Alois Fišárek začínal střihačskou kariéru na konci 60. let, v době vzestupu české nové vlny. Spolupracoval s Jiřím Menzelem (Hra o jablko), Věrou Chytilovou (Faunovo velmi pozdní odpoledne) i Janem Němcem (V žáru královské lásky). 

V televizní tvorbě sbíral zkušenosti u filmů V hodine strachu, Pasiáns nebo Podezření, výsledný tvar dal řadě televizních snímků jako Dáma Ivana Baladi nebo Nedosněné sny režiséra Viktora Polesného. Významně ovlivnil i výsledný tvar některých seriálů (Uctivá poklona, pane Kohn, Znamení koně, Soukromé pasti), v posledních letech pak zejména výjimečných projektů, jako byli Zrádci a Vodník.

Kolja i Chvilky

Byl dlouholetým spolupracovníkem režiséra Jana Svěráka, s nímž stříhal jeho zásadní filmy Obecná škola, Kolja, Akumulátor 1, Tmavomodrý svět a Vratné lahve i další. S vrstevníkem ze studií Vojtěchem Jasným se potkal u snímku Návrat ztraceného ráje. 

Film Slunce, seno, erotika
KVÍZ: S tebou mě baví svět i Pupendo. Dokážete doplnit hlášky z českých komedií?

Díky svému svěžímu pohledu na život i tvorbu a ochotě učit se nové technologie se dokázal napojit i na mladé filmaře, ostatně s některými poslední léta pracoval.

„Měl ten nejcennější dar spolupracovníka v tom, že se nebál zkoušet nové věci, věděl, že to vždycky dobře střihne. Přitom měl vždycky svobodu a radost z tvorby. I proto mohl stříhat pro tolik režisérů, protože jim uměl vyjít vstříc a těšilo ho propátrávat neznámé oblasti v práci,“ říká Beata Parkanová, s níž Fišárek stříhal dva filmy Chvilky a Slovo. Třetí, Světýlka, který spolu před krátkým časem dodělali, bude mít premiéru příští rok. „Když jsme spolu stříhali můj debut Chvilky, nebral to tím stylem: Tak si tu sedni, já ti to střihnu a pak ukážu. Jednal se mnou jako se sobě rovnou. Musím říct, že čas s ním ve střižně byl požehnaný, protože to byla práce s moudrým, zkušeným a v nejlepším slova smyslu srandovním člověkem.“

6 Českých lvů

V letech 1968–2002 vyučoval na FAMU, kde vedl katedru střihové skladby, později působil na Filmové akademii Miroslava Ondříčka v Písku. V rodném Opočně mu v roce 2018 udělili ocenění Osobnost rodného kraje Františka Kupky, které získali i Stanislav Guth-Jarkovský, Egon Hostovský nebo Miloň Čepelka. Od české filmové akademie převzal v témže roce svého šestého Českého lva za celoživotní přínos české kinematografii.

Proměny ve filmařské profesi vnímal velmi pozorně, nicméně s nadhledem. „Leckdo z režisérů dnes ani netuší, co dělá, protože přišel k filmu tak nějak mimochodem. Pak ale nevědí, co a jak chtějí točit. Neví, jak si počínat na place, jak vést herce, bojí se jim cokoli kontroverzního říct,“ shrnul letos na karlovarském festivalu, kam přijel představit snímek, který stříhal s Danem Svátkem - Dvě slova jako klíč.

Česká televize uvede na Štědrý den novou pohádku Klíč svatého Petra
Vánoce na ČT: Jaká pohádka půjde na Štědrý den, program na svátky i Silvestra

„Znali jsme se přes dvacet let. Od prvního setkání to byl nesmírně laskavý a přátelský člověk, to se nikdy nezměnilo. Jeho rozvážná povaha mě během každé spolupráce zklidnila, krásně přibrzdila. Tolik mě toho o řemesle naučil,“ říká Dan Svátek, pro nějž stříhal i první film Zatracení. „Měl jsem moc rád ty společné chvíle a při poslední spolupráci jsem si uvědomil, jak moc se z ním do práce těším. Byl milým vypravěčem příběhů, které člověk zná už jen z učebnic filmové historie. Často s ním v myšlenkách opět sedím před hořícím krbem na jeho chalupě v Orlických horách a mlčky se díváme do ohně.“

Dbal o všechno

Alois Fišárek byl muž s velkou pokorou ke své profesi i velkým smyslem pro humor a vytříbeným vkusem. „Při naší pracovní schůzce ve střižně před pár dny se mi omlouval, ze si vzal kostkovanou košili a k tomu sako s kostičkou, a že to k sobě není tak pěkný, jak by si přál. Člověk o sebe, svou práci a svět buď dbá, nebo nedbá. A to se projevuje ve všem. Lojza byl ten, který o vše dbal absolutně,“ shrnuje poslední vzpomínku Beata Parkanová.