Deníku se podařilo získat svědectví už třetího bývalého člena náboženské komunity v Kuroslepech na Třebíčsku. Jde o osmatřicetiletou Lucii z jižní Moravy. Ta v sektě žila od devatenácti do jednatřiceti let. I ona popisuje brutální násilí a ponižování na dospělých i dětech. „Protože jsem občas dvě z dětí koupávala, viděla jsem na vlastní oči fialovočerné podlitiny na jejich zádech a zadečku," popisuje Lucie. Ona sama v sektě dvakrát potratila, což přičítá extrémním fyzickým podmínkám a bití.

Zveřejnit celé jméno nechce, protože se – jako ostatní bývalí členové sekty – bojí reakce okolí. Pod podmínkou zachování částečné anonymity souhlasila se zveřejněním svých zkušeností, s nimiž se svěřovala po dobu dvou měsíců. Deníku se také po několika měsících práce na tématu podařilo získat unikátní fotografie ze života sekty. Na nich je zachycena i duchovní vůdkyně Ladislava Kujalová Jurová.

Když se Lucie na začátku října 1993 dobrovolně rozhodla žít v sektě, bylo jí devatenáct let. Do Kuroslep ji tehdy odvezl spolužák. Její maminka s rozhodnutím Lucie nesouhlasila, protože v té době už v komunitě žil její bratr se svou ženou. Dnes osmatřicetiletá Lucie vzpomíná, že chtěla žít víc duchovně, nesobecky, pěstovat zeleninu a chovat zvířata.

Opustila slibné zaměstnání, přátele a maminku, jež zůstala úplně sama. Duchovní vůdkyni Kujalové Jurové odevzdala šperky, peníze i civilní šaty. „Do hájenky v Kuroslepech, jak se tenkrát oficiálně místu říkalo, jsem začala intenzivně jezdit v osmnácti letech. To znamená každý víkend. Téměř bez výjimky, anebo alespoň každou neděli," vzpomíná Lucie na počátky životní kapitoly.

Lucie ještě předtím, od svých šestnácti let, navštěvovala skupinu duchovních přednášek a masáží v Brně pod vedení tenkrát ještě Ladislavy Kubalové. Tehdy se psal rok 1990 a podle Lucie byl po nuceném komunistickém půstu hlad po jakýchkoliv informacích tohoto druhu. „Postupně jsem i já propadla učení a výuce masáží. Bylo to něco nečekaně logického, okouzlujícího a smysluplného, co nám ta paní říkala. Alespoň mi to tak připadalo," zamýšlí se Lucie.

První dojmy měla dobré. Byla nadšena, že bude žít jinak a všichni si budou navzájem pomáhat. „Nemohlo mi však být jedno, co asi cítí moje máma, bylo mi tenkrát smutno, to si pamatuji přesně, a také jsem se už od prvních okamžiků trochu bála guru. Byla vždy přísná, vřelé city často neprojevovala, nikdy se mnou nediskutovala, jako nejmladší z dospělých jsem měla jen právo pracovat a mlčet, což mi často připomínala. Tenkrát nás ještě nebila," vzpomíná Lucie.

Bití bylo denním chlebem

První pohlavek dostala někdy v prvním roce života za zdmi kláštera. Tlak podle ní postupně sílil, až se bití a pravidelné nářezy staly téměř denním chlebem. „Jednoho dne přišla guru s tím, že já a můj bratr máme extrémně těžkou karmu a že je třeba, abychom se intenzivně očisťovali. Důvodem k nářezu bylo cokoli – jak šla guru kolem mě, tak mě zbila nebo aspoň zpohlavkovala," pamatuje si Lucie.

Násilí se na ní podepsalo. Po odchodu ze sekty Kosmický zenbuddhismus, dříve Most ke svobodě, v roce 2005 zjistila, že má přeražený nos a  mnohonásobnou frakturu obličeje, rozseklou hlavu na temeni.

Proražený bubínek má kvůli tomu, že její bratr dostal příkaz svou sestru zbít, protože nedokázala z mysli guru uhodnout, jaký druh knedlíků má ten den uvařit. „Nevím už, kolikrát jsem dostala velkým těžkým hrncem, plným jídla, po hlavě a po těle za to, že jídlo nebylo podle přání guru," vzpomíná Lucie.

Několik let měla zakázáno s kýmkoli komunikovat, a tak nemohla ani poprosit o jakoukoliv pomoc. Spala dlouhé měsíce při nula stupních v tělocvičně bez peřiny, několik měsíců nesměla do svého pokoje ani pro spodní prádlo, které jí mohla nosit jen její švagrová. Musela nějaký čas spát v kotelně, kde byla špína.

„Běhaly po mně myši, a v té době jsem zřejmě prodělala toxoplasmózu. Pak přišla na řadu mononukleóza, také neléčená, vím přesně, kdy jsem ji měla, tu bolest bych nikomu nepřála. K lékaři se nechodilo. Po celých dvanáct let jsem u obvodního lékaře nebyla zaregistrovaná. Ihned po mém útěku ze sekty jsem si nechala vzít krev a odtud vím o prodělaných nemocech," říká Lucie. Byla vdaná za muže, který dodnes v klášteře žije.

„Tuším, že ve třetím a pátém roce života v sektě jsem dvakrát potratila. Myslím, že důvody byly zřejmé. Byla jsem sedřená, nikdo mi nesměl pomáhat, nejednou jsem únavou a vyčerpáním spadla v kuchyni pod stůl," vybavuje si Lucie. V ženě začal sílit pocit strachu. Po dvanácti letech pochopila, že toto „čištění karmy" nevydrží a ani je nechce vydržet.

Chtěla skočit ze skály

Začala být apatická a chtěla zemřít. „Jednou jsem si chtěla vzít prášky, podruhé jsem utekla po jednom hromadném nářezu, když jsem si musela lehnout na lavici a postupně mě palicí zbili všichni chlapi, co právě byli doma. Chtěla jsem skočit ze skály. Rozmyslela jsem si to, protože mi v té chvíli blesklo hlavou, že tam v tom baráku by nikdo nebyl nešťastný a smutný, odnesla by to jen a jen moje máma a té jediné jsem to nechtěla udělat," vzpomíná Lucie na traumatizující chvíle.

Podle ní byli biti všichni lidé, kteří v klášteře žili, kromě biologické dcery duchovní vůdkyně. Velmi zřídka dostal trest i její manžel.

Nejvíce stresující bylo podle Lucie velmi časté bití dětí. Za jejího pobytu dostávaly děti spršky pohlavků už od útlého věku. „Děti se hlavně bály, za co dostanou nabito, a nevěděly, co můžou, a co už je trestné. Bylo toho daleko víc: Nekonečné tahání za vlasy, zákaz hodiny se hnout z místa, křik a pláč… Ale neměly srovnání s tím, jak se žije v jiných, harmonických rodinách. Bezpochyby zažívaly i hezké chvíle, v přírodě se zvířaty a na výletech. Děti byly vedeny ideologicky, že máme krásný a výjimečný život, tak to prostě vše přijaly jako normální a tak to i musí prezentovat před světem," vypráví Lucie. „Říkám upřímně, že za svou hloupost si my dospělí můžeme sami, ale ty děti – to se nedalo vydržet. Nesměla jsem zasáhnout, zastat se, přimluvit se, nic. Někdy jsem to i viděla, někdy jen slyšela a neubránila se často pláči, někdy pod vlivem atmosféry a vlastní vyčerpanosti jsem byla apatická. Přála bych si jen, aby se děti vrátily ke své biologické matce, od které byly odtrženy, a aby paní guru odešla pryč ode všech, někam hodně, hodně daleko," svěřila se Lucie.

Zdravotní následky, které si z hájenky v Kuroslepech odnesla, jsou podle ní okrajové. Nejhorší je poničené psychické zdraví. Trpí přehnanými úzkostmi, starostmi, nesnese větší psychickou zátěž, je přecitlivělá a má strach o všechno. „Velmi mne trápí zlé sny, které jsou neustále stejné: Buď jsem v nich bita, anebo chci utéct a nejde to. Křičívala a  plakala jsem ze spaní, teď už jsou to jen nepříjemné sny a  vzpomínky," popisuje Lucie to, co zbylo z její dlouhé životní kapitoly.

Ze sekty odešla v polovině května 2005 po konfliktu, kdy vůdkyně praštila jejího bratra skleničkou do hlavy a poranila ho. Ve dvě hodiny ráno si sbalila osobní věci, vzala si dva tisíce korun a napsala krátkou zprávu, že definitivně odchází. V kotelně se potkala s bratrem. Na otázku kam jde, mu odpověděla, že pryč. U brány se rozloučila s milovanými bernardýny.

Pěšky lesem šla sedm kilometrů na nádraží. „Nevěděla jsem, kde skončím. Tak málo jsem se vídala se svojí maminkou, že jsem si vůbec netroufala odhadnout její reakci, až jí povím, že se vracím. Naštěstí jsem znala z hlavy její telefonní číslo. Roky jej sporadicky vytáčel spíše můj bratr. Máma mě přijala s radostí, za což jsem jí vděčná, protože tehdy se mnou nebylo nic normální. Jen chci dodat, že jsem se rozhodovala k odchodu dlouhé měsíce a že mě to stálo veškerou odvahu, které jsem byla schopna," uzavírá svůj příběh Lucie z jižní Moravy.