Babičku a dědu nejde oddělit, strávili spolu život, říká vnuk vynálezce síťovky

Svou klientelu měl nejen u nás, ale i v zahraničí, převážně v Německu. Zboží odebíral od lidí z celého regionu. „Celý život se věnoval síťování. A spolu s ním i babička. Většinou se ale dodnes mluví jen o dědečkova a babička je tak trochu v pozadí. Ale nelze je oddělit, strávili spolu celý život. Dědeček byl obchodník a hlava, co to všechno vymýšlela. Babička byla nesmírně zručná, síťkování a síťování dokonale rozuměla,“ říká vnuk úspěšných manželů Krčilových Roman Krčil.

Kde získala vaše babička rukodělné schopnosti?
Při studiu čtyřleté školy Ženského výrobního spolku českého v Praze se hodně naučila. Ale nebyla odtamtud, pocházela ze Stržanova. V té době bylo síťování velmi rozšířené. Po svatbě s dědečkem vzniklo ve Stržanově centrum organizace síťované výroby na Horácku. Současně zde hospodařili. Babička se stala dědečkovi družkou jak v osobním životě, tak i v tom profesním. A po jeho smrti dál pokračovala v jeho díle. Ve výrobě síťovaných záclon, kterou společně založili v Bystřici nad Pernštejnem a ve Víru. Babička se věnovala umělecké stránce této výroby, a sice vyšívání záclon.

Vyšívat na síťované záclony je asi poměrně náročné…
Ona to uměla. Základem záclony je pravidelná osnova. Šlo o ruční práci, takže byly kladeny velké nároky na přesnost a preciznost. Každé okénku muselo být stejné. Babička se pak věnovala ruční výšivce na síti. Vynikla v ní natolik, že byla v roce 1970 tehdejším ministerstvem kultury jmenovaná mistryní lidové výroby vyšívání na síti. Jako jediná v tehdejším Československu.

Pokud vím, tak síťované záclony byly velice oblíbené, takže klientelu vašich prarodičů tvořily desítky hotelů a lázní.
To ano. A v Bystřici a ve Víru to byla jediná pracoviště na výrobu síťovaných záclon nejen v Československu, ale i ve střední Evropě. Přes sto hotelů a lázeňských domů si je pořídilo. Síťované záclony byly velmi pevné a trvanlivé. A díky výšivce byly i originální. Vyšívaly se na ně jak vzory, tak emblémy i loga jednotlivých hotelů nebo lázeňských domů. Byly to hodiny a hodiny ruční práce.

Domácí zavařování bylo za našich babiček obřadem. Fenomén na Vysočině přetrval

Vypadá to, že se vašim prarodičům velmi dařilo…
Tak růžové to nebylo. V padesátých letech byli jak děda tak i babička odsouzení za to, že se vzpírali znárodnění. A pak celá rodina dostala zákaz pobytu v okrese Žďár a propadl jim veškerý majetek. Dědeček byl i čtyři roky zavřený. Pak nějaký čas bydleli v Praze, pracovali pro Ústředí lidové umělecké výroby. Odtamtud se přestěhovali do Bystřice nad Pernštejnem, kde v regionu vedli již zmíněnou podomáckou výrobu síťovaných záclon. Stále se drželi toho, co znali.

Pokračovala vaše babička v této činnosti i poté, co výroba síťovaných záclon bylo ukončena?
Začala se věnovat drobné výšivce. Spolupracovala s celou řadou výtvarnic a akademických malířek. Ty jí dělaly předlohy. Na jejich základě pak pracovala na výšivkách. Vznikaly tak různé dekorativní předměty, obrazy, přehozy které se mohly zarámovat a pověsit na zeď nebo jen položit na stůl a podobně. Hodně věcí vznikalo na objednávku. Třeba deset metrů dlouhá Horácká svatba. Je na ní svatební průvod s ženichem a nevěstou, povoz tažený koňmi, muzikanti, prostě všechno. Dalšími takovými velkými „plátny“ bylo Stínání berana a Vynášení smrtky. Tomu se babička věnovala.

Zdroj: archiv Romana Krčila

Jak ty výšivky vlastně vznikaly?
Dalo by se říct, že to byl systém piškvorek. Na milimetrový papír, který představoval síťovanou osnovu se do čtverců přenášely jednotlivé tvary. Všechny postavy a motivy se musely nejprve rozvrhnout, musel jím být dán přesný tvar. A teprve potom přišla na řadu práce s jehlou a bavlnkou.

Vaše babička musela mít k tomu i určité národopisné znalosti, ne?
Ona sbírala ukázky lidových textilií, zejména z Horácka. A taky literaturu týkající se krojů. Řadu vzorů pak převáděla do svých výšivek. Její sbírky kanafasů a textilií jsou dodnes uloženy ve žďárském nebo novoměstském muzeu. Dokonce se mi zachoval i dopis ze skanzenu z Rožnova pod Radhoštěm, ve kterém jí děkují za předání uceleného souboru lidových textilií.

Mluvil jste o tom, že sbírala literaturu týkající se krojů. Je nějaký typický horácký kroj?
Horácké kroje byly velice prosté v porovnání s východní Moravou. Horácko nemá žádný typický květnatý a bohatý vzor a jednotlivé lokální vzory nemají ani stejné prvky.

Pozitivní vliv nouzového stavu: Počet nehod na Vysočině se snížil

Kolik věcí po babičce a dědečkovi se vám podařilo ještě zachovat?
Takový větší kufr. Není toho mnoho. Snažím se to soustředit v babiččině rodném domě ve Stržanově, který jsem nakonec zdědil. Tam jsem udělal malou přehlídku jejich práce, fotografií a výtvarných a síťovaných věcí. Síťování je dnes už takřka zapomenutou technikou. Dnes se paličkuje, vyšívá, háčkuje nebo plete. A síťování takřka zaniklo, přestože dříve síťované věci sloužily v mnoha odvětvích. Byly to vlasové síťky, průmyslové a rybářské sítě, sítě na sportovní náčiní, záclony, přehozy, dečky, obrázky a podobně. A také ona dědečkova praktická nákupní taška síťovka.

Není to škoda?
Je. A je taky škoda, že už to dnes téměř nikdo neumí, přestože jde o velmi jednoduchou techniku. I když ručně vyráběné tašky síťovky sem tam ještě někdo dělá. Lidé si je občas mohou koupit na jarmarcích a trzích. Ale přesnou síťařskou práci s oky jeden krát jeden centimetr a výšivkou jsem od dob mé babičky nikde neviděl.

Pamatujete si dobře na své prarodiče?
Děda zemřel v roce 1968, toho jsem moc nepoznal, i když mám nějaké společné fotografie. Ale babičku si pamatuji velmi živě. Jezdil jsem na prázdniny za ní do Bystřice, kde tehdy bydlela. Společně jsme na velká dřevěná ráhna napínali, opravovali a horkým bramborovým škrobem natírali - takzvaně škrobili - síťované záclony. A skládali podle předepsaného postupu. Bohužel je to tak, jak to bývá. Že v době, když se můžete na spoustu věcí vyptat, tak se neptáte. A dnes mě to mrzí. Babička zemřela v roce 1981 a já dodnes spoustu věcí o jejich „síťovaném“ žití nevím. A už se je taky nikdy nedozvím.