Kliknutím zvětšíteTvůrce dokumentu tehdy nenapadlo, že příběh vážně nemocného muže zaznamenávají v místech, kudy se pár měsíců nato prožene válečná vřava. Hlavní poselstvím filmu je, že život na vozíku nekončí.
Co pro vás toto motto znamená?
Když jsem potkala Honzu, nadchlo mě, jak svou situaci zvládá. Na roztroušenou sklerózu v současné době neexistuje lék a on to přesto dává. Snažila jsem představit si, co by to znamenalo pro mě, jak a zda vůbec bych se s tím dokázala vypořádat. On si i přes tak závažnou nemoc uměl najít pozitivní perspektivu. Jsem ráda, že jsem mohla natočit film, který tuto myšlenku předává dál.
V roce 2017 jste s Honzou absolvovala první cestu do španělského poutního místa Santiago de Compostela. Ušli jste asi 650 kilometrů. Jaké byly rozdíly oproti loňské výpravě na Ukrajinu?
Minulou cestu jsme zaznamenali do filmu Camino na kolečkách. Rozdíl byl velký. Honza má progresivní formu nemoci. Tehdy se ještě dokázal zvednout, udělal třeba dva krůčky, nebyl takový problém s hygienou. Nyní mu už povolují ruce a je třeba, aby se o něj někdo staral čtyřiadvacet hodin denně. Snažili jsme se být proto na cestu vybavenější. Sama jste ale viděla, že horu Hoverlu (její vrchol je 2061 metrů nad mořem – pozn. red.) jsme nakonec nedali.
To beru tak, že jste po cestě dokázali odhadnout své síly, ne zdolávat překážky za každou cenu. I Honza, kterého jste v tu chvíli kvůli náročnému terénu hory vezli na vozíku připevněném na jednom kolečku, to ocenil…
Určitě. V první řadě šlo o jeho bezpečí. Nikdy jsem, co se natáčení týče, nezažila nic tak fyzicky náročného. Shodli jsme se na tom, že všeho s mírou. Dostali jsme se na pokraj vyčerpání. I proto je dobře, že jsme ten výstup včas zastavili.
Film nepůsobí depresivně. Zachycuje chvíle, kdy jste byli všichni v pohodě. Bylo tomu tak po celou dobu expedice?
Snažili jsme se předat pozitivní myšlenku. Některé chvíle ale byly vypjatější. Sprostá slova padala třeba právě v době, kdy jsme stoupali na vrchol Hoverly. Zvukově jsem tedy musela hodně stříhat.
Ve filmu mluví Honzův bývalý ošetřující lékař, který říká, že při roztroušené skleróze je důležitá psychika. Na Honzovi bylo vidět, že tato slova vzal za svá…
Honza má hrdinné myšlenky. A je úžasné, že je předává dál. V současné době bydlí v Domově svatého Josefa, nacházejícím se ve Dvoře Králové, což je jediné české zařízení poskytující komplexní péči o lidi s roztroušenou sklerózou. Část výtěžku z našeho dokumentu půjde na tento domov, část na humanitární pomoc Ukrajině. V době natáčení jsme samozřejmě netušili, co se tam letos bude dít. Bylo emocionálně těžké sledovat ve zprávách boje a do toho stříhat dokument o krásách Černobylu. Nešlo to ale udělat jinak, už to nepřetočíme.
Honza říká, že v Černobylu vstává příroda z popela a že z něj možná vstane i on. Poté mi řekl, že na cestu vzpomíná jen v dobrém, přičemž za vším pozitivním stojí víra v tým, který tam byl s ním, protože bez něj by neudělal ani otočku kolečkem. Cesta mu tedy psychicky evidentně pomohla…
Lidé, kteří žijí ve čtyřech stěnách zařízení, mají pravidelný režim a nemají zážitky. Rodinné vazby se strhají, zůstanete sám. Tím, že jsme ho vytáhli, jsme ho minimálně mentálně ožili. Dali jsme mu zážitky, z kterých může pár let čerpat. Mám z toho radost. Než jsme se na cestu vydali, ptala jsem se ho, proč chce vidět zrovna Černobyl. Odůvodnil to tím, že chtěl vidět paralelu. Život v Černobylu totiž měl přestat existovat, ale existuje. On je zase nevyléčitelně nemocný, ale může se stát zázrak. Jelikož je i duchovně věřící, přišlo mi to jako pádné odůvodnění. I to tak zafungovalo.
Silný moment je, když ve filmu děkuje dobrovolníkům, kteří šli po výbuchu na Černobyl uklízet. Dali všanc své zdraví a životy, aby zachránili jiné. Honza říká, že jim děkuje za to, že je relativně zdravý. Celou dobu se navíc snažil vtipkovat, aby ostatním dodal energii. To si člověk až řekne, proč si vlastně pořád na něco stěžujeme, že?
Také to tak cítím. Jdete vedle Honzy a zapomenete na všechny své vlastní blbosti, které vás jindy svírají. Protože najednou máte vedle sebe opravdu nemocného člověka, který všechno bere takto hrdinně. To byste se musela stydět sama před sebou, kdybyste si dál stěžovala na malichernosti.
7
Kondice
Dům a zahrada
Kafe
iReceptář
TN.cz
