Jak ses vůbec k tvorbě her dostal?
No to byla story. Když jsem byl v předchozí práci, chodil jsem do redakce přes pražskou náplavku. No a někdy na jaře roku 2016 jsem si napsal takovou divnou poznámku: Náplavka jako desková hra. To bylo všechno. K tomu slovnímu spojení jsem se jednou za čas vracel a začal se mi v hlavě budovat projekt deskové hry Náplavka. Udělal jsem si nějaké rešerše, začal po náplavce chodit přímo s cílem, že bych chtěl tu hru skutečně dotáhnout, a všímal jsem si stále větších detailů. Pak jsem napsal hrubou kostru na papír, něco jako scénář, co by hráči během hraní prožívali, co by znamenalo zvítězit, co prohrát. No a pak jsem to ukázal kamarádovi, který umí počítat a programovat.

Nuda na cestách? Hry mohou dlouhé cestování zpříjemnit
Když je cesta nudná. Mnohdy si stačíte jen s tím, co jde vidět z okna

Bylo těžké dostat se od nápadu k finální hře?
Strašně. Nejdřív jsme cizelovali opravdu jen na papíře, on zkoušel nejrůznější vzorce v počítači, jestli to vůbec může fungovat. Pak jsme si dělali takové čmáranice na papír, výstřižky a hráli nanečisto. Když jsme dospěli do určité fáze, oslovil jsem svého dalšího kamaráda architekta, kterému jsem nadhodil, jestli by mi nesestavil herní plán. Tam už to zadání ale muselo být poměrně definitivní, především co se týče políček a jejich rozestavení. Kdybychom se v prvotních výpočtech sekli, a pak si usmysleli, že třeba chceme tři políčka přidat, nebo naopak ubrat, mohl by dosavadní práci zahodit a začít skoro znovu.

Jak bys popsal samotnou tvorbu hry? Co se při tom děje? Jak to vypadá?
No je to podobné jako každá týmová kreativní práce. Nejdřív sestavíte tým, v našem případě to na počátku byli dva lidi. Házíte nápady na stůl, děláte si poznámky, pak se na pár dní až týdnů rozejdete, necháte to působit někde vzadu v hlavě, a když vám konečně uzrají veškeré nápady, zase se potkáte. Je to takový přískokový model – nic nejde najednou, ale ani žádnou postupnou křivkou. Vždycky uděláte velký skok kupředu, který vás přiblíží k finálnímu tvaru. Nejdůležitější pak je testovat, testovat, testovat. Hloupé je, že to musíte většinou testovat s kamarády nebo příbuznými. A jak víme, tak u deskovek se lidé můžou pořádně poštěkat. No, to se samozřejmě stalo i mně, když jsem Náplavku hrál s příbuznými.

Stanislav Šulc
Novinář, který je editorem sobotního magazínu Deníku Víkend. Ve volném čase se věnuje tvorbě her. Na kontě má čtyři hotové hry včetně deskovek Náplavka a Trabantem napříč kontinenty a outdoorovou hru pro nejmenší Za pokladem loupežníka Divouse. Na jeho tvorbu se můžete podívat na www.naplavkuj.cz.

Kdy Náplavka vyšla?
Na podzim 2017, ale měl bych ještě připomenout, že výroba her není nic levného, takže i my jsme museli založit firmu a začít vedle samotné hry řešit všechno okolo. No a v jednu chvíli si uvědomíte, že vyrobit hru je jedna věc, ale umět ji prodat, je věc úplně jiná. My jsme v tu dobu vsadili na přímý prodej přes vlastní webovky Naplavkuj.cz a pak na trzích typu Dyzajnmarket. Přiznávám, že občas to byla trochu depka, když vidíte, že vedle vás prodávají jeden pár pletených ponožek za tři stovky za druhým, a vy prodáte za hodinu dva kusy hry, na které jste nechali duši.

Lidem se hra nelíbila?
To ne, líbila, některé ty reakce byly úžasné. Že super nápad. Že konečně hra odehrávající se na populárním místě, které mají lidé rádi. Třeba mi říkal jeden člověk, který má na Vltavě loď, jak strašně přesná ta hra je. Ale přeci jen, to víte, vyrobit hru stojí dost peněz, a když potřebujete mít i nějaký zisk, nemůžete ji prodávat za tři stovky. Na druhou stranu když se podíváte do obchodu, deskovky prostě levné nejsou a při srovnání se zahraničními tituly Náplavka patří spíš k levnějším hrám. Navíc jde o absolutně český výrobek, vše je z papíru či dřeva, žádný plast.

Náplavkou ale vaše herní anabáze neskončila.
To rozhodně ne. Ono je důležité si uvědomit jednu věc – v Česku vznikají deskovky pro poměrně úzkou cílovou skupinu. My se právě pokoušeli toto zlomit. Už při prodeji Náplavky za námi přišlo hodně maminek malých dětí, jestli nemáme nějakou hru pro malé. Neměli jsme, ale právě ta se stala naší druhou hrou. Jde o hru Za pokladem loupežníka Divouse, kterou lze hrát venku. Vlastně jde o takovou tu „bojovku“, při níž děti chodí po jednotlivých zastaveních, řeší nejrůznější úkoly, ale zároveň prožívají takový pohádkový příběh.

Cestování vlakem
Mimozemský kupec a další hry, co vám zpříjemní cestování

To je zajímavý nápad.
Díky, máme na to samé skvělé reakce a během pandemie nám lidé říkali, že alespoň měli možnost nějak zabavit svoje děti. A někteří to hráli dokonce u sebe v domě. Ostatně na základě Divouse nás oslovil Dan Přibáň, jestli bychom pro něj nevymysleli hru o jeho trabantích dobrodružstvích.

Jaké to bylo dělat hru na zakázku?
Zajímavé, někdy pekelné, jindy strašně zábavné a naplňující. Paradoxně v tom je i trochu autorské svobody, protože můžete fantazii popustit otěže. Víte, že když přijdete s nějakou opravdovou blbostí, zadavatel, v tomhle konkrétním případě Dan, vám to hodí na hlavu. Ale nestávalo se to často, naopak nejlepší nápady vznikly právě díky této svobodě.

Trabantí hra měla neuvěřitelný úspěch na portálu Startovač, dokonce se stala snad rekordmanem, jestli se nepletu.
Přesně tak. Ale teda musím předem avizovat, že to je projekt především Danův, my jsme byli opravdu spíše takoví ti lidé, kteří počítají, dávají Danovým nápadům konkrétní kontury, korigovali jsme se teda vlastně navzájem. Ale ano, byl to fakt úspěch a Danovi za celý trabantí fenomén patří ohromný obdiv. I když ty večerní telefonáty, kdy jsme na sebe občas křičeli, abychom se hned zase udobřovali a posouvali projekt ke zdárnému výsledku, tak ty mi tedy nechybějí.

Čtěte celý seriál bez omezení. S předplatným Deník.cz získáte navíc výhodné benefity.

Jak na vás dopadla pandemie?
Poměrně brutálně, a to hned z několika důvodů. Měli jsme rozjednanou hru pro jednoho producenta, který chystal velkou pohádku. To mohl být skutečně velký projekt. Ale jak přišla pandemie, zjevně se pohádka dostala do nějaké hibernace a hra je tak zatím u ledu. Ale tak i to je život. Horší je, že byly zrušené veškeré prodejní akce, takže se hry prodávají o poznání méně.

Já jsem ale naopak slyšel, že během pandemie lidé vzali deskovky útokem.
To sice ano, ale těžili z toho především velcí distributoři a prodejci. Ti mají velké reklamní rozpočty, takže když lidé hledali, co by si koupili, tak jsme neměli šanci. Ale ono to tak je dost se vším, když jste malí, holt David Goliáše porazil také jen jednou. My se mezitím soustředíme na další projekty, které jsou komerčnějšího charakteru. Teď jsme například dokončili hru pro jednu nejmenovanou firmu prodávající šumivá vína. To byla docela zajímavá zkušenost: vytvořit hru, u které lidé nebudou používat takřka nic.

Nic?
Ano, mají si přečíst pravidla v mobilu, ale pak už by ideálně neměli muset mít nic. Ale nebojte, zvládlo se to a výsledek je, myslím, docela zábavný.

Miska
Květináč, miska na věci či mumie. Zkuste tvorbu ze sádrových pásků

Píšou vám lidi nápady na hry?
Jéje, a kolik! Možná zajímavější ale je, co to je to za lidi a s jakým úmyslem píšou. Někdy píše nadšený amatér, že má hru o motorkách a že by nám ji rád odprezentoval, jindy nadšená paní z jižní Moravy, že má takové náměty na seznamovací hru. Češi jsou zjevně velmi hraví a nápadití. Ale je pravda, že je to poměrně komplikované sejít se s nimi. Zatím jsme vždy odmítli, protože ty nápady nám nepřišly příliš produktivní, respektive bylo nám jasné, že dotyčný bude mít přehnané požadavky a akorát bychom zbytečně řešili nějaké konflikty. Ale je pravda, že jsme se s jednou paní, jejíž náměty byly opravdu produktivní, už málem setkali, ale přišla pandemie. Tak to zatím spí.

Co bys doporučil lidem, kteří mají nějaký nápad a sami chtějí vytvořit hru?
Tak to bych rozdělil na dvě kategorie. První budou lidé, kteří chtějí vytvořit hru pro své nejbližší. A těm bych doporučil, ať přestanou číst a okamžitě se do toho pustí. Je to nesmírně naplňující a děti (ale nejen ony) to fakt ocení. Druhou kategorií mám na mysli nadšené amatéry, kteří již mají něco za sebou a chtějí hry začít dělat pro druhé. Tady bych naopak spíš brzdil entuziasmus. Konkurence je brutální, a vzhledem k vysokým nákladům by daný člověk mohl v nejistém podniku zahučet v řádu statisíců korun. Ale i u nás funguje spousta firem, které takovým lidem pomohou s jejich díly na svět. Ale hlavně bych zopakoval: testovat, testovat, testovat. Jen protestovaná hra má šanci na úspěch.

Vytvořte si hru doma

Hru si opravdu může vyrobit kdokoli a nepotřebuje k tomu takřka nic. Ale přeci jen bych poradil, abyste si k tomu vzali papír a tužku. Na papír můžete načrtnout případný herní plán, tužku pak můžete využít třeba k určení toho, kdo je zrovna na tahu. Pak už je to zcela na vaší fantazii.

Pokud chcete rychlou hru, „stačí“ si říct, jak se určí vítěz. Kámen-nůžky-papír je velmi jednoduchá hra a všichni si ji užíváme celý život. Osobně jsem ale zastáncem toho, že ještě lépe než jen pravidla hráče při hře drží příběh. Zkuste tedy možná raději vymyslet poutavý, byť jednoduchý příběh. Rozdělte jej na pět šest zastavení a tam přidejte „křižovatku“. Hráči se v těchto křižovatkách budou muset rozhodnout, kudy se vydají dál. A kdo dojde do cíle první, vyhrál.

Příběh může být o krásné princezně v nebezpečí, ale také o vaší babičce, které vnoučata mají přivézt dárek. A poslední důležitá rada. Hlavně se nebojte a zkuste si vytvořit hru. I když nebude napoprvé dokonalá, určitě vám zajistí krásné chvíle s vašimi nejbližšími. A o to jde především.