Recept na dlouhověkost ale stoletá seniorka nemá. „Chodívala jsem na delší procházky a teď jezdím na motomedu. Nic speciálního ale nedělám,“ přemítá Marie Pešková, která zásadně nepoužívá výtah a raději chodí po schodech.

Ačkoliv nyní žije v domově pro seniory, zájem o okolní svět neztratila. „Hodně čtu noviny. Vždycky si je projdu od začátku až do konce, abych věděla, co se děje, a nezáleží, jestli to jsou místní zprávy, nebo informace ze světa,“ líčí čilá paní, která na svůj věk rozhodně nevypadá.

Kromě toho pomáhá i pracovníkům domova. „Mám ráda práci, která je po mně vidět,“ povídá paní Pešková. „Ona je strašně pracovitá a má všechno rychle hotové. Vždy, když se vyperou zástěry, ona jediná nám je pomáhá skládat, po oslavách myje nádobí… Když má hotovo, tak mi pokaždé říká: A co zas budu dělat, já se nudím,“ prozrazuje Eva Hedbávná, aktivizační pracovnice domova.

„Máme tady pána na vozíku a paní Pešková, když jde z jídelny, vezme vozík a odveze ho k výtahu. Tuhle jsem se zlobila, protože vezla i pána, který chodit může, jen se mu nechce. Vytýkala jsem mu, jestli se nestydí nechat se vozit od stoleté paní. A on na to: Když ona mě chytla,“ přidala se Hedbávná. „No tak když ho vidím, že stojí uprostřed chodby ve vozíku, tak co bych ho neodvezla,“ oponuje s úsměvem seniorka.

Marie Pešková se narodila v Malči u Chotěboře. „Tam jsme měli hospodářství, dvě kravičky a dokonce i koně. Obecnou školu jsem navštěvovala u nás v Malči, ale do měšťanky už jsem musela do Chotěboře. Vstávala jsem v pět hodin ráno a chodila pěšky. Když bylo hodně sněhu, doprovázel mě tatínek až na okraj Chotěboře. Tam byla restaurace, tak vždy říkal: Tady už budou chodit lidi, tak už se neztratíš,“ vzpomíná paní Pešková.

Po základní škole přešla do Pelhřimova na rodinnou školu. „V Pelhřimově žila teta, tak jsem tři roky bydlela u ní. Maminka jí za to vždy posílala z hospodářství vše, co bylo třeba,“ svěřuje se aktuálně nejstarší obyvatelka Chotěboře.

První práci našla až v Praze. „Ptali se mě, co bych chtěla dělat, a já jsem odpověděla, že chci jít k dětem. Dostala jsem práci hned první den, a to jako vychovatelka u uhlobarona. Nejdřív jsem tam chodila jen na čtyři hodiny, ale pak jsem s jejich hochem začala dělat i úkoly, chodila na procházky a byla jsem tam zaměstnaná prakticky celý den,“ vypraví žena, která se práce nebojí.

Pracovala i jako všeobecná zdravotní sestra v Praze na Bulovce. „To bylo ještě za svobodna. Vždy na svátky jsem říkala vdaným ženským, že kdyby potřebovaly, můžeme si vyměnit službu. Mně to tehdy bylo jedno a ony alespoň mohly být s rodinou,“ vzpomíná Marie Pešková.

Byla dokonce i u toho, když do nemocnice přivezli postřeleného Reinharda Heydricha. „Museli jsme za dopoledne vyklidit celé patro nemocnice. Byla to obrovská budova, takže jsme se dost nadřeli. Podél zdí stáli vojáci s puškami a hlídali každý náš krok, abychom něco neprovedli,“ popisuje paní Pešková a dodává, že samotného říšského protektora tehdy nezahlédla.

Zpět na Havlíčkobrodsko se vrátila díky svému manželovi. „Potkali jsme se v autobusu v Nové Vsi u Chotěboře. Mě tehdy zaujalo, jak letěl od autobusu. On si mě také všiml, protože se na mě ptal v obchodě u příbuzných. Nevím, jestli to byla láska na první pohled. Ale vzala jsem si ho, tak asi ano,“ směje se seniorka.

Jediné, co jí na manželovi vadilo, bylo jeho příjmení. „Za svobodna jsem se jmenovala Pešková. To příjmení se mi strašně nelíbilo a chtěla jsem se ho zbavit. To se mi bohužel nepovedlo, protože jsem si vzala Peška,“ vysvětluje paní Pešková.

S manželem, s kterým bydlela v Chotěboři, často vyrážela na výlety. „Měli jsme auto, tak jsme projeli takřka celou republiku. Nebál se, že bych neuměla řídit, tak jsem většinou jela já a on seděl vedle mě. Jezdila jsem moc ráda. A rychle!“ přiznává seniorka, kterou její láska k autům neopustila dodnes a řídila až do čtyřiasedmdesáti let.