Pane Dvorský, poslední čtyři roky žijete v Římě, kde je jedno z nejslavnějších operních divadel na světě. Máte čas navštěvovat představení v Teatro dell‘ Opera?
Určitě mám, i když nechodím na všechna, je jich hodně. V opeře hrají každý měsíc nové dílo. Divadlo koupí inscenaci a obsadí ji svými hosty, je to praktické i náročné. Náročné hlavně finančně, protože uvádějí deset nebo dvanáct operních titulů a šest sedm baletních kusů během sezóny plus koncerty. O představení je velký zájem; kromě samotných Římanů a Italů do města přijíždí hodně turistů, kteří rádi navštěvují operu. Řím žije bohatým uměleckým životem.

Který titul vás naposledy zaujal?
Byli jsme s manželkou na Maškarním plese, Rigolettovi, na Madame Butterfly, prostě hrají všechny ty velké verdiovské a pucciniovské tituly. Jsou to vzácná představení, vystupuje v nich tolik mladých zpěváků, že mnohé ani neznám. Balet jsme v tomto roce nenavštívili, na ten zase chodíme do Teatro Olimpico.

A co slovenští pěvci? Slovensko se přece vždycky mohlo pochlubit skvělými hlasy, které ho reprezentují ve světě.
V římské opeře hostoval Peter Berger, zpíval Prince v Rusalce. Jinak bohužel ze slovenských zpěváků se přímo v Římě neobjevily žádné jiné hlasy, ale mnozí z nich vystupují jinde v Itálii. A máme tady také dirigenta, Juraje Valčuhu, který působí v Římě a je hudebním ředitelem v Teatro di San Carlo v Neapoli.

Čím to je, že slovenští pěvci vždycky měli tak blízko k italské škole?
Myslím, že italská a slovenská mentalita si jsou trochu blízké. My jsme takoví „Taliáni“! Náš temperament je jižanský. Nemůžeme říct, že jsme národ slunce tak jako Italové, nemáme ani moře ani to pravé jižní slunko, ale posledních čtyřicet padesát roků se ukazují stále nové hlasy. A kvalita tu je.

Jistě máte v Římě svá oblíbená místa. Kam rád chodíte?
Řím je krásný, v historickém městě se nejraději procházím ve večerních hodinách, když je menší provoz; během dne si ho tak nevychutnáte. A pak si raději zajedu do menších městeček mimo Řím. V okolí jsou „villaggia“, taková malá městečka, která mají neskutečné kouzlo, procházíte úzkými uličkami, které vedou na malá náměstíčka… Mají svou atmosféru.

Ale rád se také vracíte na Vysočinu a do Jaroměřic…
Přiznám se, že nemám na návštěvu Vysočiny tolik času, jako mám teď na Řím, ale Vysočina mi přirostla už dávno k srdci. Když se tam dostanu a projíždím městečky a vesnicemi na Vysočině, všude je vidět kus historie, a to je nádherné! Je tady vidět kulturu, i tu hudební. Nejde jen o architekturu a výtvarné umění, ale v tomto kraji vždycky existovalo spojení s hudbou a hudba by se v těch nádherně opravených zámečcích měla vždy udržovat. Až se jednou vrátím z Itálie domů, budu na Vysočině zase častým hostem, je to můj druhý domov. Mám rád tu krajinu a mám rád lidi, kteří jsou tam velmi milí a vstřícní. Pokaždé je rád znovu uvidím.


Kdysi jste řekl, že si na jaroměřickém festivalu vážíte právě toho, že přináší kulturu na venkov. Proč je důležité, aby kultura a hudba nežila jen ve velkých centrech?
Je to tím, že lidé, kteří bydlí ve vesnicích, nemají takovou šanci dostat se k živému umění. Mnohokrát jsem si povídal s lidmi, kteří přišli do opery poprvé a říkali: „Rádi bychom přijeli znovu, ale máme to daleko“. Myslím, že lidé na Vysočině jsou stejní jako ti ve městech. Když jim na zámky a do dalších krásných památek přineseme umění, začnou ho považovat za součást svého života. V Evropě to tak bylo vždy. Dobře víme, že Evropa je kulturně nejvyspělejší kontinent. Měli bychom se bytostně snažit, aby naše kulturní tradice přežila. Jistě, dnes už máme moderní prostředky, které nám umožňují vnímat kulturu i jinak a někteří chtějí poslouchat hudbu z nahrávek, ale právě živá setkání s umělci se vám na dlouho zaryjí do paměti. Úžasná věc je, že se umění nedělá jen v jednom městě a že festival se koná i ve vesnicích okolo Jaroměřic nad Rokytnou.

Když bych se vás závěrem zeptal, který koncert z letošního programu vás nejvíc zaujal, jak by zněla vaše odpověď?
Mně se líbí všechny koncerty, i ty komorní v Sále předků na jaroměřickém zámku, ale první koncert mě vždycky zajímá, protože na něm vystupují nové hlasy, které se objevují na velmi kvalitních pódiích v zahraničí. A nejsou to zpěváci nějaké střední kvality, ale mnohem vyšší. A potom závěrečný koncert, který by měl být vyvrcholením festivalu. Velmi by mě potěšilo, kdyby v zámecké zahradě zaznělo Verdiho Rekviem tak, jak bylo naplánováno. Ale dozvěděl jsem se, že nejsou peníze a jsem z toho smutný. Ptejme se těch, kteří o rozdělování prostředků rozhodují, zda chtějí, aby hudební festivaly existovaly, anebo ne. A na jaké úrovni. Myslím, že takové festivaly, jako je ten náš v Jaroměřicích, se nedělají každý den. A když se najdou peníze na jiné věci, měly by se najít i na umění. Nežijeme přece jen z chleba a vzduchu! Je zajímavé, že před čtyřiceti lety, za hlubokého socialismu, peníze na kulturu byly a mělo to svůj význam. Doba byla jiná, ale umění je potřeba podporovat i dnes. Hudební festival je velké zřídlo hodnot, které si lidé berou k srdci a mají z toho úžasný zážitek.

Letos proběhne už 19. ročník festivalu a jistě se pomalu připravujete na příští jubilejní ročník.
Velmi bych si přál, aby nejen ten letošní, ale i příští 20. ročník, přes všechny těžkosti dobře proběhl, aby o něj naši věrní posluchači měli zájem, aby vyšlo počasí a aby to bylo pěkné. Věřme, že se podaří Rekviem, velké dílo Giuseppe Verdiho, v budoucnu do programu festivalu znovu zařadit.

Jaroslav Kocurek