Posledním nositelem pomyslné řemeslnické štafety je jednadvacetiletý Roman. Jeho otec je zručný truhlář a této profesi se vyučil a posléze věnoval celý svůj profesní život v několika podnicích, a dodnes, přestože je v invalidním důchodu, tráví doma mnoho hodin ve své dílně a truhlařině se věnuje už jen tak pro radost. Romanův děd byl pro změnu tesař a jeho strýc zase lesník. Nikoho proto nepřekvapilo, že si Roman po skončení základní školy podal přihlášku do učiliště a vybral si obor truhlář.

Děti v patnácti letech obvykle nemají zcela jasno o tom, co by chtěly dělat a čím by v životě chtěly být. Platilo to i ve vašem případě?

Ano i ne. Práce se dřevem se mi vždycky líbila a ve škole jsem se na hodiny dílenských prací, na rozdíl od většiny spolužáků, těšíval. Kromě toho jsem často o prázdninách pomáhal dědovi. Často mě s sebou brával i na fušky k sousedům, kterých měl více než dost. Zpočátku jsem mu jen tak něco přidržel, podal, ale po čase mi už svěřil i nějaké drobnější práce. No a otce jsem při truhlařině vídával také dost často. Když jsem se pak rozhodl, že se i já tomuto řemeslu vyučím, nikdo nebyl proti.

Zmínil jste se mi také o tom, že vás k práci se dřevem vlastně přivedl, tedy kromě dědy a otce, i vedoucí včelařského kroužku. Zdá se to být tak trochu krkolomné – včelařství a truhlařina, ale povězte, jak to bylo…

To bylo ještě na základce. Jako kluk jsem s několika dalšími kamarády chodil asi dva nebo tři roky do včelařského kroužku k panu Šourkovi. Tehdy jsem si to moc neuvědomoval, ale dnes už vím, že to byl velmi zajímavý člověk. Věděl toho o včelách, ale také o botanice a ovocnářství strašně moc, a navíc o tom uměl i moc hezky vyprávět. A kromě toho byl i strašně šikovný a uměl to se dřevem. Brával nás s sebou ke svým úlům a včelínům. Pomáhali jsme mu s jejich údržbou a úpravami, u něj doma v dílně jsme vyráběli zprvu rámečky, opravovali česna a podobně. No a po čase přišel s nápadem, že si sami postavíme úl. Nechal nás, abychom si sami všechno rozměřili, vybrali si materiál, opracovávali ho, spojovali, lakovali, barvili. Laskavě opravoval naše chyby, všechno nám vysvětloval. Bylo to fajn, a když jsme pak do hotového úlu umístili roj a včelí rodina v něm začala žít, měli jsme z toho upřímnou a nefalšovanou radost.

Takže včelí úl byl vaším truhlářským počinem?


Dá se to tak říct, neberu-li v potaz všechny ty zahradnické kolíky, ptačí budky či jednoduché poličky, které jsme dělali ve škole při vyučování v dílnách.

Kde jste získal výuční list?


Vybral jsem si učiliště v Brně a myslím, že jsem udělal dobře. Věnovali se nám tam a měli jsme dost praxe. Spoustu věcí jsem se tam naučil. Teď dojíždím za prací do Hrušovan u Brna. Dost možná, že se tam časem usadím natrvalo.

Učební obory obecně jsou teď dost podporované, existují stipendijní systémy. Byl jste zařazen do nějakého takového programu?

Ano, byl a díky němu jsem bral i nějakou tu korunu navíc, a hlavně jsem si nemusel po skončení učiliště dělat starosti, jestli seženu práci. Rodiče mi to také schvalovali a otec v této souvislosti zavzpomínal, že také jeho otec se tesařině vyučil, tehdy přímo u stavitele Hilleho z Krucemburku, pro kterého pak pracoval na jeho stavbách. Ale to jsem asi trošku odbočil.

Vůbec ne. Věděl jste tedy, kam nastoupíte?

Věděl a bylo příjemné to vědět. Navíc jsem do Hrušova jezdil často i na praxi. Chlapi na dílně mě rychle přijali mezi sebe a říkali, že je fajn, že k nim přijdu do práce přímo ze školy.

Jak to mysleli?

No, vysvětlili mi, že je vždycky lepší, když mezi ně přijde někdo nový a jak říkali ještě nezkažený. Starého psa prý novým kouskům nenaučí.

Děláte jen truhlařinu?

Dá se říct, že ano. Vyrábíme hlavně kuchyně a také kancelářský nábytek. Někdy i zakázky pro malé stavebníky: postele, stoly, židle, schody, zábradlí, lavice, vestavěné skříně a tak podobně. To je daleko zajímavější práce s výrazným podílem ruční práce a hlavně s lepším a podstatně kvalitnějším materiálem. Kuchyně a nábytek, to je spíš taková strojní pásová výroba – skládačka, montáž spojovacích dílů a tak podobně.

Dostáváte se i k zajímavým interiérovým zakázkám?

V menší míře, ale čas od času nějaká taková přijde. Naposledy jsem s kolegou dělal takové ozdobné zábradlí ke schodišti v rodinném domě. Museli jsme se vypořádat i s řadou drobných technických detailů, byla to celkem makačka. Zajímavé na tom bylo i to, že jsem měl částečně možnost podílet se na této zakázce i projekčně.

To by vás bavilo, navrhovat interiérové věci, nábytek?

Ještě jsem o tom nepřemýšlel, ale asi ano. Jako učeň jsem se zúčastňoval i některých soutěží a při jedné z nich jsme měli zadání navrhnout takový jídelní set. Dělali jsme na tom s kamarádem a myslím, že se nám to celkem povedlo. Střihli jsme to tak trochu v moderním skandinávském designovém stylu. V té soutěži jsme dopadli dobře, získali jsme tuším druhé místo. Porota tehdy oceňovala i to, že jsme v postupu volili i čisté spoje.

Co to znamená?

V podstatě to, že jsme prvky toho setu spojovali pouze čepy. Železo, tedy vruty nebo šrouby a matice, jsme vůbec nepotřebovali.

Zmínil jste skandinávský design. Ten se vám líbí?

Je rozhodně velmi zajímavý a navíc dobře spojuje účelnost, praktičnost s estetikou stránkou věci. Je i velice dobře materiálově a barevně řešen. Mnohdy až překvapivě.

Skandinávie – to je i jistý nejmenovaný švédský moloch, že?

Je. Ale to slovo, co máte asi na mysli, přede mnou raději nevyslovujte! (smích)

OK. Až si jednou pořídíte svou vlastní rodinu a s ní i vlastní bydlení, budete si nábytek kupovat, nebo si ho vyrobíte sám?

Ještě jsem o tom nepřemýšlel, ženit se zatím nechci, ale až to jednou přijde, tak si nábytek vyrobím. Poctivý, masivní, žádná dřevotříska.

Co doma? Věnujete se truhlařině i tam?

Často pomáhám otci. Stále má dost sousedských zakázek. Dělá poličky, stoličky, opravuje šuflíky, skříňky a podobně. Má toho stále celkem dost. Nenudí se a s ním ani já.

Věříte tomu, že řemeslo má zlaté dno?

Tuto frázi dobře znám, ale vždycky, když ji někdo přede mnou vysloví, tak ho doplním, že jen poctivě 
a s láskou dělané řemeslo má zlaté dno. Když se ale na to dívám z té praktické stránky, tak musím říct, že truhlařina je skutečně obor, který má budoucnost. Vidím to v práci, zakázek máme stále dost, všude se hodně staví a lidi chtějí mít doma pěkné a pořádné vybavení, které jim navíc i nějakou dobu dobře poslouží.

Vím, že na otázku, uvažujete-li o tom, že byste se jednou profesně osamostatnil, je ještě trochu brzy. Přesto vám ji pokládám…

Možná to jednou skutečně přijde, ale dobré vybavení truhlářské dílny něco stojí. V tuto chvíli ještě tolik peněz nemám, a zadlužit se nějakým úvěrem, to se přiznám bez mučení, se zatím bojím.