Třebíčští pamětníci poznají Prasečí plácek nebo Dělnický dům. Vzpomenou si určitě také na Ladislava Nováka nebo Cyrila Boudu. Za unikátní lze považovat záběry prodavače kartáčů na Karlově náměstí. Nostalgii zase vyvolává snímek populární metařky Vondráčkové při práci s proutěným koštětem a kárkou.


Jak jste se vůbec dostal k fotografování?


Především díky tatínkovi. Byl lékařem, ale měl rád veškerou techniku, stejně jako umění. Sám rád fotografoval, natáčel rodinné filmy, hrál na housle a maloval. Doma měl skromně zařízenou fotokomoru, kam jsem se jako malý kluk rád chodil dívat na to, jak se z převráceného negativu vytvoří pozitivní fotografie. To mě okouzlovalo a fotografie mě už nepustila. Asi ve 12 letech jsem od tatínka dostal svůj první fotoaparát. Jednoduchý měchový Kodak 6×9. Aby moje první fotografie stály opravdu za to, vypravil jsem se s kamarádem na věž třebíčského kostela (kde se tenkrát bydlelo), abych zachytil město v celém jeho panoramatu. Fotografování se pro mě záhy stalo víc než zálibou, které jsem věnoval stále více času a úsilí, a město Třebíč hlavním objektem mého fotografického zájmu.


Začínal jste kdysi fotografováním Třebíče. Čím vás její ulice a lidé v době vašeho dětství a mládí přitahovali?


Třebíč vždycky byla velice fotogenické město, obzvláště Židy, které mě svojí atmosférou neustále lákaly. Každý, kdo se začne hlouběji zabývat fotografií, propadne kouzlu světelných nálad a jejich proměn v průběhu času a ročních období. Ale především to byli lidé, kteří mne zajímali. Za mého dětství a mládí město ještě stále dýchalo přežívajícími řemesly starousedlíků, ustálenými zvyky a nepřehlédnutelnými figurkami, které každý znal.


Cítíte se víc kameramanem nebo fotografem?


Těžká otázka, těžká odpověď. Kameramanská práce pro mne byla vždycky hlavní profesí. Měl jsem ji rád především proto, že je to týmová práce, kde jste důležitou součástí širšího tvůrčího kolektivu. Fotografie ale poskytuje mnohem větší tvůrčí volnost a autor je zodpovědný především sám sobě.
Pro své problémy s očima jsem brzo musel své kameramanské práce zanechat, věnoval jsem se dále převážně režii a scenáristice animovaného filmu, ale fotografii jsem se mohl věnovat dál.


O vašich fotografiích staré Třebíče z poloviny padesátých let Pavel Heřman řekl, že uzrály jako víno a stal se z nich cenný dokument. Mohou se Třebíčané těšit třeba i na knižní vydání?


Kniha je v podstatě připravená, zatím se ale bohužel nenašel finanční zdroj potřebný k jejímu vydání.

Boris Baromykin

Kameraman, režisér a fotograf Mgr. Boris Baromykin se narodil 29. května 1941 v Třebíči.
Je absolventem Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění, kde v roce 1964 vystudoval obor Kamera. Po studiích pracoval jako externí kameraman v Československé televizi. Jako fotograf a publicista spolupracoval s různými časopisy, divad〜ly a hudebními skupinami. Průběžné se věnoval hlavně dokumentární fotografii, populární hudbě a jazzu, aktům a portrétní fotografii.
V době Pražského jara přijal zaměstnání režiséra zahraničního vysílání Československého rozhlasu. Od roku 1970 pracoval v Krátkém filmu Praha. Nejprve jako kameraman Studia Jiřího Trnky (loutkový film), později ve Studiu Bratři v triku, kde působil jako režisér a scenárista animovaných, zejména kreslených filmů. V Krátkém filmu Praha zůstal až do roku 1991, kdy se vrátil ke svobodnému povolání. Za své filmy získal i několik významných ocenění.