Na tréninku jsou i opravdu malé děti, od kolika let mohou dělat kickbox?

Do přípravky mohou od čtyř let, ale to je přípravka. Jsou tam tréninky motoriky, hry, cviky na to, aby děti chápaly, o co jde. Samotný trénink kickboxu je pak od první třídy základní školy nahoru.

Jak se daří malým dětem vysvětlit, aby nefaulovaly?

To je na nás, na trenérech. Je to součást tréninku. Těžko tady děti posadíte do lavic a budete jim říkat, tohle se smí, tohle taky a tohle se nesmí. Třeba když nacvičujeme kombinaci, řekneme: takhle to chceme dělat, ale můžeme to dělat i takhle. Ale nesmíme to dělat tak. A ti starší už mají i povinnou znalost pravidel.

Ale co ti mladší?

Ti dělají to, co je naučíte, takže je neučíte faulovat. A když nastane situace v tréninkovém zápase, kdy se třeba někdo otočí a soupeř ho zasáhne zezadu do hlavy, tak to zastavíme a řekneme, pojďte se podívat, tohle se dělat nesmí. A děti to vstřebávají. Sedmileté, osmileté děti si z toho moc nevezmou, ale oni nefaulují. Oni si hrají, pinkají si. Na turnaji začátečníků jsou děti nadšené, že tam jsou a vůbec neřeší, že by někoho zranily. Jsou šťastné, že hrají, někdo obrečí prohru, ale fauly se tam neřeší.

Stává se, že kluci ve škole při rvačkách použijí kickbox? Nebo ví, že to nesmí?

Doufám, že nepoužívají, protože tady do nich hustíme, aby to nedělali. Ale já vůbec doufám, že se dneska ve školách ještě perou, tím bych začal (smích). Už to asi není taková náplň přestávek, jak to bylo, když jsem byl malý, dnes už to mají děti asi trochu jinak.

Na tréninku je i řada dětí, kterých se Deník zeptal na jejich vztah k sportu, kterému se věnují. „Sport mi vybral taťka, a já si ho chtěla zkusit,“ usmála se Nikola Suchanová, která se kickboxu věnuje druhým rokem. „Kdybychom se prali se spolužáky, tak bych asi vyhrál, ale nesmím na ně použít kickbox. Použít ho na někoho, kdo mi nic neudělal, je trestné, smím pouze v sebeobraně,“ vysvětlil Matěj Kadlec. Jonáš Lysa pak uvedl, že jeho táta chtěl, aby dělal sport na sílu. „Hodně mě to baví,“ dodal. A jestli to není divné, když se holky perou? „Ne, ne, ne,“ prohlásila se smíchem Alexandra Vítková, další mladá kickboxerka.

Někoho mohou vyhecovat spolužáci, kteří ví, že vozí medaile ze zápasů a troufají si na něj.

Každého učím, aby neblbnul, ale je mi jasné, že se kluci chtějí předvést. To chápu, to se dělá, ale snažíme se je naučit, kde je mez. I děcka, které boxují dva, tři roky, tak, ač to tak nevypadá, už ránu mají. Umí dát ránu, umí kopnout a ví, kam zasáhnout. Tak se snažím, aby pochopili, že nemá cenu někomu něco ukazovat, trefit ho a pak z toho mít problémy.

Jsou ale situace, kdy se člověku hodí, co se tady naučil…

Ano, na druhou stranu každému říkám, že když přijde stav nejvyšší nouze, tak to nebude o tom, že si nechám nafackovat. Budu se snažit ubránit. Sebeobrana v tom ale jde najít hrozně málo.

Je to o tom, že doufáte, nebo víte, že děti nedělají kickbox i mimo boxernu?Josef Bílek.Zdroj: Deník / Jaroslav Loskot

Zatím se nám žádná zpětná vazba od ředitelů škol nebo od rodičů nevrací, že by někdo někoho zmlátil nebo podobně. Snažíme se děti vzdělávat, vychovávat, aby z nich byli slušní lidé a ne blázni, kteří se tu naučí mlátit a pak to budou dělat venku.

Je to tedy tak, že díky sportu se děti připraví na budoucí život, jinými slovy: život je boj a sport je přípravou na něj?

Myslím si, že sport je obrovskou přípravou do budoucího života. A v tomhle si myslím, že je úplně jedno, o jaký sport jde. Disciplína, výhry, prohry, respekt k soupeři, přátelství v kolektivu… To vše se podle mě dá skvěle přenést i do osobního života. A musím říct, že je to i jedna z věcí, kterou se snažíme u nás dětem vysvětlit – že všechno vlastně souvisí se vším.

Dalo by se říct, že je jedno, jestli dítě chodí na kicbox, na hodiny klavíru nebo na modelářský kroužek, ale mělo by mít nějakou oblast zájmu?

Přesně tak. Když to vezmu úplně ze široka, je jedno, co děti dělají za kroužek, hlavně, že nějaký mají. Každý nemusí být skvělý sportovec, někdo má talent na hudbu, někdo na umění. Důležité je se realizovat v tom, co je baví. Ale vše to začíná doma, u rodičů. Musí od nich cítit podporu. A zároveň je někdy potřeba, aby do nich rodiče trochu zatlačily, když přijde doba, že je to přestane bavit. A ta doba přijde…

Členové Reborn klubu pod vedením Josefa Bílka přivezli zatím medaile z každého turnaje, kterého se zúčastnili.Zdroj: Archiv Josefa BílkaV zápasech se vám obvykle daří. Děláte v Jihlavě něco jinak nebo v čem tkví tajemství úspěchu?

(úsměv) Myslím, že děláme něco jinak, nám tady záleží na dětech. Snažíme se jim dát maximum, nabízíme více tréninků než ostatní. Jsme Sportovní centrum mládeže pod Českým svazem kickboxu. Snažíme se, aby to v první řadě děti bavilo, aby chtěli chodit trénovat a jezdit na závody, nejedeme jako stroj na medaile. Ruku v ruce s tím jdou úspěchy.

Členové české reprezentace pak mají nějakou speciální péči?

Těm už se věnuji i já sám na individuálních trénincích. Já jsem profesionální trenér, je to moje obživa, tak to není takové, že bych byl celý den v práci a pak hurá na trénink. Ale na druhou stranu znám spoustu klubů, kteří to dělají stejně dobře a možná i lépe než my.

Šňůra úspěchů Reborn klubu se zdá být nekonečná…

Já doufám, že nikdy neskončí. Ale na druhou stranu bych byl i rád, kdyby někdy na chvíli skončila. Chtěl bych, aby se nám něco nepovedlo, přišel impuls a my začali trénovat více. Ale zatím asi děláme všechno dobře. (úsměv)

Nová boxerna je prázdná, nájem se ale platit musí. Někteří fitness trenéři si našli brigádu, aby měli peníze… Jak se Reborn klubu dotýká současný stav?

Klubu se to dotýká hodně. Na jaře jsme měli zavřeno poměrně dlouho. Navíc bohužel nebyla pro kluby žádná kompenzace. Takže finanční ztráta byla velká. Teď na podzim to navíc vypadá, že zavřeno bude ještě déle, což už může působit opravdu problémy. Stát teď sice kompenzuje nájemné, ale ve skutečnosti to není ani na jeden měsíc nájmu včetně služeb. Ale nebudeme fňukat, jsme bojovníci a stejně tak se stavíme k této situaci. Nikdo za ní nemůže, takže to bereme tak, jak to je a snažíme se s tím nějak bojovat.

Jak se děti připravují nyní? Scházíte se venku, máte tréninky online nebo jste jim dali volnost?

Snažíme se být s dětmi v kontaktu. Děláme pravidelné online tréninky podle skupin, takže zvlášť pro naše nejmenší, pro začátečníky, pro pokročilé… Každý má svůj online trénink dvakrát týdně a snažím se o to, aby to děti braly stejně, jako kdyby šly na trénink do tělocvičny. Aby fyzicky ani psychicky nestrádaly z toho, že je něco jinak. V zápase se taky někdy stane něco, co vám změní plány a vy musíte zareagovat. Takže je opravdu vidět, že se dá návyk ze sportu přenést do života…

Josef Bílek.Zdroj: Deník / Jaroslav Loskot

Jak se daří děti motivovat, když jsou další zápasy v nedohlednu?

To je asi ta úplně nejtěžší věc. Závodníci, ať už děti nebo dospělí, chtějí závodit. Jsou to dravci, kteří to milují. Chtějí závodit, vyhrávat. Jsou na to zvyklí a naplňuje je to. A tohle je pro ně opravdu těžké. V našem sportu je výhoda to, že je velmi důležitá i technická příprava, ve které se získávají barevné pásky. A tahle doba bez závodění přináší spoustu času právě na trénink a zlepšování techniky. Pak už jen záleží na rodičích a trenérech, jak u toho dokážou děti udržet a celou situaci jim podat.

Jak to snášíte, když se roky někomu věnujete a on pak v pubertě řekne, že končí?

(přemýšlí) Je to škoda, vždycky. Já se nesnažím nikoho do ničeho nutit, snažím se si o tom s ním nebo s rodiči promluvit, jestli je to fakt ten správný krok. To jako trenér úplně neovlivním.

Někteří trenéři jiných sportů těžko nesou, že svému svěřenci věnovali spoustu času a dalo by se říct zbytečně, protože on ještě v dětském věku všechno zahodí.

Je to škoda, často za ním stojí spousta naší společné práce. Ale kdybych truchlil, že ubyl špičkový závodník, tak bych popřel to, co jsem říkal před chvílí - to bych v něm viděl jen ty medaile. Jestli si vybere jiný sport nebo ho to už nenaplňuje, odejde, já to musím vzít, jak to je. Když jde o někoho, v kom vidím talentovaného závodníka, tak se snažím to vyřešit, jestli není variantou jen odpočinek a návrat.

Myslíte si, že je to i dobou, kdy člověka něco přestane bavit a tak toho prostě nechá?

Dneska chybí tlak od rodičů, děti to mají často nastavené tak, že co si řeknou, to mají a když někam nechtějí, tak tam nemusí. Jako trenér to neovlivním. Můžu zalitovat, ale je tu spousta dětí, které to chtějí dělat. Tak když někdo nechce, tak mu popřeji, ať se má hezky a věnuji se těm, kteří to chtějí dělat.

Stává se, že někdo chodí jen na tréninky a rodiče nechtějí, aby zápasil?

Ze začátku se rodiče trochu bojí a když je potřeba, tak můžeme zpřístupnit trénink, aby se podívali a viděli, že to není nic extra nebezpečného. Děti jsou zabalené v chráničích – mají chránič zubů, hlavy, měkké rukavice, molitanové boty. Není v tom problém. Ale někdo to má formou kroužků, takže vývoj závodní cestou nechce. Některé děti to mají jako doplněk k jiným sportům. Ale když je tu někdo, kdo výrazně vyniká, snažíme se ho stáhnout do skupiny závodníků, aby rodiče pochopili, že je to hra jako každý jiný sport.

Je tedy vítězný zápas to, proč by měl člověk dělat podobné sporty?

Já říkám, když budete chodit na trénink fotbalu, taky budete chtít dávat branky. Je to stejné. Ale nebráníme dětem dělat to kondičně, klidně i bezkontaktně. To je disciplína freestyle, kdy děti dělají sestavu na hudební podklad. Kdo se bojí, může zkusit tuto disciplínu a kdo nechce vůbec, navštěvuje tréninky jen pro radost a pro kondici.

A naopak - kolik musí člověk odtrénovat, než se dostane na první zápas?

(smích) Trénovat je potřeba pořád. S prvním zápasem je to složité, nebo spíše je více možnost. Malé děti hrají kalaki, kdy se s pěnovými tyčkami snaží zasáhnout soupeře. Je to spíše než kickbox šerm. Naučí se zasahovat, zbavit se strachu a nervozity. Samotný kickbox je nejdříve po roce trénování, kdy děti poberou základní techniky. V první řadě jde o to, že kickbox je rozdělený na několik disciplín a každá má svůj princip. Děti mohou dělat jen jednu nebo dvě podle toho, kde je nejnižší nebo nejslabší kontakt. Musí pochopit základy a naučit se bránit, aby předcházely zranění.

Úspěšná kicboxerka Sára Macková měla v lednu zlomený malíček. Člověk si pak řekne, že zranění hrozí každému…

Prsty někdy trochu naklepané jsou, ale u Sáry to bylo poprvé, kdy měla zlomeninu a to závodí čtyři roky. Stoprocentně vím, z jakého to bylo tréninku a asi byla nepozorná a trefila nohou loket. Bota chrání nohu ze strany nártu a ze strany chodidla je holá. O to se může narazit, ale je to jak kdy. Zlomenin je v tomto sportu opravdu minimum. I nos je složité zlomit. Tou měkkou rukavicí se příliš ublížit nedá.

Josef Bílek

Josef Bílek.Zdroj: Deník / Jaroslav Loskot- narodil se 30. září 1983 v Jihlavě

- bydlí v Klatovci, dle jeho slov krásné vesničce pod Javořicí

- je ženatý, má syna a dceru

- jeho zájmy jsou rodina a práce, když má čas tak i kolo, houbaření a dobrý film

- profesionálním trenérem je od roku 2013

- od začátku působení klubu v roce 2011 získali závodníci klubu Reborn více než 700 medailí a pohárů, zatím z žádného z téměř stovky turnajů neodjížděli s prázdnou

- jihlavští kickboxeři již získali osm titulů mistra světa, více než padesát titulů mistra republiky, vítězství v bodování klubů na mistrovství republiky v roce 2017,2018 a 2019, titul Sportovec Jihlavska do 15-ti let v roce 2018 a 2019 a také titul Sportovec kraje Vysočina mezi juniory 2019