Naloučanské hasiče takto zvěčnil brněnský fotograf Roman Franc. „Do Ameriky jezdím už nějakou dobu. Loni jsem tam měl výstavu ve státě Maine. Pak jsem přeletěl do Houstonu kvůli několika schůzkám, kde jsem potkal jednu kurátorku. Jí se tato série fotek se skupinami lidí hrozně líbila. Následně o tom dala vědět do Library of Congress. Ona je v této komunitě velmi uznávaná, takže když jim o mých snímcích řekla, za dva dny se mi z Kongresu ozvali,“ popisuje Franc začátek tohoto příběhu.

Kongresová knihovna sbírá snímky autorů z celého světa. V případě France se vybíralo z asi dvou set velkoformátových snímků. Po roce tak vznikl soubor sedmatřiceti z nich, Franc je do knihovny osobně přivezl před několika dny. Mezi nimi byl i ten s hasiči z Naloučan. „Podle lidí z Kongresové knihovny obrázky odkazují na snímky z historie fotografie. Také se jim líbí, že mají určitý smysl pro humor. Navíc v těch snímcích vidí i surrealistické motivy. U těch hasičů je to třeba rozestavení osob. Někdo je nahoře, další dole a mají v rukou ty kyblíky – je to úsměvná práce se symboly,“ vysvětluje Franc.

Franc dodnes fotí na film. „Klasické focení mě baví. Je to jiná práce než s digitálem. Když pracujete s velkým foťákem a filmem, jeden snímek stojí asi tři stovky, takže při jednom focení vyhodíte třeba pět tisíc. A přitom nevíte, zda se to povedlo. Foťák je velký, má tedy i velkou matnici, na které vidíte fotografovaný objekt tak, že se můžete soustředit na detaily. Tento způsob práce je pro mě příjemný a nutí mě uvažovat jinak, než když má člověk digitál a fotí rychle,“ usmívá se Franc s tím, že takové focení je ale nutné pečlivě připravit.

V případě Naloučan se tam byl nejdříve porozhlédnout. „Naloučany znám, ale i tak jsem tam asi půl dne chodil a přemýšlel, kde tu fotku udělat. Poté jsem šel za těmi hasiči, kterým jsem svůj záměr vysvětlil. Pak jsem jim ještě několikrát volal, abych je nějak motivoval. Měli totiž tendenci to zlehčovat. Nechápali, proč to tak má být. Vysvětlit lidem záměr, aby ho pochopili a důvěřovali mi, stojí velké úsilí. Pak bylo samotné focení. Přijel jsem brzo ráno, nakonec to zabralo asi půl dne. Vyfotil jsem čtyři až šest snímků, ale ty stály několik dnů intenzivní práce. Nejen mé. I ti chlapi se museli nějak nachystat, přijít. Znamená to tedy vzájemnou součinnost,“ podotýká Franc, který v Naloučanech pořídil i snímek z pouti. I ten si pro svou sbírku vybrali Američané.

Franc má k Naloučanům a Náměšťsku srdeční vztah už odmala. „Moji rodiče mají chalupu v Jasenici. Jako dítě jsem tam hodně jezdil, zažil jsem tam spoustu dobrodružství a jsou tam lidi, které mám rád. To místo mi učarovalo, je to jiný svět než v Brně. Když jsem se ženil, bylo to v Jasenici v kostele,“ objasňuje Franc s tím, že podobně vzhlíží třeba i k Ocmanicím či právě Naloučanům.

close Snímky brněnského fotografa Romana France se dostaly až do sbírek Kongresové knihovny ve Washingtonu. info Zdroj: Deník/Milan Krčmář zoom_in Snímky brněnského fotografa Romana France se dostaly až do sbírek Kongresové knihovny ve Washingtonu.Roman Franc (*1983 v Brně)
K výtvarnému umění ho nikdo nevedl. Studoval gymnázium, poté sportovní fakultu, je tělocvikář. Během studia začal k fotografii inklinovat poté, co mu dědeček ukázal fotoaparát Flexaret. Později odjel na měsíc do Arménie, kde podle něj došlo k naprostému přerodu. Začal zde fotit úplně jinak. S těmito fotografiemi později udělal přijímací zkoušky na Institut tvůrčí fotografie Slezské univerzity v Opavě. Je magistrem, nyní dělá doktorát. „Hodně mě podporovala manželka. Když člověk pochází z běžných poměrů, kde ho nikdo nijak zvlášť k umění nevede, je si dost nejistý. Přemýšlí, zda je to dobrá cesta, zda to není jen záliba, kterou se neuživí,“ říká.

Mnohokrát proto přemýšlel, čemu se věnovat. Uživit se fotografií je podle něj v začátcích strašně těžké. „Jezdil jsem proto třeba do Belgie stavět stánky. Musel jsem dělat tvrdou práci, abych tady mohl fotit,“ dodává Franc.

Na Flexaret fotografuje stále, velkoformátové snímky pořizuje na Hasselblad. „To je pořád foťák s tou ‚jeptiškou‘, tedy hadrem a měchem. Je to sice moderní věc, ale způsob je osvědčený už od počátků fotografie,“ usmívá se fotograf.