Ten se rozhodl přiblížit svůj příběh veřejnosti, aby se pokusila pochopit jeho situaci.

Do roku 2006 žil Jiří se svou rodinou na severu Iráku. „Začalo unášení a zabíjení křesťanů, výbuchy aut s náložemi, plánovité útoky na křesťany a kostely. Nezbylo nám, než odejít do menší křesťanské obce, kde žili jen křesťané. Bylo to tam bezpečnější," popsal Jiří svůj příběh pro Nadační fond Generace 21, který se rozhodl jemu i dalším 152 uprchlíkům pomoci a zprostředkoval jim možnost žít v České republice.

„V nedalekém Mosulu začalo také docházet k diskriminaci. Muslimské milice ovládaly ulice, docházelo k únosům, zabírání křesťanského majetku, výbuchům náloží. I k nám se lidé chovali velice špatným způsobem a přicházely k nám zprávy o stejných hrůzách, jako se děly na severu," vyprávěl dál učitel.

10. června se Mosulu zmocnil Islámský stát a pak došlo i na vesnici, kde bydlel Jiří s rodinou. „Byla ostřelována dělostřelectvem, dopadaly na ni rakety, stříleli na ni z minometů. V obci propukly pouliční boje, které se k nám blížily. Utekli jsme ve 22.30 v noci. Vzali jsme si jen oblečení a doklady. Jiným se to nepodařilo, a doklady pak neměli. Vyčerpaní jsme za dva dny dorazili do Erbílu," vzpomínal na tehdejší hrůzy Jiří.

Jeho dvacetičlenná skupina měla po kapsách dohromady v přepočtu zhruba deset tisíc korun.

Tři noci spal Jiří se svou rodinou v parku stejně jako další stovky lidí. Pak je tam ale zahlédl místní úředník a řekl, že protože jsou velká rodina s mnoha dětmi, není dobré, aby zůstali venku, a že se zeptá, zda by jim úřady dovolily přespat v místní škole, protože byly právě prázdniny. „Po hodině přišel zpět s tím, že úřady nám povolily do té školy jít. Byli jsme první, kdo tam přišel spolu se třemi sestrami, což byly sirotci," uvedl Jiří.

Od té doby on i jeho rodina žil v této škole. Tábor, který tam vznikl, byl ale přeplněn. V jedné třídě bylo i pět rodin. Cítili se tam ale bezpečně. Až do 17. dubna 2015, kdy v blízkosti školy, na dohled zhruba padesát až sto metrů, u amerického konzulátu vybuchla nálož v autě.

V okolí proto vznikla speciální kontrolní stanoviště. „Na nich nás vyslýchali, řvali na nás, třásli s námi, nadávali nám jako křesťanům. Nemáme tu naději, nemáme žádné bezpečí, nemáme zdravotní péči, peníze ani práci. Pomoc, kterou dostáváme, se snižuje," přiblížil učitel z Iráku.

Jiří je odpovědný za projekt na pomoc dětem s traumaty. Nic za svou práci ale nedostává. V rámci projektu irácký učitel dává dětem možnost trávit čas sporty, ručními pracemi, uměním a poskytuje jim základní vzdělání. „Jde o to, aby byly děti něčím zaměstnány a nemusely myslet na traumata, která prožily. Jedenkrát týdně máme také setkání s rodiči dětí, jimž se věnujeme. Radíme jim, jak jednat těmi, které si prošly vypjatými situacemi," doplnil Jiří. Finance na projekt získává z nizozemské pobočky UNICEF.

Od posledního útoku byl ale Erbíl, kde Jiří s rodinou žil, čím dál divočejší. „Je tu více a více násilí. Nevidím šanci na návrat na původní místo. Zoufale chceme pryč," zakončil svůj příběh Jiří, který má koncem ledna přiletět do ČR.