Veronika Žilková: Jsem obětavější babička, než jsem byla matka

Veroniko, od 13. srpna hrajete na zámku Plumlov v komedii Lopeho de Vegy Ženy a sluhové, kterou přeložil váš syn Cyril. Co na ten text říkáte?
Veronika: Vím, že Cyril ten text ze španělštiny ze 17. století do veršů překládal čtyři roky. Český divák je zaměřený spíš na Shakespeara, který byl vrstevníkem Lopeho de Vegy, a vždycky mě mrzelo, že se tohoto španělského dramatika lidi trochu báli, možná i proto, že je to nepopulární maturitní otázka. Jediné, co většinou diváci vědí, že je to zlatý věk Španělska, dramatika kordů a mečů a že jeho nejslavnější dílo bylo Fuente Ovejuna. Ale nikdy to nikdo nečetl. A teď Cyril přinesl tuhle hru, která je půvabná. Je tam humor a příběh, navíc ve verších. Ve zkratce je to o ženách, které milují své prosté sluhy, ale prstýnkem od hraběte, který má právo první noci, nepohrdnou. Vztahy mezi ženami a muži jsou nadčasové, ale nadchla mě jazyková hodnota textu. Myslím si, že Vega je u nás opomíjený, a jsem ráda, že se nám snad podaří založit tradici Vegovských slavností na Plumlově. Bude rozhodně co hrát, protože toho napsal strašně moc.

Cyril: Jenom komedií napsal čtyři sta. Napsal tisíce děl, jenom třeba sonetů tři tisíce.

Veronika: Je to krásná a vtipná literatura a zároveň výjimečně jazykově hbitá, protože kolikrát se uprostřed verše mění pocit. A je to výborně přeložené, abych vám odpověděla na otázku.

Cyrile, chodíte se dívat na zkoušky a jako správný autor textu trpíte?
Cyril: Trpím jako správný překladatel, protože už na začátku jsme museli seškrtat polovinu textu.

Veronika: Hra měla 180 stran, což je tak na čtyři hodiny. A na to český divák opravdu není připraven.

Vy jste teď, Veroniko, dva roky žila s manželem v Izraeli, takže pro vás to je po delší době zase divadelní osvěžení. Měla jste absťák?
Veronika: Neměla, protože jsem tam s partnery ostatních diplomatů nacvičila Shakespearovu hru Mnoho povyku pro nic v angličtině. A musím říct, že divadlo mnohem radši organizuji, než v něm účinkuji.

Když se ještě vrátím ke hře Ženy a sluhové, ta mimo jiné pojednává o lásce a jejích intrikách. Jak jste v životě válčili a válčíte s nástrahami lásky?
Cyril: To já můžu říct velmi zkratkovitě. Na začátku září budu vydávat svou sbírku básní nazvanou Antologie březnové múze, kde je to velmi jasně popsané.

Veronika: Dohromady je to asi čtyři sta básní o lásce a z toho je 98 procent o nešťastné lásce. Protože jedině umělec, který trpí, může tvořit.

Je pro vás snadné dávat najevo lásku?
Veronika: V mém věku už je láska především mateřská, to znamená, že z lásky k dílu svého syna už se dva měsíce věnuji organizaci festivalu. Už jsem, pravda, jeden festival na Mezinárodní konzervatoři organizovala, ale abych rozhodovala o tom, jak budou vypadat vstupenky, za kolik se budou prodávat, kde budou viset plakáty, kdo bude hrát, v čem bude hrát, kdy se bude zkoušet, co se vyškrtá z textu, kdo s kým pojede autem, kde budeme spát, to se mi ještě nestalo. Je to mnoho práce zdarma, vlastně i z lásky k divákům, kteří v době korony potřebují povzbuzení. Divadlo se teď moc nehraje, tak objíždím republiku s takovými besedami, a je vidět, jak jsou lidi vystresovaní. Ta doba vám pořád říká: „Bacha, bacha, smrt je za dveřmi! Ztráta práce, žádné peníze…“ V celém světě je to ve vzduchu. A proto je důležité, dát lidem nějakou naději a optimismus. I v koncentračních táborech za války se hrálo divadlo.

Cyrile, pro vás je snadné dávat najevo lásku?
Cyril: Čím jsem starší, tím je to snazší. Člověk už je totiž zvyklý na odmítnutí.

Vy jste, překladatel, studoval jste španělštinu a překladatelství. Překládáte i z francouzštiny a angličtiny. Jak je možné, že nejste herec?
Cyril: Jsem takové černé káčátko v herecké rodině. Jsem na druhé straně opony.

Veronika: Ale Cyril i píše divadelní hry, takže není zase tak daleko.

Cyril: V jedné hře jsem dokonce i hrál, protože když jsem dostal grant na překlad, zjistil jsem, že potřebuji udělat minimálně scénické čtení. Takže nezbylo nic jiného než si tam zahrát.

Pokud vím, tak autorské ambice máte oba.
Veronika: Určitě, já jsem byla spoluautorka scénářů k pořadu Tele Tele, vydala jsem knížku fejetonů. Ale my tu psací ambici máme jako rodinné hobby. Kromě hraní na flétnu, které trošku flákáme. Cyril píše i skeče pro Český rozhlas Dvojka. Od září by měl jít v České televizi cestopis o Izraeli, který jsme spolu napsali a natočili na začátku korony. Bylo to velmi dramatické.

Cyril: V den, kdy jsme dotočili a odletěli z Tel Avivu do Prahy, tak se zavřely brány Izraele. Kdybychom tam zůstali o den déle, tak bychom se jen tak nevrátili.

Napadá mě, hrála jste někdy divadlo s některým ze svých dětí?
Veronika: Ano, se synem Vincentem hraju druhým rokem v divadle Metro, kde se teď nacházíme, kanadskou komedii Čarodějky v kuchyni. Navíc Cyril tu teď pracuje, takže je to takový náš náhradní domov. A v komedii Ženy a sluhové s námi hraje také má nevlastní dcera Anička Stropnická.

Když maminka hraje divadlo se svým dítětem, nesvádí jí to radit mu, pomáhat, nebo se ho zastávat před ostatními, což maminky obyčejně dělají?
Veronika: Ano, maminka své dítě na jevišti péruje víc než jeho alternaci a v zákulisí ho brání přede všemi, je to tak. To už je osud matek. I proto vzniklo mnoho divadelních her i románů o příšernosti matek, které děti neustále obtěžují svou láskou.

V kolika letech jste, Cyrile, vlastně opustil rodné hnízdo?
Cyril: Poprvé jsem byl delší dobu mimo domov v sedmnácti letech. Na půl roku ve Španělsku, kde jsem studoval střední školu. Pak jsem se na chviličku vrátil domů a zhruba od dvaceti dál jsem pobýval mezi Českou republikou a zahraničím. Celkem jsem žil dva roky ve Španělsku a téměř pět let ve Francii, kam jsem odjížděl bez znalosti jazyka.

Kde ve Francii jste žil?
Cyril: Byl jsem uprostřed země v kraji Auvergne, který je známý sopkami a sýry. Je to stará rurální Francie, jakou známe ze třeba starých filmů ze 70. let, která ještě není tak dotčená imigrací. Není to kosmopolitní Paříž, kde prakticky polovina lidí jsou cizinci a čtvrtina vůbec nemluví francouzsky. Tady ještě všichni francouzsky mluví. A když si jdete koupit chleba, hned se vás ptají, odkud jste, protože máte divný přízvuk.

Vy jste zase, Veroniko, dlouho pobývala v Izraeli. Co to s vámi dělalo, když jste najednou byla žena velvyslance?
Veronika: Pro mne to byla zábava. Já jsem byla zvyklá na V.I.P. přátele a prostředí v Česku a najednou jsem se ocitla v Izraeli mezi diplomaty. Nejvíc mě překvapilo, jak jsou k sobě všichni laskaví a milí. To k diplomatickému chování patří. Oni se vůbec navzájem neobtěžují žádnými negacemi. Dva roky jsem byla v takovém sanatoriu milých lidí. Izraelci vůbec nic neřeší, protože jejich předkové přežili holokaust, a tak si velmi váží každého dne života.

Nemůže být časem trošku protivné, že nic neřeší?
Veronika: Ne, je to strašně příjemné. První, co se mi stalo, když jsem přiletěla do Prahy, že na mne zatroubil taxikář a sprostě mi vynadal, že jdu pomalu po přechodu s kufrem. Když jsem šla v Izraeli na procházku se psem, tak tam auta stála, když jsme byli ještě padesát metrů od přechodu. Čekají, až přejdete. Oni nikam nespěchají. Izraelci mají takové přísloví, že každý den je dost dobrý na to, aby se stal vaším svátkem. Každý den něco slaví. To si pak uvědomíte, jak je Evropa hektická, úzkostná a neurotická. Po Izraeli se mi stýská.

I po nějakém izraelském jídle, jako Cyrilovi po francouzských sýrech?
Veronika: Kromě pozitivní nálady se mi stýská po červeném víně. Mají tam výborné z pohoří Karmel. Chápu, že bible vznikla v Izraeli, protože tam je každý západ slunce svatý obrázek, a chápu, že Ježíš proměnil vodu ve víno. To se tam stane samo působením sluníčka.

Název té vaší hry Ženy a sluhové, mě přivedla na otázku: Připadala jste si s tolika dětmi někdy jako služka?
Veronika: Ano, celý život jsem služka své rodiny. A už s tím nic neudělám, už dosloužím.

Dělají vám vaše děti radost? Jste třeba na Cyrila pyšná?
Veronika: Radost mi dělají velkou. Na Cyrila jsem pyšná, ale já takové věci dětem nikdy neříkám. To jsou ty chyby matek, které totiž mají pocit, že jednička by mohla být ještě podtržená.

Cyril: Nikdy žádné vysvědčení nebylo dost dobré. Když jsem třeba dostal na fakultě prospěchové stipendium třináct tisíc, tak máma řekla: „A proč jsi ho neměl už loni?“

Veronika: Ale já jsem měla to samé se svým otcem. Vychovala jsem šest dětí a musím říct, že být rodič je zoufalé, možná na to ani nemám buňky. Je to jako v Ženitbě, člověk se snaží, snaží, snaží, a ono nic! Ale ne, já jsem hlavně vděčná osudu, že jsem děti vůbec mohla mít. Každému se to nepodaří.

Cyrile, věkové rozpětí vašich sourozenců je dost velké. Dá se říct, ke kterému z nich jste měl nejblíž, s kým jste vyrůstal?
Cyril: My jsme tomu se ségrou ze srandy říkávali „stará dobrá rodina“, když jsme byli ještě s Agátou sami. A když potom později máma přišla unavená, že už je nás moc a že už to nezvládá, tak jsme jí říkali: „Vidíš, mohla jsi zůstat u starý dobrý rodiny!“ Tedy po mně to už utnout. Ale s každým sourozencem jsme si v něčem blízcí. Třeba co se týče IT světa a lingvistických věcí, jsem si nejblíž s Vincentem, který se vždycky směje: „Teď jsem byl na party, přišel tam nějaký bláznivý mnich a já jsem mu rozuměl, protože jsem se s bráchou učil latinsky!“ Pro Kordulku už jsem byl v podstatě starý pán, co chodil po baráku sem a tam. Je mezi námi šestnáct let rozdíl, takže když jsme šli spolu někam na hřiště, lidi se divili, že to není moje dítě.

Veronika: A pravda je, že jsem ještě přivedla dvě děti z dětského domova, takže musím říct, že jsem to těm mým dětem neusnadnila. Kromě toho, že jsem nebyla doma a nadávala jsem jim, tak jsem jim ještě vodila nové otce a nové sourozence, takže já můžu být ráda, že se mnou po takovém dětství vůbec mluví.

Vy jste nejenom maminka, ale i babička. Máte čas a energii plnit své babičkovské povinnosti při tolika dětech?
Veronika: Mám.

Cyril: A to jí ještě pět dětí nějaká vnoučata udělá.

Veronika: Navíc ještě občas hlídám chlupatá vnoučata, tedy psy. A když se sejdou dvounohá a čtyřnohá vnoučata na hlídání, musím je pomalu nacpat do jedné postele… Ale myslím, že jsem obětavější babička, než jsem byla matka. Jako matka jsem se spíš snažila zajistit rodinu hmotně. Neměla jsem štěstí na partnery, kteří by byli schopní nás uživit, takže to bylo na mně. Teď si to jako babička vynahrazuji.

Veroniko, vy máte bohaté zkušenosti s bulvárními novináři. Dotkly se vás někdy jejich praktiky?
Veronika: Víte co, být novinář je strašně těžké povolání. Noviny jim prodává pár lidí, o kterých napíšou. A když si spočítáte, kolikrát za život se tyhle celebrity ožení, rozvedou, zahnou, opijí se, nabourají se, tak vám vyjde, že bulvární novináři nemají o čem psát. Takže pak jim nezbývá než si vymýšlet. Nedá se nic dělat, lidi nechtějí číst o každém. Na druhou stranu bych měla být ráda, že jsem z těch, co jim noviny prodávají… A normální novináři to mají taky těžké, protože pořád hledají nějakou pravdu, za kterou jim vždycky někdo vynadá.

O vás Cyrile napsali, že jste dvojník Mr. Beana. Udělalo to s vámi něco?
Cyril: To opravdu objevili Ameriku, protože mně to lidi říkají dvacet let. A já jim rád říkám: „Co třeba mě přirovnat k Johnny Englishovi či přímo k samotnému herci Rowanu Atkinsonovi. Mají krásnou partnerku a super auto!“