Pandemie covidu měla rozhýbat trh práce. Nic takového však nepřišlo. Míra nezaměstnanosti v Kraji Vysočina se poslední měsíce pohybuje pod třemi procenty. Některé strojírenské firmy tak mohou mít problémy získat kvalifikované dělníky.

Jednou z nich je i CZ LOKO. Společnost, která se zabývá modernizací a opravou lokomotiv. V jejích jihlavských halách pracuje zhruba 140 lidí. Firma chce od nového roku dalších dvacet dělníků přibrat. „Nábor už intenzivně probíhá. Ale bude to problém, trápíme se s tím,“ přiznává obtíže personální ředitel firmy Jiří Kutálek.

Firma shání hlavně tradiční řemeslníky. „Především elektromechaniky a pak lepší elektromechaniky, což jsou u nás takzvaní elektronici. To jsou obvykle nejtěžší pozice na nábor,“ dodal Kutálek. Podle něj by v následujících letech mohla pomoct podpora technického školství. „A v tom krátkodobém horizontu určitě větší podpora zahraničních pracovníků,“ pokračuje.

Zdlouhavá administrativa

Pokud chce totiž firma přijmout třeba pracovníka z Ukrajiny, zpravidla se obrací na tamní zastupitelské úřady. Tam se nahromaďují jednotlivé životopisy zájemců o práci, které putují na schválení na české ministerstvo vnitra. Vyřízení potřebných dokumentů na všech úřadech trvá velmi dlouho. Než zaměstnanec dostane svojí zaměstnaneckou kartu, může uplynout i několik měsíců.

Podobným zdlouhavým procesem si pravidelně prochází i firmy působící v automobilovém průmyslu. Například společnost FRÄNKISCHE, která má pobočky v Okříškách a Třebíči, se také spoléhá na výpomoc zahraničních agenturních pracovníků.

Větší a zrychlenější nábor lidí ze zahraničí vidí jako momentální možné řešení předseda Krajské hospodářské komory Richard Horký: „Chybí nám tady asi 400 tisíc pracovníků napříč všemi odvětvími. Ti by mohli kromě práce produkovat i nějakou další hodnotu, platili by také sociální, zdravotní, daně.“

Strach z cizinců

Mezi veřejností se však názory na přijímání dělníků ze zahraničí značně různí. Někteří cizince doceňují pro jejich přínos a ochotu, na straně druhé se najdou i lidé, kteří mají názory spíše radikální. „Bojím se vražd, znásilňování, nebo brutálního přepadávání. Někde je to možná normální, ale u nás bych nic takového nechtěl,“ řekl například Jiří Jořenek.

Dopady pandemie jen těžko dokáže odhadnout i zkušený personalista Tomáš Sivek. „Je otázkou, jak dlouho to je za současné situace udržitelné. Nevíme, kdy se zase něco stane. To by tu musel být někdo s křišťálovou koulí,“ uzavírá.