Předchozí
1 z 2
Další

Loni 18. října jste v O2 Aréně uspořádal velkolepou exhibici Český lev se loučí. Jak se vám podařilo dostat na jedno místo v jednu chvíli lidi jako Andre Agassi, Mika Hakkinen, Jaromír Jágr, Pavel Nedvěd, Petr Čech nebo Novak Djokovič?
Troufnu si říci, že jsou to moji přátelé. Ukazuje to sílu našich vztahů, které jsme si vybudovali během doby, kdy jsem hrál tenis. To, že všichni dorazili, pro mne byla obrovská pocta. Vím, co to bylo pro Andre Agassiho, dorazit na jeden večer z Las Vegas, nebo pro Péťu Čecha, který přiletěl jen na tři hodiny, protože se musel vrátit do Londýna na trénink Arsenalu.

S kým z výše jmenovaných se znáte nejdéle?
Asi s Jardou Jágrem, Berďou (Tomáš Berdych – pozn. red.) a Tommym Haasem. Třeba s Andrem se znám jen rok, ale mám pocit, jako by to bylo deset let. Za tu spoustu let u tenisu jsem poznal málo takhle velkorysých lidí, jako je on.

S Novakem Djokovičem jsem se poznal před 12 lety na turnaji v Rotterdamu, kde jsem ho porazil. Byla to moje první a jediná výhra nad ním. K naší vzájemné bilanci se dá říci jen to, že první vyhrání z kapsy vyhání. On po tom prohraném utkání brečel. A už tenkrát jsem z něj cítil něco výjimečného. Svému kondičnímu trenérovi jsem tehdy řekl, že nebude trvat dlouho a o tomhle klukovi uslyšíme.

Příští rok už byl Novak v první pětce na žebříčku ATP a vyhrál US Open, kde mě porazil v pěti setech. Přesto k němu mám vřelý vztah. A byl jsem v jeho životě už skoro ve všech rolích – soupeř, deblový parťák, trenér… Ale co nám zůstane navždy, je naše přátelství.

Tři dny před zmíněnou exhibicí jste strávil na kapačkách, protože jste dostal chřipku, přesto jste ještě dokázal vyhrát dva zápasy a porazit Novaka Djokoviče. Stálo vás to hodně přemáhání?
Hodinu předtím, než jsem nastoupil, jsem dostal od pana profesora Koláře injekci, která mě měla postavit na nohy. Ještě jsem si dělal legraci, že už mi nebudou dělat dopingovou kontrolu, tak aby mi nějak pomohl. Dostal jsem nějaký preparát, který mi rychle dodal energii na tři hodiny. V závěru dvouhry s Novakem už to bylo náročné, cítil jsem se unavený.

Navíc to nebylo jenom o tom, abych podal sportovní výkon. V hlavě mi neustále běželo, jestli všechno funguje tak, jak má. Jelikož jsem tu exhibici tři měsíce připravoval, tak jsem se těm myšlenkám prostě neubránil. Když jsem ale nastoupil na kurt, nesmírně jsem si to užíval. Ta atmosféra, kterou fanoušci v O2 Aréně vytvořili, byla nezapomenutelná nejen pro mě, ale i pro všechny moje hosty a kamarády. Oni sami z toho byli příjemně v šoku.

Celé to loučení bylo hodně dojemné. Bylo vidět, že jste naměkko a že jste se musel hodně přemáhat, abyste se nerozbrečel. Kluci jsou většinou vychováváni k tomu, že nemají brečet, že slzy jsou pro holky. Měl jste to v životě stejně?
Měl jsem to stejně, nikdy jsem nebrečel kvůli malichernostem. Brečel jsem, když jsem to tak cítil. Tíha toho večera, toho, co jsem doposud prožil, a loučení mě dostala. Uvědomil jsem si, že tam stojím přede všemi naposledy. Promítl se mi v hlavě celý život.

Byli tam moji rodiče, kteří mi toho v životě a do života hodně dali. Nechci říkat, že se mi obětovali, protože pro ně to nebyla oběť. Dělali to s láskou a přesvědčením, že to má smysl. Chtěli mi udělat radost a podporovali mě v tom, co mě bavilo, a od dětství jsem tenis miloval.

Ani já neříkám, že jsem mu obětoval dětství. Pro mne to byla radost, chtěl jsem ho hrát. V tom jsme byli s bráchou jiní. On byl rád, když začalo pršet a nemohli jsme hrát tenis. Já jsem byl zklamaný, že nemůžu jít na kurty.

Máte pověst oblíbeného hráče nejen mezi tenisovými fanoušky, ale i mezi hráči. Čím si to vysvětlujete?
Nevím. Od malička jsem veselá povaha, vždycky jsem se snažil všem pomáhat, i když jsme byli rivalové. Nejde to samozřejmě s každým. V tenisovém světě je opravdu jenom pár lidí, se kterými můžete navázat přátelství. I s Berďou jsme se dlouho oťukávali. Dlouho byl pro mne zdravou konkurencí. Navzájem jsme se popoháněli kupředu.

Teď už máme víc času na kamarádství. Trávíme spolu daleko více času mimo kurty než dřív. Nadosmrti nás spojil Davis Cup, protože jsme v něm dokázali něco, co tahle země dlouhá desetiletí nezažila. Snažím se být ke všem upřímný. Líbí se mi věta Ivana Lendla, že pravda někdy bolí, ale daleko lépe se s ní žije.

Dával jste třeba rady mladší soupeřům?
Rady dávám, když jsem o ně požádán. Komukoli, kdo přijde, a zeptá se mě, rád pomůžu. Zájem musí vždycky přijít z druhé strany. A nejsou to jen rady tenisové, ale i životní. Tenisová kariéra má ohraničený časový úsek a pak je konec. Ale život pokračuje dál. Když můžu pomoci komukoli z kamarádů, kteří se mnou byli v dobrém i zlém, tak se pro ně rozkrájím.

Už více než rok jste v tenisovém důchodu. Jak ho prožíváte?
Naplno. Samozřejmě můj důchod je sportovní. Tenis hraju dál a hrát budu. Chci se v něm angažovat, protože jsem ho od malička miloval – i přes všechny porážky a pády. A teď už ho budu hrát jen pro radost.

Jak vypadá váš běžný den dnes a jak by asi vypadal v době vaší kariéry profesionálního tenisty?
Začíná tím, že se nakláním nad postýlku, ve které se na mě po probuzení usmívá naše dcera. Zajímavé je, že moje žena zjistila, že je těhotná, v den, kdy jsem oficiálně ukončil profesionální kariéru. To se nedá naplánovat. Všechno v životě má svůj čas a já si myslím, že ten „timing“, který v životě momentálně mám, je naprosto bezchybný. Všechno do sebe krásně zapadá a já si užívám každou vteřinu, kterou můžu trávit se svou rodinou.

Mám daleko víc času na rodiče, na přátele, úplně jinak jsem mohl oslavit svoje čtyřicátiny. Mohl jsem se rozšoupnout a nepřemýšlet nad tím, že jsem v přípravě a že musím jít ráno běhat. Můžu si víc povolit opasek a nečeká mě nic, kvůli čemu bych měl mít zataženou ruční brzdu, jako jsem vždycky měl. Budu daleko uvolněnější. Těším se, že si to užiju plnými doušky a se vším všudy.

Měl jste čas i na něco jiného než na tenis?
Měl. Vedle tenisu jsem vedl normální život, protože jsem kolem sebe viděl spoustu případů tenistů, kteří žili ve svých zlatých bublinách a ztráceli kontakt s realitou. Já jsem se nikdy nenechal pohltit gloriolou úspěchu, i když jsem se probojoval do světové špičky a dlouhé roky jsem se v ní držel. Lidé vám podstrojují, nadbíhají vám, plácají vás po ramenou.

Ale já jsem měl kolem sebe skvělé lidi a rodiče, kteří mě neustále drželi v normálním životě. Proto jsem se vždycky snažil zařizovat si všechno sám, abych neztratil kontakt s lidmi. Je jednodušší říci manažerovi a jenom hrát tenis. Já jsem si třeba letenky a hotely zařizoval sám.

Takže ten tenisový důchod pro mne není takový šok. Samozřejmě je to šok pro můj metabolismus. Vstanu a nemusím cvičit, nemusím snídat dvě hodiny před začátkem tréninku. Tyhle věci mi ze života vypadly. Ale jsou tady jiné. Je tady manželka, dcera, vrhl jsem se na obchodní aktivity. Zaneprázdněný jsem pořád stejně, pořád pracuji, ale už ne fyzicky.

Na čem tedy pracujete?
Vrhl jsem se na podnikání. Už rok se věnuji dvěma „startupům“. Jeden se týká aditiva do paliva pro auta. Cílem aditiva je úspora spotřeby nafty, benzínu, CNG. Navíc má dopad na emise, snižuje kouřivost. A druhý projekt, na kterém pracuji, se týká úspory elektrické energie. Oba jsou to ekologické projekty, které ušetří lidem peníze.

S tenisem jste vlastně skončil kvůli bolestem zad. Už je to lepší?
Ano, skončil jsem jenom kvůli zádům. Nemohl jsem se pohybovat na sto procent a hrozily mi nějaké trvalé následky, což už jsem nechtěl riskovat. Bolesti se zlepšily hodně, protože sportuji, jenom když mám čas a chuť. Jsou dny, kdy žádné bolesti necítím vůbec, což jsem za poslední dva roky nezažil.

Kolikrát týdně jste na kurtu?
Dvakrát týdně se na něj dostanu. Když jsem se připravoval na rozlučku, tak jsem chodil čtyřikrát pětkrát týdně. Do toho jsem chodil boxovat, cvičil jsem, běhal jsem… Měl jsem i pár „flashbacků“, protože jsme s kondičním trenérem absolvovali stejné tréninky, na jaké jsem byl zvyklý jako profesionál.

Před rokem jste také okusil, jaké to je, být trenérem, a to hned takové hvězdy, jako je Novak Djokovic. Jaké to bylo a proč jste se s Novakem rozešli?
K Novakovi jsem nastoupil 1. prosince 2017. Hned po tom, co jsem ukončil tenisovou kariéru, mě oslovil, jestli bych se nechtěl stát součástí jeho trenérského týmu. Přesně věděl, co chce, a docela mě uháněl, abych mu pomohl.

Bohužel jsem ho za celou dobu působení po jeho boku neměl na tréninku ani jednou zdravého. Měl problémy s loktem. Po pěti měsících jsem spolupráci s ním ukončil, protože mě za celou dobu v ničem neposlechl. Nevěděl jsem, v čem bych mu mohl pomoci, když dělal pravý opak toho, co jsme mu s Andrem Agassim radili.

Loni jste se stal otcem malé Stelly. Co vám přinesla tato nová životní role?
Přinesla mi obrovskou zodpovědnost a doposud nepoznanou lásku. Když jsem měl Stellinku po porodu poprvé v náručí, byla to pro mě nejsilnější a nejkrásnější chvíle v životě. A vlastně trvá dodnes. Ona je paní domu. Kolem ní se točí veškeré události. Přináší nám do života obrovské štěstí a světlo. Se ženou si užíváme každou vteřinu, kterou s ní strávíme.

Nepředpokládám, že byste dokázal sedět se založenýma rukama. Už víte, jestli budete zase někoho trénovat?
Samozřejmě že mě hráči oslovují. Nevylučuji to, ale momentálně patří veškerý můj čas rodině. Sice se věnuji svým obchodním aktivitám, ale jsem doma, takže s nimi můžu trávit každý den. Tenis vždycky bude součástí mého života, ale jak moc aktivně v něm budu zapojený, ukáže budoucnost.

Radek Štěpánek 
Narodil se 27. listopadu 1978 v Karviné. Ve své kariéře na okruhu ATP Tour vyhrál celkem pět turnajů ve dvouhře a osmnáct ve čtyřhře. Na grandslamu získal dva tituly v mužské čtyřhře, když triumfoval na Australian Open 2012 a US Open 2013, v obou případech s indickým kolegou Leanderem Paesem. Finále si společně zahráli i na US Open 2012. S Jiřím Novákem si zahrál finále čtyřhry na US Open 2002.

Na žebříčku ATP byl nejvýše ve dvouhře klasifikován v červenci 2006 na 8. místě a ve čtyřhře pak v listopadu 2012 na 4. místě. Davis Cup vyhrál v roce 2012 a 2013. V roce 2016 získal spolu s Lucií Hradeckou bronzovou medaili ve smíšené čtyřhře na olympiádě v Riu de Janeiru.

Ukončení kariéry pro dlouhodobé zdravotní problémy oznámil v listopadu 2017. Od července 2010 do června 2013 byl ženatý s českou tenistkou Nicole Vaidišovou. Podruhé se s ní oženil 25. května 2018.