Zavzpomínal třeba na své začátky, nejzajímavější setkání s filmovou hvězdou nebo na jedno z nejúžasnějších potápění v Mexiku.

Jak to všechno začalo?

S kamarádem, dnes známým režisérem Danem Svátkem jsme v Telči začínali jako kluci. Na VHS jsme natočili romantický slaďák, který běžel v Telči v kině a čtyřikrát se vyprodal. Potom jsme spolu udělali krátký černobílý film, dostal se na festivaly. Mně tehdy někdo vzkázal, ať zkusím kameru studovat. Na FAMU jsem se nedostal, tak jsem šel na filmovou školu do Písku. Za mnoho vdečím svým skvělým rodičům Jirkovi a Emílii. Bez nich bych se nedokázal dostat tam, kde jsem.

Kam po studiu směřovaly vaše kroky?

Začínal jsem na zahraničních béčkových akčních filmech jako takový ten „Přines, podej, udělej“. Jeden den se mělo točit ve speciální nádrži a k dispozici byla kamera pro natáčení pod vodou. Neměli nikoho, kdo by to uměl ovládat a šel s tím do vody. Já jsem se tehdy jako mladý namotivovaný kluk osmělil a se svou tehdejší lámanou angličtinou zašel za producentem s tím, že mu to mohu natočit pod vodou. Odmalička se potápím. Od sedmi let jsem díky strýci Jaroslavovi Petrů členem Poseidonu Telč, kde pro nás chlapi pořádali potápěčské tábory a vše nás perfektně naučili. Pustili mě tedy do nádrže a slíbili mi, že když se to povede, dají mi práci. Kromě jednoho záběru byla nakonec cela scéna sestříhaná z té mojí podvodní kamery. Asi za tři měsíce zavolali a já měl další kšeft. A přišly další nabídky. Díky bohatým zkušenostem z potápění v zatopených lomech se mi povedlo nastartovat kariéru a prosadit se na zahraničních filmech jako kameraman pod vodou.

Tak to musíte mít za sebou hezkou řádku zkušeností.

Vždycky jsem trošku cílil na velké zahraniční projekty. Díky producentovi Václavu Mottlovi jsem točil seriál pro BBC Mušketýři. Dokonce se mi podařilo dostat i na pozici hlavního kameramana. Ten sedí u monitoru a diriguje ostatní, na place je vždy několik kamer. Je to poměrně sofistikovaná práce, je potřeba toho umět dost. Třeba ovládat speciální zařízení, jeřáby a podobně. Od té doby se začala nabalovat práce pro zahraniční produkce. V Praze jsou špičkoví odborníci ve filmových profesích, takže se tam toho teď natáčí poměrně dost. Lidé by asi byli překvapeni, kdyby věděli, co všechno se točilo v Praze nebo dělalo v pražském ateliéru na zeleném pozadí. Z posledních zakázek mohu jmenovat Carnival Row, kde hrají Orlando Bloom a Cara Delevigne.

Setkání se kterou zahraniční filmovou hvězdou bylo nejpřekvapivější?

Určitě se sirem Benem Kingsleym. Měl jsem tu čest asistovat v roce 2005 na filmu Oliwer Twist, kde Kingsley hrál roli šéfa kapsářů Fagina. Dostal jsem se i na první štáb, kde jsem se potkal s režisérem Romanem Polanskim a kameramanem Pawelem Edelemanem. Ben Kingsley byl do své role Fagina tak ponořený, že mi chvíli trvalo, než jsem ho poznal. Viděl novou tvář, přišel za mnou, laskavě a uctivě se přestavil, podal mi ruku. To se nevidí. Herci nemusí nic, jsou hvězdy, kolem nichž se tancuje. Když se něco změnilo při natáčení, přišel to za mnou zkonzultovat. Tohle nedělají ani herci druhé kategorie. Naprosto špičkový profesionál, geniální herec. Přesně věděl, co má dělat, kam přesně si má stoupnout, jak pracovat s kamerou.


Podílel jste se také na pořadech pro Českou televizi. Například cestopisném cyklu Na cestě.

Mám za sebou 32 dílů. S již zmíněným Danem Svátkem jsme vyrazili na Sicílii nebo na milované Telčsko. S Danem se občas při práci potkáváme dodnes. Cestopisy jsou hodně vděčné, tým tvoří kameraman a režisér. Někdy jede člověk i sám, to jsem zažil při natáčení v severním Španělsku. Výhoda je, když umíte jazyk té země. A speciálně, když přijedete do Latinské Ameriky. Na vaši bílou tvář tam koukají s velkou nedůvěrou. Ale když umíte španělsky, popijete s nimi a nejste už pro ně cizí člověk. Potom se s nimi už dá domluvit, pustí vás na různá místa, kam byste se normálně asi nedostala. To je deviza, umět aspoň tři jazyky. Já plynně mluvím anglicky, rusky, španělsky.

Jste podepsaný také pod nejrůznějšími českými seriály a filmy.

Na českém trhu jsem se hodně zviditelnil díky Vladimírovi Holomkovi z Asociace českých kameramanů. Dal mi velkou důvěru a moc si toho vážím. Díky němu se mi podařilo získat mimo jiné i pozici hlavního kameramana pro seriály jako Expozitura, Kriminálka Anděl a Policie Modrava. Dále mohu jmenovat třeba nový celovečerní dramatický film režiséra Tomáše Magnuska Kluci z hor. S Tomášem, který se proslavil díky Bastardům, pracuji velmi rád. Bohužel tento film zapadl, přitom není tak špatný. Hraje tam Martin Dejdar a Jiří Lábus. Nyní se věnuji celovečernímu filmu Andílci za školou podle oblíbeného muzikálu pro teenagery. Hraje tam Vojtěch Drahokoupil, Nelly Řehořová, Kateřina Brožová, Karolína Mališová, Filip Blažek a řada mladých šikovných herců.

Stojíte také za řadou hudebních videoklipů pro známé české kapely.

To ano, hodně jsem točil pro Divokýho Billa a Chinaski. Dále pro Lucii Bílou, Dolores Clan, kde působil Václav Noid Bárta, a mnoho dalších. Bylo jich opravdu hodně, že si ani nemohu teď rychle na všechny vzpomenout.

Nyní jste se pustil i do režírování.

Režíruji charitativní spoty. Vloni se nám povedl udělat spot s Matoušem Rumlem a Ester Geislerovou pro organizaci Nesoudíme, pomáháme. Je zaměřený na ženy, které neplánovaně otěhotněly a většinou jsou nucené se rozhodovat tíhou dané situace a pod tlakem ze strany partnera či rodičů.

Jsou věci, kterým se ve své práci snažíte vyhýbat?

Samozřejmě občas točím i vyloženě komerční věci. Moc se mi nechce do reklam, kde jde o velký byznys, ale mně je to pořád tak nějak proti srsti. Jednou ale bylo zle, neměl jsem práci. Vzal jsem tedy i české konzumní seriály Ulice a Ordinace v Růžové zahradě. Tehdy mě zachránily, protože složenky se neptají. Moje již zesnulá babička mi k tomu pogratulovala. Ona i ostatní důchodkyně Ulici a Ordinaci moc rády sledovaly, bavily je a měly z nich radost. Svoje vnímání nekonečných seriálů jsem pak malinko přehodnotil. Je pro mě důležité, aby to, co dělám, lidi potěšilo. A s tím je spojené i to, že chci dělat svou práci, jak jen nejlépe dokážu.

Když se vrátíme k natáčení pod vodou, kde patříte mezi špičku, musí být náročné.

Když se řeší velké zakázky, jsou čtyři lidé, kterým se volá jako prvním na práci pod vodou. Je potřeba mít roky zkušeností s potápěním, s ovládáním techniky a podobně. Točil jsem německý televizní film v podolském bazénu scénu, kde hlavní hrdinka plave dráhu. Kameramanka chtěla záběr zespoda z největší hloubky. Hrdinka doplave nahoru nad kameru, otočí se a plave zpátky. Ale to znamenalo, že na hladině nesmí být bubliny od potápěčů. Kamera je těžká, špatně se s ní manipuluje. Pro nás to znamenalo, že v okamžiku, kdy se plavkyně blížila k nám, s asistentem jsme se museli nadechnout a celý záběr udělat na jeden nádech. Pětadvacet vteřin vydržet s tou těžkou kamerou v rukách. Zkuste si to. Strávili jsme tam šest hodin, natočili jsme spoustu záběrů, štáb byl velmi spokojený. Záběrů z podvodní kamery pak ve filmu zůstalo hodně.

Potápěl jste se na nejrůznějších místech po celém světě.

Je ještě spousta míst, které bych rád viděl. Měl jsem štěstí, že jsem se dostal do vyhlášených potápěčských lokalit v Karibiku, Rudém moři i jinde. Jeden z nejsilnějších zážitků jsem si odvezl z mexického Yucatanu v Mexiku, kde jsou velmi vyhledávané složité komplexy jeskyní - cenoty. Tam je potřeba už mít hodně zkušeností, aby se tam člověk vůbec mohl potápět. My jsme našli dva méně navštěvované cenoty a velmi vstřícného instruktora. Když viděl můj potápěčský deník, dovolil mi tam jít. Dostal jsem se tak s kamerou do tří úžasných lokalit. Ale samozřejmě nemohu zapomenout ani na svou srdeční záležitost - Řídelov a další lomy na Vysočině. Protože doma jsem pořád v Telči. Praha je místo, kde pracuji. Kvůli zdravotním problémům mám teď vynucenou pauzu, ale doufám, že už se do toho zase brzy pustím.

Rád se věnujete i muzicírování. To bude jistě další srdeční záležitost.

Dokonce jsem si kdysi dávno myslel, že se tím budu živit. Ale živit se muzikou v Česku je dost náročné. A hlavně já hraju naprosto minoritní žánry - bluegrass, případně western swing, swing a jazz. Nyní jsme obnovili bluegrassovou kapelu Pařezáci. Vznikla před třiceti lety u Velkého Pařezitého rybníku.