„V roce 1992 výčapské zemědělské družstvo vypočetlo restituční nároky, co jsme do něj vnesli. Když mi to v roce 1993 spočítali, laickým uvažováním jsem zjistil, že těch peněz, co vypočetli, je málo. Dělával jsem kdysi předsedu družstva, vyznal jsem se. Vycházelo to o sto dvacet až sto čtyřicet tisíc méně,“ vracel se Leopold Malena k počátku soudní eskapády.


Družstvo totiž počítalo restituentům nároky podle vlastní snížené normy. Protože ale Malenovi neumožnilo nahlédnout do transformačního projektu, požádal o pomoc třebíčský zemědělský odbor. Ten zjistil, že byl Malena ošizen.


„Poslali to písemně mně i družstvu. Družstvo nárok neuznalo. Proto jsem podal soudní žalobu v Třebíči, aby mi částku doplatili. To bylo na jaře roku 1993,“ líčil devětasedmdesátiletý důchodce.


Kolikrát byl u soudu, už nedokáže spočítat. Soudní jednání byla podle něj úmyslně protahována.


„Po dvou letech soudkyně Svobodová okresního třebíčského soudu určila, že přizván být musí soudní znalec. Než znalce přivolali, uběhly další dva roky. Když jsem se soudního znalce Hájka zeptal, proč mě nechal dva roky čekat, odpověděl, že tak dlouho to trvalo Třebíčským. Materiály ke zpracování prý dostal před měsícem,“ rozčiloval se Malena.


Zdlouhavých procedur si bývalý zemědělec hojně užil u soudu. Rozhodnutí soudního znalce soudkyni nestačilo, vyžadovala osobní přítomnost znalce, aby věc obhájil při dalším jednání.


„Ani když soudní znalec přišel a obhájil se, neuznala to. Všechno se vleklo dál. Pamatuji, jak při jednom jednání, které mělo být zahájeno o půl osmé, zahájila soudkyně až ve čtvrt na devět. Evidentně nadržovala protistraně, na chodbu jim mezitím poslala hustě popsaný papír,“ vzpomínal, s tím, že i soudců zažil nepočítaně.


Zaplatil 25 tisíc


Vrcholem všeho bylo, když po vleklém soudním sporu musel nakonec důchodce s nemálo podlomeným zdravím zaplatit pětadvacet tisíc korun.
„U brněnského soudu se najednou všechno otočilo o stoosmdesát stupňů. Bylo to usnesení proti němuž nebylo odvolání. Já, který jsem jen žádal o to, co mi patří, jsem podle soudce nesl 85 % viny a výčapské družstvo jen 15 %. Musel jsem zaplatit 25 tisíc, splácel jsem to měsíčně. Výčapské družstvo platilo jen pět tisíc. Ty peníze jsem už pak nikdy neviděl,“ vysvětloval Malena.


Kde vzal trpělivost a sílu pokračovat dál? „Byl to horor, ale říkal jsem si, jsem v právu. Utvrdil mě v tom i auditor, co podepisoval transformační dokument – kromě podpisu uvedl, že bylo použito snížených restitučních norem a také o kolik,“ vykresloval situaci.


Proto podstoupil soudní martyrium znovu – podal opět žalobu na původní totalitní výčapské zemědělské družstvo. Podle Leopolda Maleny byl v tamějším družstvu sloučen majetek sedláků a drobných zemědělců z osmi okolních vesnic.


„Byl jsem jediný, kdo měl odvahu se přihlásit, že ho ošidili. Přitom proti mnohým jiným jsem toho tam tolik neměl. Na těch lidech takto družstvo získalo miliony. Nikdo z těch stovek lidí, co přišli na valnou hromadu družstva, nikdo svoje nároky neuplatňoval. Podal jsem to sám. Pořád si říkám, že jsem měl ty lidi na to upozornit někde v tisku, o co jsou okradeni. Kdyby se nás přihlásilo sto, bylo by to vyhrané dřív. Ale nikdo neměl zájem se soudit,“ přemýšlel Malena.


Nejvyšší soud uznal nároky pana Maleny a zrušil předchozí rozhodnutí okresního i krajského soudu. Tím pádem celou věc vrátil zpět k třebíčskému soudu a pak pobočce krajského soudu v Jihlavě. Jihlavský soud loni na podzim rozhodl, že pan Malena má nárok na náhradu špatně vypočítané části majetkového podílu.


Restituční nároky z devadesátých let upadají do zapom〜nění. Podle informací Okresního soudu v Třebíči nebylo takových vleklých restitučních sporů na Třebíčsku mnoho. „U našeho soudu se žádná restituční věc už nevede. Od roku 2005 jsou všechny věci skončeny. Naposledy v roce 2003 jsme měli v řízení pouze dvě záležitosti,“ sdělila Ludmila Slaninová, vedoucí civilní kanceláře Okresního soudu v Třebíči.