„Moje čtení tady bylo úplně přesně po roce, aniž bychom to plánovali. Je to taková typická třebíčská náhoda," usmívá se spisovatel. Rok dělící obě třebíčská autorská čtení však pro Formánka nebyl jednoduchý. Závislost na alkoholu dostala populárního spisovatele až do protialkoholní léčebny. „Je to přesně deset měsíců, co abstinuji. Důsledně, nedám si ani kapku," říká Formánek. Svoji novou knihu napsanou Úsměvy smutných mužů napsal právě po návratu z léčebny. „Tentokrát to není novela ani román, já jsem jenom chtěl odevzdat příběhy, které ke mně přišly," tvrdí.

Máte za sebou pobyt v protialkoholní léčebně. Většina lidí, kteří podobnou zkušenost absolvují, o tom příliš nemluví, ale vy o tom vyprávíte hodně otevřeně. Proč?

Je to i trochu egoistický počin. Úplně nedůvěřuji své pevné vůli, takže pro jistotu, abych do toho znovu nespadnul, jsem to celé vykřičel do světa. Všem jsem řekl, že jsem měl problém s alkoholem, že jsem abstinující alkoholik a napsal jsem o tom i knihu proto, aby mi bylo hloupé, kdybych se znovu chtěl napít, kdybych si někde v baru objednal alkohol. Náhodou by tam mohl být někdo, kdo četl rozhovor se mnou, kde přiznávám svoji závislost na alkoholu nebo někdo, kdo četl moji knihu. Moje veřejné přiznání je v podstatě samurajský slib, že nebudu pít.

Co pro vás byl ten poslední impuls, proč jít do léčebny? Rodina?

Bylo to nejen kvůli rodině, ale kvůli samému problému, alkohol mě už obtěžoval. Závislost z vás udělá nesvobodného člověka, vy si pro tu flašku prostě dojít musíte. Šel jsem do léčebny, abych pomohl sám sobě. Ale je pravda, že žena jednoho rána zmizela i s dcerou, a to byla jedna z posledních kapek, kdy jsem se rozhodl, že mi opravdu nezbývá nic jiného, než si jít pomoci.

Jaký je to pocit, když víte, že už nikdy v životě nesmíte něco udělat?

Hrozný. Čím jsem dál od posledního napití, tím to zvládám lépe, ale když jsem vyšel z léčebny, chuť na alkohol byla obrovská. Bál jsem se třeba chodit sám nakupovat do krámu a programově jsem se zdálky díval, kde jsou regály s alkoholem, protože jsem si ještě až tak nevěřil. Dneska už je situace lepší a mám pocit, že ji mám pod kontrolou. I když závislost, já ji říkám černý drak, je tak nevyzpytatelná, že musíte být pořád na pozoru, odkud znovu vystrčí své drápky. Teď si myslím, že se s tím dá žít, ale slovo nikdy je vážně hrozné.

V jednom rozhovoru jste přiznal, že k vašemu psaní patří rituály, kdy si zapálíte vonnou tyčinku, pustíte hudbu, kouříte a popíjíte. Jak se vám bude psát bez sklenky?

Nejvíc jsem se v léčebně bál toho, jestli to venku zvládnu a opravdu nebudu pít. Hned za tím následovala obava, jestli budu vlastně umět psát bez toho, aniž bych se tou svoji skleničkou povznesl. Já jsem nikdy nepil tak, abych se někde motal nebo blábolil. Já jsem pil proto, abych měl určitou hladinku a abych se mohl povznést nad příběh, o kterém zrovna píšu. Samozřejmě jsem se bál, jak to bez té berličky půjde a musím říct, že moje psaní je teď jiné. Je emociálně chladnější, mám větší odstup od příběhu a v každé kapitole už nejsem řešitelem smyslu života, ale jen takovým ukazatelem. Na věc, která mě zaujala, ukážu, ale už ji dál nekomentuji. Neříkám čtenáři, co si o tom myslím já, ale nechám na něm, co si o tom myslí on.

V jedné recenzi vaší nové knihy zaznělo, že se poprvé neprsíte, Souhlasíte s tím?

Asi jo. Já měl jenom touhu vyprávět příběhy, které kolem mě v léčebně proletěly a ani jsem neměl proč vystupovat v nich víc do popředí.

Jak se vůbec díváte na kritiku vašeho díla?

Ze začátku jsem to hodně prožíval a četl jsem negativní i pozitivní recenze. Teď si je přečtu taky, ale už se z toho nehroutím a nepřikládám jim takovou důležitost. Nejdůležitější je pro mě reakce mých čtenářů, pro ty to píšu.

Jakou reakci vzbudily Úsměvy smutných mužů?

Velmi překvapivou. Já jsem zvyklý, že mi od čtenářů chodí několik mailů týdně, teď jich chodí několik každý den. Tahle knížka vyvolala velkou diskuzi. Nedokážu to vysvětlit, je to útlejší knížka než normálně píšu, ale ohlas má značný.

Kdybyste před léty nezkolaboval z velkého pracovního vypjetí a následně neodjel na ostrov Siberut, který posloužil jako inspirace pro vaši první knihu Prsatý muž a zloděj příběhů, byl byste dnes spisovatel?

Asi bych psal. Jako kluk jsem měl utkvělý sen, že budu psát knížky stejně tak, jako Ota Pavel, kterého jsem si zamiloval. Chtěl jsem umět vytvořit příběhy, které by v lidech vzbuzovaly radost, slzy, prostě emoce. Kdybych nejel na Siberut, asi bych taky byl spisovatel, ale určitě tohle místo hodně ovlivnilo můj život. Stejně jako do Třebíče se tam vracím ať už při cestách, nebo v příbězích.

Právě v Třebíči se odehrává děj dvou z vašich šesti knížek. Vy přitom pocházíte z Ústí nad Labem, co vás přilákalo zrovna sem?

S příběhy mých knih mě do Třebíče zavál osud. Sám se tomu divím, není normální aby se v tvorbě jednoho autora dvakrát objevilo cizí město, které nesouvisí z jeho životem. Ale je to tak a já tu potkávám opravdu zajímavé lidi. Uvidíme, co život dál přinese. Jsem zloděj příběhů, takže jakmile narazím na takový, který mě samotného zaujme, nevylučuji, že může být znovu z Třebíče.

Vy jste poprvé přijel do Třebíče kvůli příběhu nebo náhodou?

Já jsem šel po stopách předobrazu hlavního hrdiny z Mluviti pravdu, jeho životní cesta začíná v Třebíči, vyrůstal v sirotčinci na Jejkově. Začal jsem Třebíč objevovat jako autor pátrající po stopách jednoho zavátého lidského osudu a dneska už sem jezdím za kamarády. Samotného mě dostává fakt, že si mě takhle jedno město připoutalo. Mám tři místa, která mě magicky přitahují – samota, kde bydlím, ostrov Siberut a Třebíč. Je to takový zvláštní trojúhelník, ve kterém se rád pohybuji.

A je pravda, že jste v jedné zdejší hospodě dostal přes ústa?

Ano, ano (usmívá se). Když jsem ještě pil, tak jsem se občas pral, když jsem měl pocit, že mě někdo neprávem nařknul. No a prostě na mě byli tři, tak jsem dostal, o co jsem si svým přístupem nejspíš koledoval.

Příběhu okolo vás musí proběhnout strašně moc. Jaký je ten, u kterého si řeknete, že by z něj mohla být knížka?

Z kterého mě zamrazí, když ho slyším, který mě zaujme tak, že se k němu musím vracet s nezodpovězenými otázkami. Takový příběh je ten správný, který mě jako autora fascinuje.

Ale takový taky nemusí pár let přijít…

Nemusí, samozřejmě. To je černá můra všech spisovatelů, že už nepotkají příběh, který by je bavil a naplňoval. Může také přijít určitý spisovatelský blok a psát nepůjde. Já měl taky období, kdy lehkost, se kterou jsem psal, zmizela, a já z toho byl hrozně nervózní. Najednou ale jak rychle odešla, tak zase přišla. Člověk by při psaní neměl tlačit na pilu. Jako každý ješitný chlap ale chci pořád dělat lepší a lepší věci. Asi nikdo netouží žít z něčeho, co udělal kdysi. Pocit klukovské soutěživosti je ve mně pořád, takže chci zase napsat příběh, který překvapí čtenáře i mě samotného.

Mluviti pravdu jste psal čtyři roky, Prsatého muže a zloděje příběhů ještě déle.

Čekám, než pochopím příběh a člověka, o kterém píšu. Musím ho mít svým způsobem rád, asi bych nemohl psát o někom, kdo by mi byl nesympatický nebo bych mu nevěřil. U Mluviti pravdu jsem měl hrozný problém s tím, že hlavní hrdina bojoval ve válce v uniformě SS. A ta zkratka SS byla tak hranatá, že jsem ji nemohl spolknout. Trvalo mi asi dva roky, něž jsem uvěřil příběhu a hlavně tomu člověku, že je takový, kterého bych mohl mít jako spisovatel rád. A taky než jsem zjistil, že je to člověk s velkým srdcem. V tu chvíli nebyl problém příběh napsat.

Jak se vciťujete do pocitů lidi, o kterých píšete?

Když jsem jednou psal o znásilnění, nastudoval jsem policejní svodky a přečetl jsem si výpovědi znásilněných žen. Opravdu se mi podařilo skočit do pocitů znásilněné ženy, že se mě čtenářky ptaly, jak je možné, že jsem popsal ženské pocity tak identicky. Problém ale je, že ve vás ty pocity chvíli zůstanou, zanechá to ve vás stopu. Je to takový spisovatelský úraz.

Dají se takové stopy odstranit?

Jde to překrýt dalšími příběhy, ale už to ve vás zůstane. Je to daň za to, že jejich příběhy chcete prožívat naplno a chcete je pochopit.

Josef Formánek

Narodil se v roce 1969, spoluzakládal geografický magazín Koktejl. Díky práci reportéra procestoval více než třicet zemí světa. V roce 2003 Debutoval románem Prsatý muž a zloděj příběhů, který se dodnes těší velké čtenářské odezvě. V roce 2004 napsal knihu Létající jaguár, o čtyři roky později román Mluvit pravdu, na který navazovala kniha Umřel jsem v sobotu. Další dílo s názvem Syn větru a Prsatý muž vyšlo v roce 2013. Svoji novou knihu Úsměvy smutných mužů napsal po návratu z protialkoholní léčebny.