Kliknutím zvětšítePo únoru 1948, kdy Komunistická strana Československa uchopila moc ve státě, dostala Státní bezpečnost (StB) prakticky volnou ruku k boji proti skutečným i domnělým nepřátelům či odpůrcům nového státního zřízení. Výsledkem byla obrovská vlna státem řízeného teroru, na níž se příslušníci StB významně podíleli.
Alois Grebeníček patřil spolu Vladimírem Zavadilíkem a Ludvíkem Hlavačkou (obžalovanými o mnoho let později spolu s ním z trestných činů ublížení na zdraví) právě k oné "první generaci" estébáků, do jejíhož repertoáru patřily politické provokace i výslechy za pomoci mučení. Od roku 1945 do roku 1951 působil jako vyšetřovatel na Krajském velitelství StB v Uherském Hradišti, kde se z řadového člena vypracoval až do hodnosti podporučíka a na funkci zástupce velitele vyšetřovacího oddělení. "Proslul" zejména mučením vyšetřovaných.
Jeho život (podobně jako život komunistického prokurátora Karla Vaše) přitom ilustruje, jak snadno může fanatické přesvědčení o správnosti nastoupené cesty svést člověka od statečného postoje až k páchání zla a bezpráví. A také to, jak snadno může rozdělit někdejší přátele či spojence.
Přes odboj do StB
Alois Grebeníček se narodil 5. ledna 1922 ve vesnici Jalubí, ležící čtyři kilometry od Uherského Hradiště. Pocházel z dělnické rodiny a po absolvování povinné školní docházky se vyučil řezníkem. Touto prací se také živil.
Po vypuknutí druhé světové války se podílel na ilegální činnosti Komunistické strany Československa a byl dopaden německým gestapem, které ho zatklo 15. května 1942. Prošel koncentračními tábory Osvětim a Buchenwald a v druhém z nich se dočkal osvobození. Jako účastník protifašistického odboje obdržel v roce 1946 čestné vyznamenání Československý válečný kříž 1939.
V témže roce se oženil s Boženou Škráškovou. V březnu 1947 se mu narodil syn Miroslav, pozdější komunistický poslanec a předseda porevoluční KSČM v letech 1993 až 2005.
Do řad Sboru národní bezpečnosti Alois Grebeníček vstoupil už v září 1945 a následně byl přidělen k Oblastní vyšetřovně Státní bezpečnosti v Uherském Hradišti. V roce 1947 absolvoval v Brně Školu pro výcvik příslušníků SNB. Poté se vrátil na své původní působiště v Uherském Hradišti, kde zažil i únor 1948.
Bývalí spolubojovníci novými protivníky
Zatímco Grebeníček se po únoru 1948 zařadil mezi ty příslušníky protifašistického odboje, kterým nové poměry nebyly proti mysli a naopak v nich viděli možnost pro rozvoj svých kariér, jiní odbojáři se rozhodli postavit se nové zlovůli na odpor stejně, jako se stavěli proti té nacistické.
Na Moravě to byl případ odbojové skupiny Světlana, kterou založili dva bývalí partyzáni, stolař Antonín Slabík, který za války působil v partyzánském oddílu Olga, a bývalý učitel Josef Vávra, zvaný Stařík, za války člen 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky. Název skupiny Světlana inspirovalo jméno Vávrovy nemanželské dcery.
Vávra se po válce podílel na založení Sdružení českých partyzánů, z něhož byl po únoru 1948 vyloučen kvůli kritice nastalých poměrů. Krátce na to byl varován, že mu hrozí zatčení, takže v březnu 1948 přešel se skupinou dalších uprchlíků hranice a odešel do exilu. V srpnu 1948 se dostal do Francie a navázal kontakt se Slabíkem, jenž zůstával v Československu. Ten pak začal na jeho popud organizovat bývalé partyzány a vytvářet strukturovanou protikomunistickou organizaci, operující po celém moravském území.
Úkolem Světlany bylo vytváření ilegálních ohnisek odporu v dalších a dalších moravských okresech, tvorba a rozšiřování protistátních letáků, pomoc lidem na útěku a podle pozdější žaloby také příprava ozbrojeného vystoupení - skupina například zvažovala únos ministra spravedlnosti Alexeje Čepičky, který byl zetěm prezidenta Klementa Gottwalda.
Brzy po svém vzniku se Světlana stala jednou z vůbec největších československých skupin třetího odboje, jež do svých aktivit zapojovala až tři sta lidí. Její hlavní štáb pod Slabíkovým velením sídlil v Komořanech u Brna a řídil tři hlavní podskupiny: Světlana-Jarmila, Světlana-Makyta a Světlana-Jeseník.
Zátah na Světlanu
Právě velikost Světlany se ale stala také její největší slabinou. V tak velkém počtu spolupracovníků se nedalo uhlídat utajení, takže příslušníkům StB se podařilo ještě v roce 1948 skupinu infiltrovat a začátkem března 1949 rozjela první velkou zatýkací akci.
Podle Ústavu pro studium totalitních režimů se na odhalení Světlany podílelo kromě Krajského velitelství StB Brno zejména Krajské velitelství StB Gottwaldov se sídlem v Uherském Hradišti. Náčelníkem tohoto velitelství byl v letech 1949 až 1951 Ludvík Hlavačka, mezi jeho podřízené patřil také Alois Grebeníček. "To byl druhý muž. První byl Hlavačka a druhý Grebeníček," uvedl později bývalý vyšetřovatel v Uherském Hradišti Augustin Blecha.
Slabíkovi se podařilo na poslední chvíli utéct před zatčením do Rakouska, kde navázal kontakty s francouzskou a americkou tajnou službou. Pravděpodobně proto, že v Československu zůstala jeho rodina, rozehrál dvojí hru a spojil se i s StB, jež jej od března do září 1950 evidovala jako spolupracovníka. Byl však hodnocen jako nespolehlivý, takže StB se nakonec od další spolupráce distancovala.
Slabík se také ještě několikrát tajně vrátil do Československa a v roce 1951 se mu podařilo převést do Rakouska i svou manželku a děti. Celá rodina pak emigrovala do Austrálie.
Většina členů Světlany však byla dopadena. Celkem StB zatkla téměř 300 osob, jež byly v následné sérii veřejných procesů odsouzeny k drakonickým trestům. Kromě jiného padlo u těchto soudů třináct rozsudků smrti a čtrnáct trestů doživotního vězení. Dalších několik desítek osob bylo odsouzeno k dvacetiletému až pětadvacetiletému vězení.
Ještě před rozsudky, posílajících zatčené odbojáře v mnoha případech na popravu, skončili mnozí členové a spolupracovníci Světlany v celách věznice v Uherském Hradišti, kde jim svou "péči" věnoval mimo jiné právě Alois Grebeníček - stejně jako oni bývalý odbojář.
Teror ve věznici
Věznici v Uherském Hradišti využívalo již německé gestapo, které z ní udělalo shromaždiště politických vězňů před jejich transportem do koncentračních táborů. Po nástupu komunismu pokračovala věznice i zdejší vyšetřovna v činnosti. A Grebeníček patřil podle pozdějších svědectví vězňů, kteří přežili, mezi vyšetřovateli k těm nejsurovějším.
"Po vstupních výsleších v Olomouci, které jsem absolvoval s panem Navrátilem a dalšími, jsme byli eskortováni do věznice v Uherském Hradišti. Jestliže jsme poznali surovosti vyšetřovatelů v olomoucké věznici a říkali jsme si, že to nejhorší máme za sebou, pak jsme se hluboce mýlili. Surovosti Grebeníčka, Holuba a Višinky byly takového stupně, že předčily mnohdy gestapácké metody. Měl jsem možnost při vyšetřování vidět na smrt zbitého Rudolfa Sachra a desítky dalších utrpení, která se nedají vylíčit," popsal uherskohradišťské metody výslechu bývalý vězeň Svatopluk Krumpholc, jehož vzpomínky zachytil web Totalita.
Další bývalá vězenkyně Anna Honová si v souvislosti s Grebeníčkem vzpomínala na to, že měl v oblibě také býkovec. "Tím býkovcem bil strašně moc."
Podle řady bývalých vězňů charakterizovalo Grebeníčka kopání, bití pěstmi po celém těle, kde na žádné místo nebral ohled, takže například některým vězňům rozdrtil varlata. Ke "specialitám" uherskohradišťské věznice také patřilo pouštění elektrického proudu do chodidel.
V roce 1950 byl Grebeníček potrestán velitelskou důtkou za to, že se během vyšetřování "uchyloval k hrubému zacházení s vyšetřovanci". V roce 1952 od Státní bezpečnosti odešel, podle svého pozdějšího vyjádření na vlastní žádost. Zdůvodnil to mimo jiné tím, že se dostával do sporů se svým nadřízeným Hlavačkou.
Po odchodu z StB pracoval krátce jako dělník ve slévárně a poté jako státní kontrolor. V letech 1954 až 1956 působil jako tajemník místního národního výboru, později jako předseda Jednotného zemědělského družstva ve Starém Městě u Uherského Hradiště. V roce 1979 odešel do důchodu.
Liknavý soud
Po pádu reálného socialismu v listopadu 1989 začal Grebeníčkovu činnost prošetřovat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu a v roce 1997 ho státní zastupitelství obvinilo spolu s jeho někdejšími kolegy Vladimírem Zavadilíkem a Ludvíkem Hlavačkou z trestného činu ublížení na zdraví.
Soudkyně Radomíra Veselá, bývalá členka Komunistické strany Československa, však protahovala líčení až do roku 2003, kdy Grebeníček zemřel. Tři roky poté, v roce 2006, musela z důvodu řady vážných pochybení ve funkci opustit justici.
"Paní soudkyně nezvládla práci ve funkci místopředsedkyně soudu na trestním úseku, v celé řadě případů došlo k neodůvodněným průtahům. Šlo přitom o období měsíců i roků," uvedl v dubnu 2006 Petr Dimun, mluvčí tehdejšího ministra spravedlnosti Pavla Němce. Ten chtěl podle Dimuna Veselou odvolat, čemuž ona předešla tím, že sama rezignovala na svou funkci.
Také Grebeníčkovu bývalému nadřízenému Hlavačkovi se dařilo pomocí různých intervencí a odkazů na údajně špatný zdravotní stav před zpovídáním se ze své minulosti unikat. Zemřel v roce 2005 a před soud se nikdy nedostavil. Z celé trojice tzv. "bicího komanda" si tak vyslechl rozsudek pouze Vladimír Zavadilík, paradoxně kvůli tomu, že se jako jediný řádně dostavoval k soudu. V roce 2003 byl odsouzen ke dvěma letům vězení. V té době mu bylo 81 let.
Moravský příběh v české kultuře
Grebeníčkův příběh i estébácké praktiky 50. let se staly i námětem několika uměleckých děl, přičemž je pozoruhodné, že vedle kritické reflexe z porevolučního období můžeme studovat i díla ze 70. let minulého století, tedy z období tzv. normalizace poměrů po invazi pěti armád Varšavské smlouvy do Československa, která činnost Státní bezpečnosti v 50. letech naopak obhajují a glorifikují.
V roce 1972 se stala zřejmě právě existence odbojové skupiny Světlana a infiltrace příslušníků Státní bezpečnosti mezi její členy inspirací ke vzniku filmu Cesty mužů, v němž poručík Státní bezpečnosti "rozkrývá" činnost odbojové skupiny "Lesana". Scénář k tomuto filmu napsal pod pseudonymem Ivan Gariš bývalý estébák Antonín Prchal, v letech 1952 a 1953 náměstek ministra národní bezpečnosti a v letech 1953 až 1956 první náměstek ministra vnitra. Také on byl za svůj podíl na nezákonnostech 50. let odsouzen, když v roce 1963 dostal šest let vězení, ale již v následujícím roce byl propuštěn. Jméno Ivan Gariš, které si zvolil jako pseudonym, jímž podepisoval svou literární a scénáristickou tvorbu, představovalo původně jeho krycí jméno.
Naproti tomu Grebeníčkův soud z 90. let a snaha bývalých komunistických funkcionářů v soudnictví o oddálení rozsudku tvořily hlavní námět osmého dílu seriálu České televize Na lavici obžalovaných justice z roku 1998. Scenáristou celého seriálu byl Jiří Křižan, jehož otec patřil v 50. letech mezi popravené. V díle, nazvaném Dobří soudci dobře spí se souzený vyšetřovatel StB dočkal na rozdíl od Aloise Grebeníčka soudem uloženého trestu.
V roce 2009 natočil režisér Ján Novák hororový snímek Klíček, v němž se dvojice mladých lidí pomiluje v opuštěném komunistickém vězení, načež se přenese v čase do roku 1953 a je podrobena mučení. V ději se objevily také odkazy na praktiky Aloise Grebeníčka.
V roce 2014 se postavy Aloise Grebeníčka a jeho syna Miroslava staly hlavními aktéry divadelní hry Cena facky aneb Gottwaldovy boty, kterou uvedlo Slovácké divadlo v Uherském Hradišti. Hra vznikla na motivy povídkové knihy Josefa Holcmana Cena facky.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
