Kryl zemřel mlád a nepochopen. Teprve nyní vidíme, že byl stejně jasnozřivý při kritice „demokratury“ jako totality. Nyní umřel i Karel Gott obklopen všeobecným uznáním, obdivem a láskou. Jakkoli jiní propadli za třicet let vádám a svárům, on nějak, snad instinktivně zůstal věren smířlivému poselství revoluce. Choval se vstřícně, laskavě a slušně. Dar, který dostal od Boha opatroval s péčí a rozdával, kde mohl. Kryl byl vizionářský rytíř songů. Gott spíš princ, který se narodil nikoli se zlatou lžičkou, ale se zlatým hlasem v ústech.

Polský spisovatel Marius Szczygiel nazval svůj laskavě ironický výlet do duše českého národa Gottland. Reakce na smrt člověka, kterého všichni nazývali prostě Mistrem mu dává za pravdu. Politikům nemusíme jejich gesta a projevy soustrasti věřit. Smutek však padl na milióny lidí, kteří z toho nemohou a nechtějí vytřískat ani peníze ani slávu. Umřel někdo, kdo jim byl blízký a to bez ohledu na to, zda šíleli na jeho koncertech, nebo si raději pouštěli punk.

Emoce a úvahy o poctách pro zesnulého nejsou ani nemístné ani výstřední. Bolest, kterou dávali najevo Britové nad mrtvou Dianou nikdo nezpochybňoval. Umělci bývají vyznamenáváni a váženi. V Británii povyšuje královna rockové a poprockové zpěváky do šlechtického stavu. Francie vyznamenává své (i zahraniční) mistry čestnými rytířskými řády.

V zemi zmítané malichernými třenicemi má upřímné truchlení nad slavným zpěvákem i lehkou vůni hvězdného Listopadu: Pojďme si odpustit, nevyčítejme si minulost, nechytejme se za slovo. Neponižujme se navzájem. Co se stalo, stalo se. Karel Gott se snažil dělat nejlépe to, co uměl nejlépe. Stál o to, aby ho lidi měli rádi. A oni měli.