Kliknutím zvětšíteCo přesně jste rekonstruovala?
Šlo o zakázku pro třebíčské muzeum před třemi roky. Oslovili mě jako krejčovou s pomocí při rekonstrukci dvou párů krojů, staršího a mladšího. Byla to moje první zkušenost s šitím opravdu historického kroje. Společně s etnografkou Silvou Smutnou jsem měla možnost zkoumat historické prameny a zachované části krojů. Byla to neskutečná práce, kdy jsem si mohla přivonět ke starému krejčovskému řemeslu, a podívat se, jak vše tehdy šili. Je ale strašně málo věcí, které se dochovaly a dají se v muzeu prohlédnout.
Jak se tedy postupuje, když se jednotlivé kusy nedochovaly?
Navrhnout kroje byla práce etnografky. Bylo právě na paní Smutné seskládat jednotlivé součásti krojů dohromady a rozhodnout, podle čeho šít a jak vše dobově usadit. Paní Smutná nakreslila návrhy krojů a rozkreslila jejich součásti – dámské rukávce, kordule, sukně, spodnice, zástěry, špenzry, pánské vesty, košile, kabáty, koženky i pokrývky hlavy. Pak jsme pro ně společně vybraly materiály a barvy. V té době se šilo z přírodních materiálů jako hedvábí, bavlna, vlněná sukna a kůže. Látky jsme vybíraly v různých speciálních obchodech, protože takových materiálů už na trhu moc není.
Všechno to zní docela složitě. Byla delší příprava než potom samotné šití?
Myslím, že to bylo půl na půl. Řešil se každý detail. Šily jsme vše podle původních střihů tak, jak se to v muzeích a literatuře dochovalo. Snažily jsme se co nejvíc přiblížit k původní podobě. Kdykoli jsem ušila nějakou část, měly jsme s paní Smutnou zkoušku. Sešly jsme se a rozebraly, co je potřeba změnit, co upravit. Celkem šití i s přípravou trvalo tři čtvrtě roku práce po večerech, protože mezitím ještě chodím do práce.
Kroje jste ale nešila celý život. Jak jste se šitím začínala?
Mám vystudovanou Střední průmyslovou školu textilní v Jihlavě. Po maturitě jsem první rok šila jako švadlena pásovou výrobu a potom jsem nastoupila jako modelářka, a později mistrová do bývalého Krasu v Náměšti. Působila jsem zde víc než deset let. Dalších deset let jsem pracovala v Brněnské Drutěvě, také jako mistrová, modelářka a vedoucí provozu. Tam jsme šili převážně rakouské kroje. Před sedmi lety jsem poprvé odešla od oboru úplně jinam a pracuji jako technik v Ústavu biologie obratlovců Akademie věd. A bylo to dobře, protože jsem vypnula a vydechla jsem si.
Pro koho jste šili ty rakouské kroje?
Měli jsme stálé rakouské a německé zákazníky, jezdili jsme i na veletrhy nabízet svou práci. V Rakousku to není jako u nás, kde se šijí kroje už v podstatě jen pro soubory nebo na nějaké akce. Oni v nich opravdu chodí. My jsme třeba šili kroje pro obchod C&A. V Rakousku přijdete do C&A a můžete si tam koupit kroj. Tak to u nás nefunguje.
Rakouské kroje vypadají na první pohled jinak než ty české a moravské. Jaké jsou ty největší rozdíly?
Je to v každodenním nošení. Rakušané mají kroje uzpůsobené tomu, že v nich opravdu žijí. Jejich kroje jsou v podstatě jednoduché. Živůtky jsou sice vypasované na tělo a mají kostice, aby v nich ženy dobře vypadaly, ale jsou pohodlné. Sukně jsou jednoduché, spodnice nemají. Je to taková venkovská, každodenní móda. U nás máme kroje na vystoupení a akce, ale tam jsou zvyklí v nich chodit pořád.
Jaké další věci jste v Drutěvě nebo jinde šila?
Šili jsme bundy pro Dominátora, pro značku Dominika Haška. Také třeba vojenské spacáky. Pro anglickou klientelu jsme do luxusních butiků šili hedvábné župany nebo pro firmu Burberry vlněná paleta. Dostali jsme také jednu zakázku pro film 47 róninů s Keanu Reevsem. Šili jsme pro ně kimona na bojové scény, čtyři dokonce i pro Keanu Reevse. Musely být úplně identické i v nejmenších detailech.
Vraťme se do současnosti. Aktuálně se věnujete šití podhoráckých krojů. Pro koho jsou?
V téhle době se tady v Bíteši překrojuje, chasa i folklorní soubory si nechávají šít nové kroje, takže já teď došívám kroje malým dětem z Bítešanu. Taky teď překrojuje v Třebíči soubor Bajdyš, pro ně šiji dámské a pánské vestičky.
Do jaké míry šijete kroj historicky přesně a do jaké míry už ho přizpůsobujete, aby se pohodlně nosil?
Vždycky se snažím zachovat základ starého střihu. Jen u kordulí dělám pro soubory boční švy, i když by tam neměly být. Je to proto, aby se vestička dala povolit a mohl ji v souboru nosit někdo jiný. Ale jinak se snažím dělat co nejmíň kompromisů. Materiály vybírám stejné, zásadně přírodní, jako je bavlna, vlna, len a hedvábí, a střihy se taky snažím dělat podle dostupných historických knížek.
Dají se ty materiály sehnat snadno?
Vůbec ne. Je jen málo výrobců, kteří je dělají v Česku, a prodeji se věnuje pár firem. Krajky, bavlněná plátna, vlněná sukna, všechno se shání těžko. A odráží se to na ceně, materiál zdražuje. Vlna je hodně drahá. Krajka, která stála sto dvacet korun, dneska stojí třeba sto osmdesát. Vsadky do zástěry jsem kupovala za dvě stě dvacet korun metr, a nedávno jsem ji viděla za čtyři sta padesát korun.
Na kolik se tedy vyšplhá cena jednoho kroje?
Řekla bych, že tak kolem deseti až patnácti tisíc, podle materiálu a jednotlivých dílů kroje. Z ceny je asi tak třetina až polovina materiál a polovina je práce, ta prostě svou hodnotu má. Samozřejmě záleží, z čeho šiju. Třeba vlna stojí 800 až 900 korun za metr, plátno zase 150 korun za metr.
Nechává si od vás někdo ušít kroj jen sám pro sebe jako jednotlivec?
Ano, pár jich je, ale jsou to takoví nadšenci. Ti, kteří někde vystupují a zároveň chtějí mít svůj vlastní kroj doma. Jsou to třeba kluci z Bítešanu, kterým jsem šila košile. Jsou to muzikanti, kteří chtějí mít své kroje. Občas chce někdo obléct svoje děti, nebo si sám ušije sukni a ode mě, jako od krejčové, si nechá ušít složitější části jako vestičky.
Stává se vám, že musíte nějakou zakázku odmítnout?
Samozřejmě. Je to tím, že opravdu nešiji na plný úvazek, ale jen po večerech. Oslovili mě třeba z Třebíče se zakázkou masopustních masek, ale nestíhala jsem. Pár let zpátky jsem jim nějaké masky šila, teď to prostě nevyšlo. Šití krojů mě ale baví stále víc a těším se na další tvorbu.
MARIE MATĚJKOVÁ
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
