ve Středočeském. Nejsem si jist, že na Zlínsku měl hlavní roli Petr Gazdík, ale určitě měl dobré úmysly s tím, čeho chce dosáhnout na regionální úrovni. Zpočátku to bylo hnutí, které řešilo otázky samosprávy, decentralizace, rozpočtového určení daní. V určité fázi zjistilo, že svých cílů nemůže dosáhnout jen na lokální úrovni, potřebovalo mít zastání i v centru. To se do jisté míry podařilo, a pokud mohu soudit ze své poslanecké praxe, tak agendu nám neurčuje nikdo shora. Témata, která přijdou z vlády na náš stůl, velmi poctivě a pečlivě diskutujeme. Vnitřní oponentura je silnou stránkou hnutí. Myslím, že tímto směrem se STAN nyní vydá.

Byl byste pro, aby se na mimořádném sněmu koncem července radikálně obměnilo vedení STAN?
Zajisté k tomu dojde. Nikdo ale není imunní, takže důležité je nastavit kontrolní mechanismy tak, aby k podobným excesům nedocházelo.

Skutečně je nutný nějaký speciální mechanismus k tomu, aby se příčetný politik nestýkal s člověkem, o němž se ví, že je spojkou gangstera Radovana Krejčíře v Česku?
Mne to třeba překvapilo. Abych se přiznal, dráhu pana Krejčíře ani pana Redla jsem nesledoval. Platí to i o většině mých kolegů v poslaneckém klubu. I pro ně to bylo překvapení, detaily se dozvídali postupně. Když se o pražské kauze doslechli, byli šokováni. Okamžitě se to snažili řešit a vyzvali pana Hlubučka k rezignaci. Vždy to má nějakou setrvačnost, ale nakonec to dospělo tam, kam mělo. U pana Polčáka se nás v klubu dotkly nejasnosti v poskytování právních služeb v souvislosti s náhradou ve Vrběticích a nepovažovali jsme to za akceptovatelné, a toi přesto, že po právní stránce to bylo patrně v pořádku, jak nakonec potvrdila Česká advokátní komora. Stanislav Polčák pozastavil členství ve STAN v souvislosti se svými kontakty na pana Redla, a i v tomto případě bylo pro členy parlamentního klubu STAN nepřijatelné, aby zůstával nadále členem STAN.

ANO vyzývá Rakušana k rezignaci. Babiš: STAN je strana organizovaného zločinu

Prezident Miloš Zeman řekl, že hnutí STAN mělo za půl roku šest velkých skandálů, což za dvaatřicet let v české politice nepamatuje u žádné strany. Prý to mnohé vypovídá o kvalitách předsedy hnutí Víta Rakušana. Má pravdu?
Neberu panu prezidentovi právo na jeho názor, ale podle mě jsou některé ty kauzy přifouknuté. Například Jan Farský odvedl ve sněmovně úžasnou práci, ale podcenil komunikaci ohledně svého pobytu v USA. Věřím však, že kdyby nerezignoval a za půl roku se vrátil zpátky, do konce funkčního období by odvedl mnohem víc práce než valná většina poslanců. V tomto případě se vytvořila aféra z ničeho. Mimochodem mám dojem, že pan Farský má i nyní větší účast na hlasování než pan Babiš. Ale dobře, měl si předem rozmyslet, jestli chce jet do USA získávat zkušenosti, nebo být tady poslancem, ale s tím už se nedá nic dělat. Pak tam byla kauza financování STAN.

Jen upřesním, že hnutí STAN vrátilo všechny dary od právnických osob, které dostalo od loňských sněmovních voleb do půlky ledna, celkem 3,42 milionu korun. Mezi nimi měly být i peníze od firem ovládaných společnostmi z Kypru a od subjektu s trestně stíhaným spolumajitelem.
Prakticky je někdy velmi složité zjistit, kdo je skutečným vlastníkem. Měli jsme na to dokonce ve sněmovně workshop o financování politických stran. Připravili jsme návrh novely zákona o sdružování politických stran a hnutí, který by to měl zprůhlednit. Při jeho přípravě nás napadlo, že obecně by bylo správné zabývat se financováním politických kampaní. Typicky se to týká prezidentských voleb, referend, sněmovních a komunálních voleb. Diskuse byla velmi zajímavá, podíleli se na ní zástupci různých odborných institucí včetně nevládních organizací typu Rekonstrukce státu, Parlamentního institutu či dohledového úřadu z Brna. Měl jsem z toho dojem, že ti lidé jsou velmi kvalifikovaní, ale nikdo se jich na to neptá. Jejich potenciál není využitý. Nevím proč. Možná jsou k tomu politické důvody, ale podle mě politika získává legitimitu právě tím, jakým způsobem dostává prostředky na své financování, na kampaně. Takže by mělo být v zájmu politických subjektů, aby v této oblasti došlo ke smysluplné regulaci.

Pochopila jsem tedy správně, že výtky směrem k aférám hnutí STAN nejsou podle vás tak závažné, aby Vít Rakušan nebyl znovu zvolen předsedou?
Pokud jde o kauzu Dozimetr, nepochybně nemohl mít informace, které policie skládala během dvou let s použitím všech nástrojů a metod orgánu činného v trestním řízení.

To je pravda, ale jistě mohl jednat, když zjistil, že si Petr Hlubuček kupuje byty ve Španělsku, ačkoliv si na ně nemohl vydělat.
Jakmile se o tom dozvěděl, reagoval poměrně razantně a pana náměstka Hlubučka vyzýval k transparentnosti. Pokud si pamatuji, zvyšoval i hlas. Pan Hlubuček ale neustále opakoval, že všechno je legální a že žádný problém neexistuje. Vít Rakušan na něj dál naléhal, a kdyby nezasáhla policie, byl by pan Hlubuček už mimo STAN. Žádná strana si nemůže dovolit pochybnosti, které nejsou řešeny a vysvětleny.

Hnutí ANO tlačí na Rakušanův odchod z postu ministra vnitra, protože podle Andreje Babiše je ve střetu zájmů, když policie, jež pod něj patří, vyšetřuje politiky STAN.
Tomu se musím jenom smát. Ministr vnitra do živých policejních kauz zasahovat nesmí a nemůže. Stejně jako ministr spravedlnosti. Systém je nastaven tak, aby politické tlaky byly eliminovány. Důkazem je podle mne to, že se věc vyšetřuje. Nemám pochybnosti, že tady k žádným zásahům shora nedochází. Chápu ale, že politicky se takový argument dá zneužít. Škoda že stejné požadavky nekladlo hnutí ANO samo na sebe.

A co vaše osobní vroubky, jimž prezident Zeman věnoval tolik pozornosti? Mám na mysli protekci pro Jana Rumla na Právnické fakultě ZČU v Plzni?
Mám pocit, že celý můj život se zredukoval na to, že jsem přijal Jana Rumla a napsal jsem posudek ve věci IPB, a jinak jsem v životě nic nedělal. Rumlův případ je velmi zveličován. Možná kdybych tušil, co z toho bude, zachoval bych se jinak. Pořád si myslím, že fakultu jsem nezatížil a nikoho jsem nepoškodil, protože stejně jako Jan Ruml byli přijati všichni se se stejným počtem dosažených bodů.

Vít Rakušan: Neměl jsem žádný důkaz. Hlubučka jsem se snažil oslabit politicky

Přesně tím prezident argumentuje, že jste snížil kritéria, takže byli přijati i lidé, kteří tam objektivně neměli co dělat.
Otázka je, jestli se tam neměli dostat. Měli jsme zkušenost, že když přijmeme na bakalářské studium veřejné správy, nikoliv na magisterské studium, nějaký počet lidí, tak pro ně je to poslední volba, aby vůbec mohli někam nastoupit. Většinou se uchazeči dostali na jiné studijní obory. U nás zůstávalo prakticky sto lidí. Nepamatuji si, kolik lidí jsme tehdy přijali navíc. Pokud ovšem škola tvrdila, že jsem ji nějak zatížil, je zarážející, že její vedení v září přijalo dalších 150 až 200 lidí nad ten stav. A zařídilo prostupnost tohoto bakalářského studia do magisterského bez přijímací zkoušky, takže najednou v pětiletém programu studovalo 300 lidí ve třech ročnících, což školu opravdu zatížilo. A to nebyl můj problém, ale mých nástupců. Je škoda, že si pan prezident nezjistil, jak to skutečně bylo.

Byl Jan Ruml úspěšný student?
Moc jsem ho nesledoval, ale teď se mi dostává k uším od jeho spolužáků, že poctivě chodil do školy a všichni ho znali, zatímco později tam byli i studenti, kteří ani nevěděli, kde ta škola je.

Hrál ve vašem rozhodnutí snížit měřítka pro přijetí roli i fakt, že jako disident a chartista neměl za minulého režimu šanci vysokou školu absolvovat?
Možná to v mém podvědomí bylo, ale asi to nebyl hlavní důvod.

V září vás čeká skutečně velká výzva v podobě zařazování ukrajinských dětí do škol. Poslední data říkají, že jde o 15 tisíc dětí do mateřských škol, 44 tisíc do základních a 23 tisíc do středních. Bohužel velká část z nich se koncentruje v Praze a ve Středočeském kraji. Máte rozmyšleno, jak to zvládnete?
Existují projekty na jejich integraci a vzdělávání. Podpora adaptačních skupin a jazykových kurzů. K mému překvapení o prostředky, které na to byly vyčleněny, nebyl příliš velký zájem. Kolem 14. července se na vládě uskuteční schůzka s hejtmany, která se touto otázkou bude zabývat. Přemýšlím o tom, jak to uchopit. Vím, že na Ukrajině probíhá výuka on-line, ale děti uprchlíků nelze nechat bezprizorné a odkázané jen na tento typ vzdělávání. Je třeba je socializovat, předcházet negativním jevům spojeným s běženectvím. Můžeme uvažovat o větším zapojení ukrajinských učitelů, kteří tady jsou. Zřizovatelům by měl velmi pomoci Lex Ukrajina II, na jehož základě ministerstvo zpracovalo řadu dokumentů. Důležité je, že umožňuje fungování ukrajinských tříd tam, kde to bude nezbytné.

Řešíte s ministrem vnitra Rakušanem dobrovolnou relokaci, když je evidentní, že pražské kapacity nedostačují?
To je určitě důležitá věc. Musíme ukrajinským rodičům vysvětlovat, že Praha není nafukovací z hlediska ubytovacích a školních kapacit, byť je tu nejvíc pracovních příležitostí. My se jim snažíme vyjít co nejvíc vstříc,a neřešíme to jako v Německu, kde se s nimi nikdo nebaví a umístí je tam, kde je volno, byť podmínky tam nejsou zrovna skvělé. Jsem rád, že jsme zvolili lidštější přístup. Doufám, že se setkám s ukrajinským velvyslancem, jehož chci požádat, aby i on krajanům vysvětloval, že jde o krizovou situaci, která vyžaduje opatření, jež se nemusí všem líbit. Není vyloučeno, že k relokaci sáhneme. Možná vyzkoušíme spádovost, školní kapacity ke svozu dětí, odpolední nebo sobotní vyučování v případě ukrajinských tříd. Variant je několik.

Z jakého důvodu nelze použít finanční motivaci, kterou navrhoval primátor Hřib, tedy plný příspěvek těm, kteří se přestěhují do regionů s volnými kapacitami, a v Praze jeho snížení?
Motivačnímu benefitu rozumím, ale nemyslím si, že to věc vyřeší.

STAN vrátí dar ve výši 350 tisíc. Je spojený s podnikatelem Kosem

Když vešla ve známost vaše nominace, řekl jste, že jste byl zděšen nedostatkem míst na středních školách. Jenže těch je málo jen na prestižních pražských gymnáziích.
Nebyl jsem zděšen nedostatkem míst, ten mi byl znám. Byl jsem zděšen tím, že ačkoli všichni vědí, že dvacet let rostou satelity kolem Prahy, nikdo se nezabýval kapacitou škol. Stejně jako rostoucí demografickou křivkou a přizpůsobením infrastruktury. Tady Praha zaspala. A i v tomto volebním období mohla dělat víc. Stejně jako Středočeský kraj v prstenci kolem metropole.

Není spíš řešením rušení či omezení elitních víceletých gymnázií, která vlastně prohlubují jednu z největších bolestí českého školství, jíž jsou nerovnosti ve vzdělávání?
Nejenom to. Byla by to i velká úspora. Představte si, že by děti zůstaly na základních školách, což by vytvořilo kapacitu, kterou nemáme. Je to úžasná myšlenka, ale otázka je, jak se to bude prosazovat. Je to jedna z možností. Další variantou je začít s reformou o něco dřív, takže omezením rozsahu výuky by se získaly nějaké kapacity. Týká se to především ukrajinských dětí, které se nemusejí učit všechny předměty, ale hlavně češtinu, matematiku a angličtinu. Těmito otázkami se intenzivně na ministerstvu zabývají odborné týmy, já jsem tu pár dnů, ale se všemi si sednu a budeme to krok za krokem probírat. Od příštího týdne pojedeme naplno.

Zajímá mě vaše reakce na prezidentova slova o inkluzi, kterou nazval hloupostí, k níž nikdy nemělo dojít, protože asistenti ve třídách vyrušují.
Řekl jsem, že skutečně jsou případy, kdy asistenti zasahují do výuky, ale podle mě je to věcí učitele a nelze to zobecňovat. Generalizace je vždycky špatně. Osobně si myslím, že inkluze je správná a je třeba k tomu přistupovat v zájmu dětí. To, že se zdravé děti už ve třídách potkávají se spolužáky s postižením a naučí se jim pomáhat, je jedině pozitivní. Pravidla je ovšem třeba nastavit tak, aby to dobře fungovalo.

S tezí, že děti s handicapem mají právo na zařazení do hlavního vzdělávacího proudu, tedy souhlasíte?
My jsme měli na základní škole postiženého kluka a naučili jsme se o něj starat. On si nepřipadal vyloučený, byl rád, že je s námi, a pomohlo to v rozvoji i nám zdravým. Takže ano, souhlasím s touto tezí. Stejně tak mi u pochopení situace ukrajinských dětí pomáhá, že máme v našich bytech čtyři ukrajinské mámy s pěti dětmi od pěti do dvaceti let. Díky tomu vím, jak funguje vzdělávací proces na Ukrajině. Je úžasné, že země, která tak strádá, pokračuje ve výuce on-line a svoje žáky nepustila ze zřetele.

Kauza Hlubuček rozšíří slovník z odposlechů. Komu říkali Slepičák či Carevna

Váš předchůdce Petr Gazdík uvedl, že na základních školách se děti nebudou muset povinně učit druhý cizí jazyk, byť škola ho bude muset nadále nabízet. Prosadíte to?
Nemám na to úplně vyhraněný názor. Je známé, že malé děti se naučí mluvit několika jazyky bez problémů, byť neznají gramatiku. Otázka tedy spíš je, jak se co učí, než kolik se toho učí. Chápu, že dva jazyky by měly zůstat v nabídce jako povinně volitelné. Rád bych ale nejdříve získal tvrdá data o tom, jaká je úroveň znalostí. Nechám si to ověřit. Podle mě by jeden cizí jazyk měl být povinný pro všechny a děti, které chtějí studovat na střední a vysoké škole, by automaticky měly mít dva. Ty, které to nezvládají, by mohly mít možnost vybrat si jiný předmět.

Na závěr se chci zeptat, zda jsou pro vás učitelské platy ve výši 130 procent průměrné mzdy ve státě nepřekročitelná linie.
Programové prohlášení vlády říká, že financování školství bude 5,6 procenta HDP, což bych rád dodržel. Teď nás čeká boj o rozpočet, situace není jednoduchá, ale já důstojné učitelské platy vnímám jako posílení prestiže tohoto povolání. Když chceme přilákat do vzdělávacího procesu ty nejlepší, musíme to udržet.

Na 130 procentech tedy budete trvat?
Určitě.