Karin Krajčo Babinská: Richard? Je romantické být manželkou romantického muže

Umí manžel pochválit a podpořit?
Richard je mým prvním čtenářem, každodenním předčítačem toho, co jsem zrovna napsala. Nikdy neví, o čem píšu a kam směřuju, takže je zároveň i jakýmsi testovacím subjektem. Čte mi vždy nahlas a já ho u toho bedlivě sleduju. Často mi říká, že je i mým největším fanouškem.

Podporuje mě nesmírně, a když je třeba, zastoupí mne i ve všech rodinných záležitostech, když já už na ně v určité fázi nemám čas. No, a pak mi jako bonus knížku ještě načte do podoby audioknihy. Svým hereckým projevem mé texty dramatizuje a dává jim tím ještě další dimenzi.

Richard Krajčo: Každý si může vytvořit seznam věcí, které budí naději

V čem je váš muž inspirativní?
Mnoho let mě inspiruje svou radostí a chutí do života. Tou nezdolnou energií, kterou neustále srší a s níž dokáže okamžitě řešit jakýkoli problém, aniž by ho odkládal. A také svou vstřícností vůči okolí.

Je romantické být spisovatelkou?
Je to povolání jako každé jiné. Ráno odejdu do pracovny a odpoledne se z ní vracím. Romantické se to může zdát jen tomu, kdo dělá něco úplně odlišného. Stejně jako mně se zdá romantické, když někdo dokáže například opracovat dřevo nebo zasadit sad.

A je romantické být manželkou Richarda Krajča?
Je romantické být manželkou romantického muže. A tím Richard skutečně je.

Richard Krajčo a Karin Babinská v Show Jana Krause:

Čtete české knižní autory?
Ano. Zajímá mě, co u nás vzniká. Myslím, že máme řadu skvělých spisovatelů. Dokonce ty české čtu nejspíš nejčastěji.

Kdy má spisovatel čas na čtení?
Když píšu knihu, číst nemůžu. Aby mě nic jazykově neovlivňovalo. Takže čtu v čase mezi vydáním knihy a psaním té další. Pak rychle dočítám, co mi za ten zhruba rok uteklo. Protože se teď v tom období nacházím, mám momentálně jednu knihu rozečtenou a dvě další současně poslouchám jako audioknihy.

Vaše poslední kniha Tsunami je o touhách, a když takové člověka ovládnou, jde rozum stranou. Dohnaly vás následky vašich tužeb?
Před deseti lety jsme se do sebe s Richardem zamilovali, z celého srdce jsme toužili spolu žít a jednou vedle sebe i zestárnout. Důsledky nás dohnaly v podobě sňatku a krásného společného života. Pro nás vše skončilo šťastně. Ne vždy to tak ale chodí. Najít partnera, se kterým souzníte a žijete v lásce, je dar.

OBRAZEM: Narváno. Richard Krajčo měl koncert ve svém kostele v Chotěvicích

Kniha je názornou ukázkou v tom, že si láska nevybírá. Souhlasíte?
Existuje mnoho podob lásky. Ale jsem přesvědčená o tom, že kdokoli nám do života vstoupí, naplňuje plán své duše i duše toho druhého. Ať je výsledek takového vzplanutí jakýkoli, vždycky má jasně daný smysl. Setkání s kýmkoli člověka obohatí, zvlášť když je intenzivní. Na všem dobrém i zlém bychom měli růst. O to tady vlastně běží.

Tsunami ukazuje, že všichni činí chyby. Zpětně bychom toho hodně udělali jinak, ale čas vrátit nelze. Vracíte se v myšlenkách zpět, litujete něčeho?
V myšlenkách se vracím zpět velmi často. Ze vzpomínek čerpám inspiraci pro své příběhy. Vím, že bych se s odstupem času v mnoha situacích zachovala jinak, ale ničeho nelituju. Jednala jsem tenkrát z úrovně svého bytí a vlastně můžu být spokojená, že na to později nahlížím jinak.

Jde o známku toho, že člověk neustrnul, ale stále se vyvíjí. Že je ochoten poučit se ze svých zkušeností. Spíš si s klasiky říkám: „Nelituju toho, co jsem udělala, ale toho, co jsem neudělala.“

Sledujete recenze svých čtenářů? Zajímají vás, odnášíte si z nich něco?
Jednou za čas je pročítám a pak vždycky cítím obrovský vděk. Že si někdo mou knihu koupí, věnuje energii jejímu přečtení a má i potřebu podělit se o dojmy. Když kniha čtenáře navíc něčím obohatí či zarezonuje ve věcech, které sám řešil či řeší, je to pro mě největší odměna.

Navíc mi spousta čtenářů píše do mých soukromých zpráv své příběhy, a tak mívám pocit, že se svou tvorbou mnohdy stávám součástí života druhých lidí.

Musí být příjemné vědět, že se kniha líbí. Což se ukázalo v nedávné anketě Český bestseller, kde Tsunami získala cenu čtenářů. Překvapilo vás to?
Byla jsem překvapená a nesmírně šťastná. Opravdu si toho vážím.

Kde máte svou „síň slávy“?
Jako „síň slávy“ mi slouží polička v knihovně.

Předpokládám, že každou knihu píšete intenzivně více než pár měsíců… Je to vyčerpávající?
Vyčerpávající to je, protože se během psaní napojuju na každou z postav. Abych vyjádřila její pocity, musím je cítit uvnitř sebe. A jelikož jsou mé knihy hodně emotivní, tu horskou dráhu emocí prožívám dvojnásob.

Po osmi letech vydal album. Pořád chci dělat něco novýho, říká David Koller

Čtenář se někdy nemůže od knihy odtrhnout, máte to tak se psaním?
Asi i kvůli tomu prožívání si psaní dávkuju a raději plánuju. V začátku práce na knize si stanovím její denní penzum, které chci dodržet, abych knihu odevzdala včas. Ty plány mi ale nikdy nevyjdou, a když s knihou finišuju, trávím posledních pár měsíců u počítače celé dny, včetně víkendů. To období je pak náročné pro celou rodinu.

Nejdéle jste psala…
… nevím, jak nejdéle, ale vím, že při dokončování Tsunami jsem psala i o Štědrém dnu. Je pravda, že během psaní mi čas běží jinak. Často se stává, že mám pocit, jako bych nad ním seděla dvacet minut, a pak zjistím, že uběhla hodina. Člověk se asi skutečně ocitá v jiné realitě.

Musíte se i hlídat, abyste se vůbec najedla?
Jídlo si naštěstí hlídat nemusím, pořád něco pojídám.

Potřebujete se z jakýchkoli návalů emocí vždy vypsat? A pokud ano, odráží se onen přetlak i v obsahu knihy?
Tu potřebu nemám. Nejsem grafoman, a když píšu, pak vždycky se záměrem. Ale všechny své emoce stejně později v některé knize zúročím. To je fakt.