„Ten kůň je pro tento závod stvořený," říká trenér Grzegorz Witold Wroblewski, když mi ukazuje dvojnásobnou vítězku Velké pardubické, klisnu Orphee des Blins. I když koním vůbec nerozumíte, záhy pochopíte, že tomuto muži musíte věřit. S koňmi prožil celý život. Umí si vybírat ty nejlepší, a především s nimi dokáže vyhrávat.

Loni a předloni to potvrdil jím trénovaný kůň zvítězil v nejtradičnějším tuzemském závodě, Velké pardubické. Věří, že se mu to může podařit i letos. „Z konkurence jiných koní z České republiky obavy nemám. Pokud bude dostih probíhat normálně, tedy když nebudeme mít smůlu nebo nedojde k nějaké nehodě, není zde prakticky kůň, který by mohl Orphee porazit," říká skromně, ale přitom rezolutně.

Překvapit podle něj však může kůň ze zahraničí. „Loni sice žádný zahraniční kůň nedokončil, ale to neznamená, že to tak bude navždycky," dodává.

„Orphee je kůň, který běhá jen na pardubickém závodišti. Ona zná tu trať nazpaměť a charakter toho závodu jí maximálně sedí," představuje polský trenér snad nejznámějšího z koní, o nějž se ve Zhoři stará. Očima Grega, jak mu přátele ze světa koní říkají, je to kůň, který má rád skoky a získává na nich náskok před konkurencí. „Důležité je, aby v den závodu bylo vše v pořádku. Podívám se na koně a poznám, když ten den může vyhrát," přidává trenér svou mnohaletou zkušenost.

Nechce přitom ani spekulovat o tom, co je pro dvanáctiletou klisnu z Vysočiny lepší zda měkčí trat po dešti, nebo vyschlé závodiště. „Dvakrát běžela Velkou pardubickou na měkkém povrchu, ale je to kůň, který má rád tvrdý povrch. Ona je ale tak dobrá, že vyhrála, i když bylo po dešti," říká Wroblewski.

Když má říci, zda se Orphee des Blins dočká třetího triumfu, je opatrný. „Teoreticky může vyhrát i čtyřikrát. Třináctiletý kůň není bez šance. Když se podíváte na velkou v Liverpoolu, tam třináctiletí koně vyhrávají," popisuje trenér.

Poprvé jí nevěřil žokej ani sázkaři

Orphee des Blins přitom přišla do rukou Grzegorze Wroblewského jako kůň, o němž se říkalo, že je na dlouhé závody nevhodný. Ve Franici běžela nejvýše 4 600 metrů a její francouzský trenér ji nejraději viděl na kratších dostizích. To, jak snadno překonává skoro sedm kilometrů dlouhou trať v Pardubicích, bylo pro všechny překvapením.

Lidé ovšem tohoto koně neznali a nevěřili mu. Kurz Orphee byl při prvním závodě 50 ku 1 a původní žokej na ní ani nechtěl závodit a odstoupil. Byl totiž také přesvědčený, že tento kůň se na takový závod ani nehodí. Dnes by se to neodvážil říci nikdo a přitom o všem v podstatě rozhodla náhoda.

Třeba to ale náhoda nebyla. Orphee des Blins a Grzegorz Wroblewski se potkat museli. Jí už nikdo nevěřil a on chtěl vyhrát velký překážkový závod. „Byl jsem deset let v Itálii a pak jsem přišel trénovat do Čech. Tenkrát mi blesklo hlavou: Když chceš vyhrát Pardubickou, musíš do Čech. Navíc jsem se pak dostal do stáje, jejíž majitel miluje překážkové koně. Všechno se ideálně sešlo," popisuje svůj příchod na Vysočinu.

Letos jednašedesátiletý Grzegorz Wroblewski jako trenér sice dokáže do špičkové formy dostat i koně, kteří běhají hladké dostihy, ale bližší jsou mu koně, kteří překonávají překážky. Předchozí trenér Orphee des Blins byl však spíše zaměřen na hladké závody, a Grzegorz tak musel začínat prakticky od nuly. Roky společné práce však přinesly ovoce. Klisna, které skoro nikdo nevěřil, se stala ve světě koní pojmem. I když i po prvním vítězství se ozvaly hlasy, že šlo o náhodu.

„Můj první start na Velké pardubické skončil rovnou vítězstvím. Druhý závod byl pak plný emocí. Byly tam hromady lidí z mého dostihového světa, kteří si mysleli, že to byla jen nějaká náhoda či shoda okolností. Proto jsem jim moc chtěl ukázat, jaký je to kůň. Velice mi na tom druhém závodě záleželo," popisuje loňský triumf trenér.

Podle Wroblewského není dnes už v Evropě člověk, který by o kvalitě Orphee des Blins pochyboval. „I kdyby teď už nic nevyhrála, nebude si nikdo myslet, že je to špatný kůň. Prostě se to stane. I Sáblíková někdy nevyhraje," dodává s úsměvem muž, který už na Vysočině žije a trénuje pátým rokem.

Žil jako Ital. Teď je z něj „venkovan"

„Vždycky, když někde žiju, přizpůsobím se životnímu stylu té země. Před příchodem sem jsem byl deset let v Itálii. Tam se žilo moc dobře. Navykl jsem si na italskou kuchyni, na jejich životní styl, na vysedávání venku do večera. Pak jsem přišel sem a zase jsem změnil život. Žiju tady v domě a starám se o své dvě malé děti. Žiju tady takový rodinný život, na který jsem nebyl vůbec zvyklý," popisuje svou každodennost.

Původně si myslel, že do Česka zamíří pouze na rok, pak se ale vše změnilo. Našel si u nás partnerku a ta mu porodila dva syny. „Najednou skončil takový cikánský život, který jsem žil doposud, a zkoncentroval jsem se na rodinu. Můj první syn, který je dnes už dospělý a je také trenérem koní, neměl to štěstí. Prakticky jsem nebyl doma a pořád jsem kvůli koním cestoval. Teď to mám jinak. Chci být doma s dětmi. Nejezdím už ani na všechny závody," přiznává a přitom drží v náručí menšího ze synů. Pro děti vytvořil okolo svého domu i malý zvířecí ráj. Mají tam poníka, berana další zvířata. Jak říká, jednomu zvířeti samotnému by tady bylo smutno.

Nějak tak vyrůstal nakonec i on sám. Není totiž klukem ze statku. Narodil se u moře v takzvaném Trojměstí mezi Gdyní, Gdaňskem a Sopoty. „Neměli jsme vůbec hospodářství. Můj tatínek ovšem miloval zvířata a to jsem po něm zdědil," říká. Vyrůstal mezi zvířaty. A přes psy se dostal ke koním. Chodil totiž na výstavy psů na dostihovém závodišti. Tam ho začali lákat koně.

Jeho tatínek se však ke koním dostal. Sloužil v polském jezdectvu před druhou světovou válkou. „To byli oni, kteří jeli proti tankům na koních," připomíná jeden z mýtů polské historie. Potom otec padl do německého zajetí, kde strávil pět let.

Grzegorz vystudoval střední školu se zaměřením na veterinární praxi. Už v té době chodil do jezdeckého klubu. Přes deset let pracoval v tréninkovém středisku, kde se trénovali polokrevní koně. Tehdy začal startovat také v překážkových závodech.

Stal se také žokejem a dvakrát vyhrál největší polský překážkový dostih, Velkou vroclavskou. Ta se ovšem, co do slávy, Pardubicím nemůže rovnat. „Byl jsem 12 let docela úspěšný žokej, ale už v té době jsem koně začínal také trénovat. Startoval jsem dokonce na pardubickém závodišti, ale přímo Velkou jsem nejel. Svou žokejskou dráhu jsem ale nikdy nepřeceňoval. Věděl jsem, že nikdy nebudu úplně špičkovým žokejem, protože jsem měl stálé problémy s váhou. Chtěl jsem však znát prostředí doslova od kuchyně," připomíná své koňácké začátky. Podle Wroblewského je ve všem mnohem lepší, když má trenér praktickou závodnickou zkušenost. Mnohem lépe si podle něj dovedete představit, co se v době závodu děje a co se může stát.

V té době zamířil také poprvé do zahraničí. Trénoval ve Švýcarsku. Vydělal si tam nějaké peníze a ty investoval do koupě koně v Polsku.

Cena od královny a trénink pro šejky

Tenkrát se mu povedl opravdu husarský kousek koupil dvouletého Junga, který podle odborníků neměl žádnou budoucnost. Zaplatil jsem za něj asi jako za starší ojeté auto a pak jsem s ním začal vyhrávat. Jak říká dokázal se s tím koněm domluvit. „Všichni se tenkrát divili," popisuje start své trenérské kariéry.

Skutečné hvězdné trenérské kariéry se ovšem dočkal za mořem. Tedy ne za Atlantikem, ale za Baltským mořem. Kůň, kterého koupil, nemohl v socialistickém Polsku závodit, protože měl soukromého trenéra. Do Sopot však jezdili milovníci koní z nedalekého Švédska, a tak dostal nabídku závodit tam. S Jungem pak vyhrál ve Švédsku pět závodů. „Ve Švédsku jsem strávil šest let. Mnou trénovaný kůň tam zvítězil také v nejznámějším švédském dostihu a cenu mi předávala švédská královna," připomíná si velice důležitou trenérskou zkušenost.

V té době byl jen krůček od toho, aby dosáhl slávy za oceánem. Jím trénovaný kůň Chyszow byl v roce 1988 pozván do USA, k účasti na dvou nejprestižnějších překážkových závodech. „Ten kůň na to měl. Všechno se ale pokazilo, když jsme cestovali do Ameriky. Kůň špatně snášel cestu, a když jsme tam dorazili, byl v nedobrém stavu. I tak byl nakonec nejlepší ze všech evropských koní, kteří tyto závody běželi," vysvětluje a přidává úsměvnou historku: „A já jsem se dostal do USA za svojí sestrou. Třikrát mi předtím nedali vízum, a tak jsem ji viděl až díky koním. Vlastně jsem svět poznával jen díky koním. Když jsem někam cestoval, tak vždy jen s koněm."

Ze Švédska vedly jeho trenérské kroky do Německa a po něm přišly na řadu Spojené arabské emiráty.

V emirátech byl královsky placený, ale koně zde běhají především dostihy bez překážek a on chtěl vyhrávat nad překážkami. „V emirátech pořádají dostihy té nejvyšší světové třídy. Šejk Mansúr, mimo jiné majitel fotbalového Manchesteru City, je velkým milovníkem dostihových koní. Byly to skvělé časy, ale chyběly mi překážkové závody. Proto jsem tam po čtyřech letech ukončil kontrakt a vrátil se do Evropy," doplňuje své vyprávění.

Malý syn mu ukazuje svět

Z arabských písků se přestěhoval do prosluněné Itálie, kde prožil celých deset let. Doslova si zamiloval vše italské jídlo, mentalitu lidí a vše, co k Itálii patří. „To bylo před současnou krizí. Dnes už je Itálie úplně jiný svět," říká s trochou smutku v hlase.

Z Itálie se v roce 2009 dostal do Česka a začal trénovat ve stáji Pegas ve Zhoři. Stará se zde jako hlavní trenér o tři desítky dostihových koní. „Tady mám koně na překážky i hladké dostihy. Tak přibližně půl na půl," říká trenér. Koně mají ve Zhoři dokonalé prostředí k životu i tréninku. Perličkou, která upoutá každého návštěvníka, je zdejší bazén pro koně. Odsud pak koně vyrážejí na závody po celé Evropě.

Jejich trenér, jak už řekl, s nimi už mnohdy nejezdí. Bydlí v domě při vstupu do stájí a užívá si rodinného života. Nikoho přitom nepřekvapí, že svou současnou partnerku poznal u koní. A samozřejmě se jí snaží předávat své trenérské zkušenosti.

Podle Grzegorze Wroblewského je zhořská stáj nejkomfortnější v Česku. Může se zde věnovat pouze koním a tréninku a nemusí se starat o nic jiného. „Podmínky k práci jsou tu nejlepší. Já se snažím, aby byla tato stáj nejlepší i po stránce výsledků," říká ke své současné práci.

I když celou dobu hovoříme především o koních, Grzegorz Wroblewski nakonec říká: „Velkou roli při mých současných úspěších hrají lidé. Bylo důležité, s kým jsem se tady setkal. To platí v práci i v životě. Důležitou roli pro mne dnes hraje čas, který trávím s rodinou. Ten mi dává, co potřebuji. Čtyřletý syn mi ukazuje svět ze svého pohledu. To jsem nikdy nepoznal. Je mi dobře tam, kde mám rodinu. Mám ale štěstí i v práci. Dělám to, co mě baví, a mám tady výjimečné podmínky." Grzegorz Wroblewski už je na Vysočině opravdu doma.