Intenzivní léčba naštěstí zabírá a dívenka může sama chodit doma nebo na dětském hřišti, delší procházky jsou ale ještě nad její síly. Zdravotní problémy spojené s nedonošeností se ovšem nevyhnuly ani jejímu bráškovi.

„Děti na svět chvátaly. Podařilo se nám vydržet do 28. týdne. Pak už to šlo ráz na ráz. Když se narodily, vypadaly jako žabičky, tak byly maličké. První dny mám v mlze, bylo tam hodně stresu a bolesti. Druhý den po porodu měla Eliška krvácení do mozku. Lékaři hned řekli, že se uvidí, co z toho bude. Eliška na tom paradoxně byla o něco lépe, na rozdíl od brášky nemusela dýchat za podpory přístroje,“ začíná vyprávění maminka Věrka Biskupová.

V nemocnici si pobyli další tři měsíce. Maminka s miminky už od začátku cvičila Vojtovu metodu na posílení dýchacích i pohybových funkcí. Jako předčasně narozená stále doháněla ve vývoji své vrstevníky, nebo jiné předčasně narozené děti. Bylo vidět, že Honzík je na tom lépe, Eliška více zaostávala. „Lékaři Eliščinu diagnózu způsobenou krvácením do mozku definitivně potvrdili před druhými narozeninami dětí. Takže nám začal kolotoč cvičení, rehabilitačních pobytů a terapií. Každé ráno musíme vstát o něco dříve a protáhnout nožičky, které jsou po noci ztuhlé. Bez toho by Eliška nemohla ani vstát z postele. Po místnosti chodí, kratší vzdálenosti zvládne, ale na procházky pořád potřebuje kočárek anebo vozíček,“ popisuje každodenní rutinu Biskupová.

Na pobytech s babičkou

Ani to jí nebrání v tom, aby navštěvovala místní školku. Mezi dětmi je moc ráda, hodně času v průběhu roku ale stráví na zdravotních pobytech, kam ji v poslední době doprovází babička. Do školy dvojčátka zatím nepůjdou, dostala odklad. „Mamka šla do předčasného důchodu. Díky tomu, že jezdí s Eliškou na pobyty, vše zvládáme mnohem lépe. Jsem také vděčná za pomoc od všech ostatních, kterým nebyla naše situace lhostejná a ukázali, že mají dobré srdce,“ dodává Biskupová.

Loni holčička zažila něco úplně nového. Speciální hiporehabilitaci v bohuslavickém centru. Přestože se zvířat bojí, jízdu na koni, cvičení i vše ostatní nakonec zvládla moc dobře. „Pomohlo jí to nejen jak po fyzické, tak po psychické stránce. Cítila se výjimečně, protože kolik pětiletých dětí jezdí na koni? Asi moc ne,“ usmívá se maminka, která je moc ráda, že dceřin stav se postupně zlepšuje.

Díky tomu všemu se mohla před více než rokem opět vrátit do milované práce. Do dětského domova v Telči, kde má jako teta svoji druhou rodinu, svoje další děti. „Před tím, než jsem se stala maminkou, jsem se dětem z domova více věnovala i nad rámec svých povinností. Nyní už toho času navíc není tolik, ale i tak jsem v domově každou chvíli, třeba jen zajedeme na návštěvu s Eliškou a Honzíkem,“ uzavírá Věra Biskupová.