Už to není naše hra. Pro úvod této glosy jsem si dovolil parafrázovat slova zklamaného trenéra kanadských hokejistů na olympijských hrách v Naganu 98 poté, co je v semifinále vyřadila česká družina na čele s fenomenálním gólmanem Haškem. Neuplynulo ani celé čtvrtstoletí a český hokej se ocitl na pomyslném dnu.

Po osmifinálové prohře v Pekingu se Švýcary střídá jedna analýza druhou, experti rozebírají důvody našeho (kolikátého za poslední desetiletku už!) selhání. Podle mého bychom se ale v první řadě měli zamyslet nad tím, jakou roli vlastně v Česku hraje sport obecně a až poté by mělo dojít na samotný hokej.

Také trenér žďárských hokejistů Martin Sobotka si uvědomuje, jak tíživým obdobím si aktuálně český hokej prochází. „Je to hodně složitá situace,“ říká.
Reakce na fiasko? Dávat šanci mladým ano, ale i oni musí chtít, říká Sobotka

Už jsem se tu několikrát na toto téma vyjadřoval. Jedním z neblahých dědictví komunismu (a že jich pořád máme) je právě vnímání role sportu ve společnosti. S tím úzce souvisí také jeho financování a podpora ze strany státu. I po více než třiceti letech po pádu totalitního režimu totiž v české společnosti převládá názor, a to bohužel často také mezi aktivními sportovci, že si přece každý může jít zaběhat, zakopat či na lyže, ale není potřeba, aby do sportu stát jakkoliv investoval.

To je sice možné, ale pak nečekejme a nedivme se tomu, že na olympijských hrách či různých šampionátech končíme hluboko v poli poražených. Ať si každý zjistí, kolik do sportu investují v Polsku, Maďarsku, o Švýcarsku a Rakousku ani nemluvě! Pokud nezaplatíme kvalitní trenéry, mládeží počínaje, nezajistíme fundované odborníky, bude to s českým sportem, lední hokej bude v tomto směru určitě v první řadě, stále horší a horší.

Herní přípravu zahájili fotbalisté Humpolce (v pruhovaném) vítězstvím nad Lomem. Poté všem přišly dvě prohry, naposledy s Pelhřimovem (v bílých dresech) vysoko 1:6.
Zklamaný Veselý: Nedisciplinovanost hráčů mě zaráží. Tatran dál trápí koncovka

Když kolikrát vidím, za co jsou schopní stát, ale i kraje či města doslova vyhazovat peníze, doslova se ve mně vaří krev. Podporovat různé „festiválky“ pochybných existencí, dotovat „kulturu“ (a tím nemám vůbec nic proti podpoře kultury obecně), to ano. Ale skutečně podporovat sportovní kluby, to ne.

Byl bych pro to, aby se zákonem stanovila povinnost každého města dávat ze svého rozpočtu procenta právě na podporu sportu. Ale ne nějakou směšnou částkou, jak tomu nyní bývá, ale skutečně významnou sumou. Bez toho se nikam neposuneme.