O akci se cestovatelé dozvěděli docela náhodou. „Na internetu někdo sháněl auto pro tuto akci. Podíval jsem se na stránky a zjistil, že to má být poloorientační rally po rumunských horách s auty do pětadvaceti tisíc. Poslal jsem to Martinovi, ten mi odepsal, že jedem, a bylo rozhodnuto,“ vzpomíná Zdeněk Kriegsmann. 

Auto shánět nemusel, do práce jezdí čtyřiadvacet let starým dieselem Opel Vectra. Vůz je stejný ročník jako on sám, spolujezdec je o čtyři roky starší. Před cestou však bylo potřeba vůz trochu upravit. „Vzadu jsme to zvedli na pérách, aby to bylo vyšší, a dali jsme dekl pod motor, abychom neprorazili olejovou vanu,“ popsal řidič. Kromě toho hoši preventivně vyměnili některé kritické součástky.

Další náhradní díly vezli s sebou, a to se v průběhu cesty vyplatilo. „Nejhorší bylo, když nám odešel alternátor. My jsme trochu počítali s tím, že by mohl odejít, tak jsme si vzali náhradní a na polní cestě jsme ho vyměnili,“ vzpomněl Kriegsmann.

To ale nebylo všechno. „Vezli jsme i hadice na vodu, ta nám taky jedna bouchla. Měli jsme náhradní zadní péra, taky praskla obě dvě, prorazili jsme kolo. A ještě proletěl kastlí tlumič, to jsme museli najít dílnu a nechat to zavařit,“ vyjmenoval řidič všechny patálie.

Naštěstí se po trase pohybovaly i další posádky z Čech a Slovenska. „Když měl někdo problém a zastavil, ostatní mu pomáhali, byly mezi námi kamarádské vztahy,“ říká Kriegsmann, který strávil celou cestu za volantem. „V zaměstnání jezdím s kamionem a v osobním autě se mi dělá na sedačce spolujezdce špatně,“ vysvětlil.



Během cestování hoši z Luk nikam nespěchali, měli zadaných patnáct kontrolních bodů, tzv. checkpointů, kterými museli za týden projet, ale samotnou cestu si volili sami. „Nebyl to závod na čas, ale o tom užít si hory a projet se po okolí chcekpointů. "Kolikrát nás zajímala jiná cesta, tak jsme se jeli podívat na opačnou stranu, než byl další checkpoint. Jezdili jsme po hřebenech hor a byla tam zajímavá místa,“ popsal navigátor Martin Mokrejš a dodal, že si projeli i známou silnici Transalpina. Překvapilo je, když v rumunských lesích potkali české cyklisty, kteří o akci Gumbalkan věděli.

Oba mladíci vzpomínají na rumunskou nedotčenou přírodu, kterou projížděli, a za celé odpoledne nikoho nepotkali. Maximálně místní babičku nebo dědu se stádem krav. „Jednou jsme všichni nocovali na louce, kde se jiné dny pásly krávy. Nikdo nás ráno nevyháněl, naopak se místní snažili dostat zvířata jinam,“ vzpomněl na zajímavý moment Mokrejš. O skromně vybavených servisech, kde ale nakonec opravili úplně všechno, ani nemluvě.

Není divu, že se oba chtějí vrátit i napřesrok. „Další ročník této akce pojedeme určitě. Vyrazíme každý svým autem, a jestli se někdo přidá, to se uvidí,“ poodhalil plány do budoucna Kriegsmann. Ostatně už letos měla být posádka původně čtyřčlenná, ale devatenáctiletá dvojice nakonec cukla. „Alespoň se nám dozadu všechno vešlo. Bylo toho hodně,“ připomněl Mokrejš, že si kromě náhradních dílů vezli také potraviny na sedm dní. V horách totiž bohatě zásobované supermarkety očekávat nemohli.