Jejich rod pochází z Chodska. Rodokmen sahá do roku 1690 a už tehdy byli Fischerovi kováři. „V Domažlicích na adrese Dolní Předměstí číslo 7 byla vždycky kovárna Fischerů a je tam dodneška, byť s jiným majitelem. A už tam zůstane, je v památkové zóně,“ vysvětluje Petr Fischer. Do Luk se jeho děda dostal po první světové válce. Přišel z italských legií, v Československu byl hlad a bída, armáda tak měla za úkol pomáhat obyvatelstvu. On přišel do Luk, kde se následně oženil a vybudoval kovárnu.

Ta je už sto let stále na svém místě, jen se postupně zvětšovala. Vyvíjí se i samotné řemeslo. „Už se tolik nedřeme rukama, jsou novější technologie, ale základ kovářské práce je pořád stejný – kladivo, kovadlina a výheň. Na tom se nic nezměnilo,“ vysvětluje Petr Fischer.

Zdroj: Deník/Martin Singr

V historii rodu Fischerů byli v každé generaci alespoň dva kováři a na tom se nic nemění, řemeslu se totiž věnují i Jakub a Matěj, synové Petra. „Jelikož jsem se do kovárny narodil, věnuji se tomu od malinka. Pracovně jsem tady dvanáctý rok,“ říká starší Jakub a dodává: „Jak říká můj tatínek, když se do toho člověk narodí, tak kovařinu musí buď milovat, nebo nesnášet. My jsme s bratrem měli štěstí, že řemeslo milujeme.“

Kovářství se naučil Popela u čertů. Pak kvůli němu opustil své zaměstnání
Kovářství okoukal muž ze Žďárska od čertů. Kvůli řemeslu dal před lety výpověď

Matěj vystudoval hned několik škol, všechny zaměřené na práci s kovem. „Už při talentových zkouškách jsem si v patnácti letech uvědomil, že v tom vyrůstám a odjakživa to ve mně bije, stejně jako dřív v dědečkovi a tátovi,“ říká a popisuje, jak studoval řemeslnou školu v Třebíči, uměleckoprůmyslovou akademii ve Světlé nad Sázavou a obor opravář zemědělských strojů opět v Třebíči. Následně si pak při práci doplnil své vzdělání na Národním památkovém ústavu v projektu Řemeslná obnova historických staveb, kovář-specialista pro památkovou obnovu.

Jakub vystudoval obor umělecký kovář v Třebíči a pokračoval na vyšší odborné škole umělecko-průmyslové v Písku, v oboru Restaurátor a konzervátor kovů. Taktéž si pak při práci doplnil své vzdělání na Národním památkovém ústavu ve stejném projektu jako jeho bratr. Vzájemně se tak doplňují. „Bavíme se spolu, každý máme jiný názor a jiné zkušenosti, samozřejmě nejvíce jich má tatínek,“ uznává starší syn.

Kovářské umění, nezbedné piráty a vodníka na Šlakhamru propojila voda.
VIDEO: Kováři uchvátili umem, z dětí byli piráti. Na Vysočině je spojila voda

Nabízí se otázka, jak se za posledních padesát let změnilo řemeslo. „Práce, které se věnujeme, zůstala pořád stejná, opravujeme třeba nářadí pro práci v lese, ale přibylo umělecké práce. Ozdobné ploty, mříže, brány, interiérové doplňky jako svícny, ozdobné kliky, mřížky na stavbách, to všechno je dneska umělecká práce. Ale klasická kovařina zůstala, ta se moc nemění – někdo musí naostřit sekery, opravit sekáče, vykovat hřebíky. Při opravách starých domů se klade důraz na to, aby kování vypadalo jako původní,“ popisuje nejstarší z kovářů.

Nemá rád, když někdo ohrnuje nad prací nos. „Všichni chtějí být umělci a některá práce se jim zdá podřadná. A to já nesnáším, žádná práce není podřadná. Jsou potřeba kopáči i strojní inženýři, společnost jinak fungovat nemůže,“ vysvětluje Petr Fischer. „Zatím máme zakázek dost, snažíme se vyjít vstříc každému,“ dodává syn Jakub.

Za kovárnu v městysi je rád i starosta Martin Dvořák. „Hlavně jsem rád, že Fischerovi dělají své řemeslo dobře. Je s nimi dobrá domluva, mají nápady a co udělají, to je bezproblémové. Je to řemeslo, které nikoho v okolí neruší a doufám, že jim to ještě nějaké roky vydrží,“ přeje si.

Jakub Svoboda ve svém království - s nůžkami na plech a jednou z největších píšťal.
Jeho řemeslo má zvuk: cínař z Luk nad Jihlavou opravuje varhany po celé Vysočině

Na Vysočině je více kovářů než v jakémkoliv jiném regionu. Žádná nevraživost mezi nimi však není. „Další kováře nebereme jako konkurenci. Když někdo přijde s prací za námi, rádi jí uděláme, ale když chce cenovou nabídku a pak jde jinam, nemáme to nikomu za zlé,“ popisuje vztahy v oboru Jakub Fischer.

Nicméně kováři ve zbytku republiky řeší různé problémy. V západních Čechách je kovářům přes pětašedesát let a nemají pokračovatele. Mladí tam odchází do Německa nebo mají kovařinu jen jako koníčka po práci. Na druhé straně republiky, u Opavy, je zase problém s konkurencí z Polska. Ta dodává hotový výrobek za nižší cenu, než za kolik čeští kováři vůbec koupí materiál. „Lidi nejsou někdy schopní rozlišit strojní výrobek a ruční práci,“ mrzí Petra Fischera.

Ani na Vysočině to ale není snadné. „V říjnu jsme kupovali kovářské uhlí, cena za metrák se zvedla o čtyři sta dvacet procent. Z pěti set sedmdesáti korun jsme se dostali na dva tisíce čtyři sta,“ kroutí hlavou majitel rodinné firmy Petr Fischer.

Knihař Jaroslav Těsnohlídek s nejmladšími učni.
Mistři z Vysočiny získali cenu: jeden umí vázat knihy, druhý restaurovat nábytek

Doma má knihu o starých řemeslech, šedesát procent z nich už je minulostí. „Nejsou a nebudou už nikdy potřeba. Svět kráčí kupředu, ale kovařina zatím potřeba bude. Jen ne v takovém rozsahu jako dříve,“ usuzuje a připomíná, že jen v Lukách bylo dříve pět kovářů, koně kovali i ve všech okolních obcích. „Dneska je v každé vesnici automechanik nebo dvě tři dílny na opravy aut,“ trefně přirovnává zkušený kovář.

Jak to bude dál s kovářským rodem Fischerů, není jasné. Matěj zatím děti nemá, Jakub má tři děvčata. Nevidí to ale jako důvod, proč nepokračovat v řemeslu. „Dneska už i holky dělají kovařinu, šperkařinu, platnéřinu, třeba se toho chytnou. Do kovárny je to láká stejně jako mě, když jsem byl malý, oheň je úplně fascinuje, věčně tady běhají a pořád by s něčím pomáhaly,“ usmívá se závěrem.