Tatínek Jaromíra Šofra byl lékárníkem, stejně jako jeho dědeček. Bydleli na třebíčské Stařečce v domě ze 17. století, který již na mapě nenajdeme – v 80. létech minulého století musel ustoupit necitlivé přestavbě. V té době už Mirek, jak se mu odjakživa říkalo, ale dávno bydlel v Praze, kam odešel v roce 1956, aby na FAMU zasvětil svůj život filmové kameře. A ačkoli později svoji kariéru propojil s kariérou Jiřího Menzela, Menzel nebyl prvním režisérem, s nímž spolupracoval. „První byla Věra Chytilová, s níž jsem natočil absolventský film Strop,“ zavzpomínal Šofr na svéráznou ženu, s níž později pracoval i na snímcích Pytel blech, Panelstory aneb jak se rodí sídliště a Vlčí bouda.

S Menzelem se podle svých slov blíže seznámil v roce 1958 v nočním vlaku při cestě na bramborovou brigádu. Jaromír Šofr se tam se začínajícím režisérem prý pustil do vášnivé debaty, co má větší budoucnost – zda film, nebo tehdy začínající televize. „Jiří Menzel byl zastáncem televize a já, protože jsem byl o rok starší mazák, jsem ho ostrou argumentací usazoval. Tehdy jsme ten spor neuzavřeli, ale naštěstí pak Menzel opravdu u filmu zakotvil a s televizí už celý život neměl nic společného,“ uvedl Šofr.

Pro zlatou sošku

Od té doby se stali nerozlučnými přáteli, kteří spolu natočili třináct celovečerních filmů. Hned ten první, Ostře sledované vlaky z roku 1966, dostal rok poté ocenění nejvyššího řádu, amerického Oscara za nejlepší cizojazyčný film. Menzelovi bylo devětadvacet, Šofrovi ještě o rok méně. Do Hollywoodu si pro zlatou sošku dojeli spolu. A po návratu do Československa je přijal prezident Ludvík Svoboda. „Myslím ale, že o Třebíči jsem se s ním tenkrát nebavil,“ připomněl Šofr Svobodovo místo narození – Hroznatín na Třebíčsku.

Jaromír Šofr
Je mu 82 let
Dostal přes dvacet filmových cen
Natočil přes čtyřicet filmů
V roce 1967 s Menzelem získal Oscara za film Ostře sledované vlaky

S Menzelem ještě do konce 60. let natočili slavné Rozmarné léto a Skřivánky na niti. Ačkoli tento i mnohé jejich další snímky záhy putovaly do trezoru, oba točili i nadále – přičemž filmy jako Na samotě u lesa, Báječní muži s klikou, Postřižiny, Vesnička má středisková či Konec starých časů dodnes patří mezi klenoty československé kinematografie. Šofr ale stál například i u zrodu legendární pohádky S čerty nejsou žerty režiséra Hynka Bočana. Po sametové revoluci spolupracoval téměř výhradně s Menzelem. Na svět přivedli Žebráckou operu, Život a neobyčejná dobrodružství vojáka Ivana Čonkina a Obsluhoval jsem anglického krále, za něhož si Jaromír Šofr vysloužil Českého lva. Poslední snímek, který natočil, byli v roce 2013 Menzelovi Donšajni.

Jaromír Šofr mnoho let působil také jako profesor kamery na FAMU, stejný obor učil i v Chicagu. A navzdory tomu, že již přes šedesát let žije v Praze, ke své rodné Třebíči se vždy stále hrdě hlásí. „Třebíč má tu výhodu, že vše, co se tu vybuduje, a co třeba někdy vypadá jako určité poškození města, není schopno ohrozit tu úžasnou polohu města a jeho krásu. To je prostě věc věčná a nezničitelná. Buďte všichni moc rádi a vděčni za to, že žijete právě zde, že se místo Pražského hradu můžete dívat na baziliku svatého Prokopa, že tady teče řeka nikoli nepodobná řece Vltavě a že je tu větší příležitost k soustředění se na sebe sama, do vašeho nitra, a větší příležitosti k práci a iniciativě na vlastní osobní spokojenosti,“ sdělil v roce 2019 publiku, které s úžasem hltalo každé slovo tohoto renesančního člověka, když u příležitosti svých osmdesátin přebíral Cenu města Třebíče.