Kliknutím zvětšíteA protože dost často čekával na poštovní vozy v centru Třeště před městským úřadem, pravděpodobně ho zná většina lidí také v šestitisícovém městě, kde už několik desetiletí žije. Jeho kamarádi mu s nadsázkou říkají, že bude brzy figurkou ve velkém třešťském betlémě. Tam se totiž dostávají i místní lidé, kteří se nějakým způsobem do historie města zapsali. „Já jim říkám, že je to blbost. Že mě nikdo nebude chtít řezat,“ směje se Kubů, který na začátku května po čtyřech desítkách let u České pošty skončil.
Byl jste u pošty čtyřicet let, pamatujete si na své první dny?
Začínal jsem po vojně v Jihlavě. Tam jsem byl dva roky. Pak jsem se oženil do Hodic, a tak jsem nastoupil na poštu v sousední Třešti a začal jsem jezdit po vesnicích. V Jihlavě jsem svážel zboží po poštách a jezdil jsem do obcí, jako je Větrný Jeníkov. V Třešti jsem začínal jako doručovatel a řidič pro osm obcí. V posledních dvou letech ještě přibyly Hodice.
Povězte, proč jste si vybral zrovna práci na poště?
Po vojně jsem chtěl jezdit s kamionem, takovým tím mixem, co vozil beton. Jenže v té době to byla práce, ke které se dostal člověk pouze protekčně. Tak jsem se na to vykašlal. Někdo mi tehdy řekl, pojď k poště. Tak jsem se přihlásil, a bylo to.
Jak to tehdy na poště chodilo?
Měl jsem velké auto, byla to skříňová avia. Fungovali jsme jako pojízdná pošta. Přijeli jsme na vesnici, kde jsme auto otevřeli, a už se úřadovalo. V zimě jsme tam měli dokonce kamna. Jedna ženská seděla uvnitř a další dva jsme chodili po vesnicích. Měli jsme to rozdělené na půlky. Byla to klasická pobočka, kde fungovaly stejné služby jako v Třešti. Lidé nám platili inkaso, podávali balíky a tak dále.
To bylo v jakých letech?
Takto to fungovalo v osmdesátých letech minulého století. Lidé tam vyřídili opravdu všechno. V každé vesnici byly určené úřední hodiny od pondělí do pátku, ty jsme se snažili dodržovat. Lidé už na nás čekali.
Když to bylo denně, měli jste na vesnicích takový odbyt?
No jéje, a jaký. Dříve lidé více chodili na poštu. Všeho bylo mnohem více. Posílalo se hodně dopisů a pohledů, balíky příbuzným a tak dále. Dokonce jsme vybírali peníze za noviny. Lidé byli naučení, věděli, kdy přijedeme, a čekali. Jinak ale důchody a poštu jsme nosili přímo do domů. Do naší pojízdné pošty chodili lidé, když něco chtěli sami poslat.
Důchody se ale asi pořád nosí až domů, ne?
Důchody nosíme pořád, ovšem už toho není tolik. Většina lidí má osobní účty, kam si nechá peníze posílat. Ale chodilo se hlavně ke starším lidem, od kterých jsme dost často dostávali seznamy toho, co by potřebovali nakoupit. Šlo o drobnosti, tak jsme jim to nakoupili a druhý den dovezli. I tak jsme fungovali.
Takže jste vlastně byli i takovými nákupčími? To jste tedy měli více rolí.
Ale to nebylo nijak veliké. Bylo to sice nad rámec našich povinností, ale dalo se to zvládat.
Jak dlouho fungovala pojízdná pošta na venkově?
Zrušila se někdy po revoluci. Pamatuji si, že to bylo krátce potom, co do České republiky přijel na návštěvu papež Jan Pavel II. Takže někdy na začátku devadesátých let. Přesně si to nepamatuji. Potom už jsme měli menší auto, takový pick-up, škodovku, a jezdili jsme už jenom ve dvou lidech.
Jak vnímáte úbytek poštovních zásilek v posledních letech?
Dost výrazně. Ze začátku bylo všeho hodně. Lidé posílali spoustu balíků, na Vánoce a Velikonoce psali lidé desítky pohledů. Oproti dnešní době je to úpadek. Vidím to i sám na sobě, také jich posílám méně.
A co když chtěli lidé na vesnicích poslat balík, ale na poštu se nedostali?
Tak jsme jim to vzali. To nebyl problém. Dali nám balík a vyplněný podací lístek a my jsme jim ho odvezli. Na poště jsme to potom vyřídili a druhý den jsme jim přivezli potvrzení, že je vše vyřízeno.
Když jste byl tím řidičem, máte spočítáno, kolik kilometrů jste za těch čtyřicet let najezdil?
Třicet osm let, co jsem byl v Třešti, jsem jezdil stejnou trasu a chodil stejnou půlku ve vsích. Takže jsem denně najezdil kolem šedesáti kilometrů, tak si to zkuste spočítat.
A celý život jste jezdil bez nehody?
Tak samozřejmě, že občas něco přišlo. Ale naštěstí to vždy byly jenom ťukance. Nic velkého, obešlo se to bez vážnějších následků. Za to jsem rád.
Kolik aut jste vůbec vystřídal za své působení na poště?
Nejdříve to byla skříňová avie, potom škodovka, renault, ford a teď naposledy to byl peugeot. To poslední auto bylo nejspolehlivější, protože bylo nové. Předtím to vždy už bylo po někom ojeté.
Vážou se k autům nějaké vaše historky?
Asi hned ze začátku. Když jsem přišel na první službu do Třeště, tak jsem se měl hlásit u nějaké paní Balíkové. Ta mi řekla, kde najdu auto. Bylo v podchodu, kde teď stojí kino Máj, ale tehdy tam ještě nebylo. Tak jsem tam šel, a dvě zadní kola byla píchlá. Takže první, co jsem ve službě udělal, bylo lepení kol.
A co nějaké další příběh? Určitě jich máte za těch čtyřicet let hodně.
Vzpomínám si, že jednu dobu bylo hodně vesnických zabijaček. Vedl jsem si dokonce i sešit, kam jsem si psal, kolik jsem toho dostal. Byly to především jitrnice, jelita a tlačenka. Všude se zabíjelo. To dnes už není. Dnes si raději každý koupí půlku prasete a naporcuje si to.
Pamatuji si, že když jsem byla sama na poště jako studentka na brigádě, tak na mě lidé čekali s buchtou, jablky a tak dále. To vám museli podstrojovat také.
To ano, když si nevezmeš, tak jsou na tebe naštvaní. V Čenkově byli manželé Kujaníkovi a ti vždycky osmého brali důchod. Pravidelně mi k tomu datu opékali lunchmeat. Co jsem nesnědl, musel jsem si vzít domů.
A dál?
Nebo v Panenské Rozsíčce u Šebestů, tam byly zase pravidělně topinky. Jana, moje kolegyně, neměla ráda česnekové, tak jí je dělali bez česneku. Člověk neměl šanci zhubnout. Jednu dobu jsme chodili na obědy do hodické masny, ale pak jsme je odhlásili.
Měl jste nějaká oblíbená jídla?
U jedné rodiny v Růžené měli v neděli pravidelně vepřo knedlo zelo nebo řízek. Ale časem se mi to také přejedlo, když to jíte každý týden. Tak to paní pak už střídala. Kolikrát jsem si dal třeba jenom bramborové knedlíky s omáčkou a zelím bez masa. K tomu se váže také jedna úsměvná historka. Vždycky v pondělí jsem tam obědval, ale jednou mi paní nandala oběd a zapomněla na mě. Čekal jsem čtvrt hodiny, volal jsem a nikde nikdo. Nakonec jsem zjistil, že na mě paní domácí zapomněla a odjela na nákupy do Třeště.
Nadávali vám lidé, když jste třeba přijeli pozdě?
Všude se někdo najde, kdo si musí stěžovat. Nejčastěji si lidé stěžovali, že jim něco nepřišlo, nebo to přišlo pozdě. Ale já jsem byl většinou ten koncový, takže jsem za to kolikrát vlastně ani nemohl. Ale odskákal jsem to. Loni jsem srazil srnku, tak jsem čekal na policisty a do Růžené jsem dorazil později. To jsem dostal vynadáno. Ale víte proč? Paní mě seřvala proto, že mi musela jídlo ohřívat dvakrát. Jinak jí to bylo jedno, že jsem přijel pozdě.
Měl jste vůbec někdy v úmyslu s prací na poště skončit?
Za celou dobu asi třikrát, ale pak jsem si říkal, že jsem udělal dobře, že jsem neskončil. Musel bych do práce dojíždět, takto jsem to měl doma.
Bude se vám po práci stýskat?
Bude se mi stýskat po lidech. Když jsem některým řekl, že jdu do důchodu, tak se jedna pani rozbrečela. Kolikrát člověk funguje i tak trochu jako zpovědnice, lidé si chtějí popovídat a pošťák je k tomu dobrý.
Byly i případy, kdy vám lidé svěřovali své životní příběhy?
V jedné vesnici byla paní, která vždy 16. v měsíci brala důchod. Chtěla pokaždé rozměnit část důchodu na stovky a padesátikoruny. Dlouho jsem nevěděl proč, ale pak jsem to zjistil. Vždy toho 16. přijel syn a ona mu část důchodu dala. Nejvíce mě štvalo, že on tam vždycky čekal s ní a měl takové ty řeči, jakože maminka už na vás čeká, pane Kubů. To jsem neměl rád, takové případy. Ale bohužel se stávají, že za starými lidmi přijedou děti jenom v den, kdy berou důchod.
Tak to je smutné.
Stalo se mi také kolikrát, že jsem přijel do domu s důchodem a volali jsme záchranku nebo pohřební službu. V Salavicích bydlel pán, on byl asi trochu jiný, který se oběsil. Já jsem za ním vždycky nakoukl, ale ten den, kdy si to udělal, jsem tam nešel. Jinak bych ho tam na dvoře našel já. Příběhů bylo dost.
A plánujete do důchodu? Budete chodit na brigády?
Nějaké nabídky mám, ale uvidím. Protože jsem šel do předčasného důchodu, mohu si vydělat pouze 10 tisíc za rok. Ale chodím aspoň pomáhat synovi, který má truhlářskou dílnu.
Co vaše koníčky, čemu se teď chcete více věnovat?
Jsem slávista. Mám rád fotbal. Jak do toho vstoupili Číňané, tak je to vidět. Mám kamaráda a s ním občas jezdím na fotbal do Edenu na Slavii, do VIP zóny. Dostanu pásku, je tam raut a je to paráda. Ale stejně nejlepší to bylo, když mě vzal do slávistického kotle. Kdo to nezažil, tak o hodně přišel. Z toho jde mráz po zádech. Pět tisíc lidí v kotli, to je rachot. A jak tam ty pokřiky mají zorganizované. To bylo něco, na co nezapomenu.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
