Chcete si vypěstovat vlastní hrozny? Poradíme vám, jak na to

Pokud vinička rozlohou nepřesáhne 1000 metrů čtverečních, ani nebudete potřebovat povolení od stavebního úřadu. Pak už stačí vysadit révu a za dva tři roky si budete moci pochutnat na vlastních sladkých hroznech. Anebo z nich dokonce zkusíte vyrobit trochu vlastního vína.

Nejprve je ovšem třeba posoudit, jestli se vybraný pozemek k pěstování révy opravu hodí. Nejdůležitějším faktorem je teplota daného místa, protože réva má v tomto směru vysoké nároky. Aby začala rašit, musí se průměrné teploty na jaře ustálit na více než 10 °C. Jedině při této průměrné teplotě totiž probíhají v révě životní děje v nadzemní části keře. Délka vegetačního období se pak počítá od vyrašení do sběru hroznů, a i ty nejranější odrůdy potřebují k dozrání alespoň sto dnů, tedy více než tři měsíce. Důležité je také zjistit si, jestli se na vybraném místě nevyskytují častěji jarní mrazíky.

Jak vysoko?

V naší zeměpisné šířce se réva pěstuje v polohách 150–300 m n. m. Ve vyšších polohách se doporučuje vysazovat jen jednotlivé keře chráněné zdmi domů. „Tato stará pravda dnes už ovšem tak zcela neplatí,“ říká zkušený vinař Lubomír Lampíř, který úspěšně pěstuje víno na Třebíčsku ve výšce téměř 500 metrů. „V současné době jsou znalosti o révě mnohem pokročilejší než dříve, bylo také vyšlechtěno mnoho odrůd určených do vyšších poloh, určitou roli hraje také celkové oteplení. Hranice pěstování vína se proto posouvá do stále vyšších poloh. Malopěstitelé je vysazují po pár keřích téměř všude až do podhůří – a dozrává jim do slušné sladkosti.“

Jak hrozen pohnul Zemí. Vyzkoušejte jeho chuť v koláči

Každé místo je však jiné, například průčelí a zdi domů zvyšují průměrnou roční teplotu daného místa o 2 °C. Zvláště v okrajových oblastech by vybrané místo mělo být chráněno před chladnými větry a mělo by se svažovat k jihu.

Obecně platí, že každých 100 m nadmořské výšky snižuje cukernatost v hroznech o 1–1,5 stupně sladkosti a přidá obsah kyselin o 0,9 promile.

Světlo, voda, kvalitní půda

Dalším důležitým faktorem při výběru místa je světlo, réva samozřejmě potřebuje co nejvíce slunce. U vodních srážek by vás měl zajímat nejen celoroční úhrn v daném místě (optimum je 600–800 mm ročně), ale i jejich rozložení v průběhu roku. Časté letní deště totiž zvyšují výskyt nebezpečných houbových chorob, nebezpečné jsou i dešťové přívaly. Všímejte si také, jak hodně v daném místě fouká vítr, který může révové keře ochlazovat i oteplovat.

Na půdní typ je réva nenáročná, lze ji pěstovat téměř všude tam, kde je půda dostatečně provzdušněná, přiměřeně vlhká a obsahuje minerální živiny. Vrstva půdy by však měla být dostatečně vysoká, aby měla réva možnost rozvinout kořenový systém do hloubky. Vhodné jsou půdy kamenité, štěrkovité a písčité, nevhodné hlinité a jílovité, které jsou málo propustné a špatně se provzdušňují a prohřívají.

Vhodné odrůdy

Na většině území naší republiky se zpravidla vyplatí vysadit odrůdy s kratší vegetační dobou, tedy takové, které potřebují k dozrání 105–115 dnů a můžete je sklízet už na přelomu července a srpna. Ze stolních odrůd k nim patří například Solaris nebo Nero. Velkou šanci dozrát mají i odrůdy rané, které vyžadují 115–120 dnů (ze stolních např. Kodrjanka, Prim Julski Biser, Košutův hrozen, z moštových Agni) a středně rané (sem patří známé moštové odrůdy Müller Thurgau a Veltlínské červené rané nebo stolní odrůda Pannonia Kincse) se 130–145 dny. Pozdní a velmi pozdní odrůdy (mezi které se řadí většina moštových odrůd) potřebují k dozrání přinejmenším 150 dní s průměrnou teplotou přes 10 °C, a lze je tedy pěstovat jen v opravdu teplých oblastech.

Jak je vysazovat

Do půdy je třeba před výsadbou dostat co nejvíce hnojiv, a to i do spodních vrstev, abychom zajistili révě živiny na co nejdelší dobu (životnost vinohradu je kolem 25 let). Proto se před výsadbou doporučuje vypěstovat a zaorat alespoň dvě sklizně rostlin na zelené hnojení.

Sazenice se před výsadbou ukládají většinou do vlhkého písku ve studeném sklepě. Před výsadbou je nejprve upravte řezem na 1–2 očka a kořeny zkraťte na délku přibližně 5–8 cm. Vrchní část révy (roub a část podnože) po sestřižení namočte do parafínu zahřátého na 60 až 70 °C a okamžitě vytáhněte – vrstva vosku ochrání sazenici před vyschnutím. Naparafínované sazenice pak nechte 1–2 dny ve vodě a v období od druhé poloviny dubna do půlky května (podle teplot) je vysaďte. Vysazovat lze i na podzim, kdy jim sice hrozí vymrznutí, ale budou mít více přírodní vláhy.

Cestu k dokonale zelené trávě zná málokdo. Přidat se k úspěšným však těžké není

K výsadbě postačí rýč. Vyrýpněte jamku o rozměrech 20x 20 cm a hloubce 30–40 cm, dno vysypte proleželým kompostem. Sazenici do ní dejte šikmo, naroubovanou částí k opoře, do poloviny ji zasypte půdou, udusejte a zalijte čtyřmi litry vody. Až se voda vsákne, sazenici zasypte úplně a půdu přitlačte k sazenici. Roub, který vyčnívá 5–8 cm nad úrovní terénu, pak zasypte a vytvořte tzv. růvek, který ho udrží ve vlhkém prostředí.

Použijete-li k výsadbě speciální rýč, takzvaný štychar, postupujte tak, že rýč zaryjete na hloubku sazenice a kývavým pohybem dopředu a dozadu vytvoříte rýhu, do níž vložíte sazenici. Zalijte vodou a opět kývavým pohybem sazenici utlačte. Při výsadbě se štycharem je úspěšnost podstatně vyšší. Pozor, sazenice nesmí být příliš hluboko, aby nevyrostly takzvané rosné kořeny, čímž by odumřela část podnože.

Pak už jen čekejte, až jedno či dvě horní očka vyraší, obvykle to bývá po třech týdnech od vysazení. Při kontrole, jestli očko vyrašilo, odkrývejte zeminu růvku opatrně, abyste rašící očko nevylomili, neboť jeho báze je velmi křehká.

Sazenice vysazujte do řádků ve vzdálenosti (podle bujnosti růstu odrůdy) 80 až 100 cm, aby byl ke keříku dobrý přístup při takzvaných zelených pracích.

Co udělat v prvním roce

Jakmile z naštěpované části vyrostou zelené výhony (letorosty), přikročíte k podlomu, tedy vylamování přebytečných mladých letorostů, jichž může vyrůst i deset. Na každé sazenici nechte pouze dva letorosty, které vyrůstají co nejblíže k seříznutému vrcholovému čípku roubu.

V prvním roce uvazujte vyrašené letorosty během vegetace k opoře provázkem, aby se větrem nebo prudkými dešti nevylomily. Letorosty rostou poměrně rychle a v úžlabí listu přitom narůstají zálistky, takzvané fazochy. Chcete-li výhon v následujícím roce použít k vytvoření kmene budoucího keře, pak musíte zálistky velmi brzy vylamovat. Pro zesílení letorostu je to velmi důležité.

Unikátní zahrada v Plavsku funguje i bez extrémně náročné péče

Podlom dělejte v době, kdy jsou letorosty dlouhé kolem 5 cm. Když oba ponechané letorosty dosáhnou délky asi 10 až 15 cm, slabší z nich zaštípněte. Na patě kmene keře tak vznikne mrazový čípek, okolo něhož jsou takzvaná spící očka, z nichž mohou v následujících letech vyrůst v případě potřeby (kdyby réva zmrzla) nové letorosty. Delší letorost poté co nejdříve vyvažte k opěrnému kolíku nebo svislému drátu – vzpřímená poloha napomáhá k rychlému růstu letorostu.

Při intenzivním ošetřování sazenic (častým vyvazováním letorostu, kypřením půdy a přihnojením) mohou být výhony letorostů již v prvním roce dlouhé 1–1,5 m. Z nich pak můžete v následujícím roce vytvořit kmínky vysoké 70–90 cm. Aby dřevo letorostů dostatečně vyzrálo, musíte jejich růst koncem září zastavit osečkováním, což je vlastně odstřihnutí vrcholu letorostu. Na podzim zakryjte půdou mladé sazenice tak, abyste spodní část keře ochránili před mrazy.

Přihnojování sazenic

Rychlejšího růstu sazenic dosáhnete letním přihnojováním. Začněte s ním asi v půlce června v bezprostředním okolí sazenice. Kypřením zapravte do půdy hnojiva, která se lehce rozpouštějí v povrchové vrstvě půdy (například ledek vápenatý). Pozor však, hnojivo nikdy nerozhazujte na listy sazenic ani příliš blízko ke kořenovému kmeni sazenice. Další přihnojení udělejte zhruba za měsíc, a to kombinovaným lehce rozpustným hnojivem NPK. Sazenice nepotřebují mnoho živin, takže stačí malá hrstka hnojiva kolem každé sazenice.

V druhém a třetím roce popsanou péči opakujte, a když vše půjde dobře, dočkáte se na podzim prvních vlastních hroznů.

Houbové choroby

K nejnebezpečnějším chorobám révy vinné patří choroby houbového původu. Jejich společným jmenovatelem jsou příčiny, které je mohou vyvolat: vlhké a teplé počasí, případně poranění keře nebo hroznů.

Nejznámější je plíseň révy neboli peronospora. Její spory přezimují v pletivu napadených listů, ale také v půdě. Příznaky nemoci se projevují na listech žlutozelenou až žlutou barvou a jakoby olejovými skvrnami, které jsou ohraničeny žilkami a postupně hnědnou, zespodu listů se objevují bělavé povlaky.

Po listech napadá plíseň květenství i hrozny, které rovněž hnědnou a nakonec zasychají. Peronospora se šíří v teplém, vlhkém a deštivém počasí. Měli byste vědět, že pokud nastanou optimální podmínky, může plíseň révu napadnout během pouhých šesti hodin, prakticky opravdu přes noc. Preventivně lze předcházet plísni révové odstraňováním zálistků.

U nás nejvýznamnější plísní je padlí révy (oidium). Vřeckatá houba Uncinula necator, která onemocnění způsobuje, přezimuje v očkách (při zimních teplotách nižších než –15°C však hyne). Na jaře její mycelium prorůstá mladé letorosty. Zhruba za čtyři týdny po vyrašení révy se objevují konidie, zdroje sekundární nákazy. Padlí pak napadá listy, letorosty, květenství a hlavně nezralé bobule, které prorůstá bílé až šedobílé podhoubí. Napadená místa vypadají jako pomoučená, proto se padlí někdy říká moučenka, bobule přestávají růst a praskají.

I padlí potřebuje vlhké a teplé počasí a stejně jako u peronospory jsou jako prevence důležité včasné zelené práce a dostatečně vzdušné keře. U porostů s pravidelným výskytem padlí je třeba začít s ochranou již ve fázi pěti až šesti listů a do květu provést dvě ošetření.

Hledáme staré české odrůdy. Máte je doma?

Plíseň šedá (botrytida) rovněž napadá celou nadzemní část keře včetně hroznů a stejně jako všechny houbové choroby révy se šíří při vlhkém a teplém počasí. Podhoubí přezimuje v pletivu napadených rostlinných částí a za příznivého počasí (vlhkost vyšší než 85 %) tvoří konidie a dále se rozšiřuje. Největší škody botrytida způsobuje na zrajících a zralých hroznech, na jejichž bobulích vytváří tmavší skvrny, bobule později praskají a loupe se jim pokožka. Významné je i napadení při dokvétání a bezprostředně po odkvětu, a hlavně napadení třapin a bobulí od počátku dozrávání. Bobule pak pokrývá šedý povlak. Preventivně je třeba omezit podmínky nutné pro vznik botrytidy: včas otrhejte listy v zóně hroznů (nejpozději 4 týdny před sklizní), nepřehnojujte půdu dusíkem a révě zajistěte dostatek vápníku.

Další chorobou je bílá hniloba hroznů – napadá především zrající bobule, mohou však být postiženy i letorosty, listy a poškozené kmínky. Napadené bobule bílých odrůd se zbarvují mléčně až světle hnědě, bobule modrých odrůd kávově hnědě, oboje hnijí a obvykle rychle usychají. Typická je octová vůně. Hrozny jsou napadány především za teplého a vlhkého počasí. Rozsáhlejší napadení lze očekávat při hromadném poranění bobulí, když následuje teplé a vlhké počasí (krupobití, silný výskyt obalečů).

Červená spála révy, jejímž původcem je houba Pseudopeziza tracheiphila, napadá především čepele listů, výjimečně i květenství. Na listech bílých odrůd vytváří žluté, na listech odrůd modrých červené skvrny, ostře ohraničené žilnatinou. Silně napadené listy opadávají. Patogen přezimuje na napadených opadaných listech, z kterých se v průběhu května začínají uvolňovat askospory, proto je potřeba likvidovat spadané listy, na kterých choroba přezimuje. Fungicidně révu ošetřujeme v lokalitách s pravidelným výskytem spály při délce letorostů 15–20 cm a postřiky opakujeme jednou až dvakrát za 10–14 dnů.

Peniciliová (modrá) hniloba je způsobena houbou Penicillium expansum a napadá především skladované stolní hrozny. Může se však vyskytnout i ve vinicích na moštových odrůdách. Na povrchu napadených poškozených bobulí se vytvářejí modrozelené povlaky a jejich chuť je výrazně plísňová. Proto je důležité zabránit poranění bobulí a zajistit vhodné podmínky pro skladování hroznů.

Zdroj: časopis Receptář