Abyste mi rozuměli… Do Prahy přiletěl před týdnem na poslední chvíli z Bruselu, kde většinu dní z měsíce normálně pracuje. Hned se pro jistotu sám rozhodl, že nebude vycházet.

A mě s dcerou a její kamarádkou podle plánu poslal „na víkend“ na chalupu. Odjely jsme o den dřív, takže jsme se naštěstí minuli. Ale i tak jsme se naivně všichni domnívali, že se vše brzy „přežene“ a my budeme nejpozději za týden zpátky. 

Nic se nepřehnalo. Naopak, hranice se mezitím uzavřely, dveře všech domácností také. I počet nakažených stoupá a Michal s Kryštofem musí dodržet minimálně 14 dní karantény. Což znamená, že já s Ellou strávíme na naší „pastoušce v horách“ samy ještě další týden, ne-li déle. Uklidnilo mě aspoň, že manžel ani syn žádné symptomy nemají a mužskou „ponorku“ zvládají v rámci možností.

Čas na pilu

Když už jsem byla v sedm vzhůru, rozhodla jsem absolvovat svůj ranní rituál, který mě vždycky probere – bosky na studené dlaždice v chodbě a pak ledové záchodové prkýnko. Vzala jsem s sebou i košík na dřevo, abych doplnila zásoby u kamen na podpal. Pohled do dřevníku mě zrovna neuklidnil. Bylo jasné, že za chvíli už nebude co štípat. Pokud si tedy ta polínka nenařežu.

Abyste rozuměli, se dřevem obvykle problém nemáme. Les na pozemku ho skýtá dostatečnou zásobu. Dvakrát do roka hodný soused tu a tam odřeže suchou větev, nebo porazí břízu, doubek, borovici a ideálně i nějaký ten akát, kterých tu spousta bují ostošest. A když má dobrou náladu, což většinou má, nařeže je i na polínka. A ty s dětmi nosíme do dřevníku, kde si hezky vysychají. 

No a pak je potřeba nějaká další mužská síla, kterou je obvykle můj pubertální syn. Stačí mu pár dní v létě na chalupě s bláznivou matkou, aby se uzavřel na hodiny do dřevníku, kde seká špalky tak dlouho, dokud se neuklidní. Je to výborná, oboustranně výhodná terapie, doporučuju všem rodičům pubertálních dětí.

Jenže problém je, že nikdy jsme nepotřebovali topit tak dlouho jako letos. Takže zásoby dřeva se tenčí. Co na tom, že se ve dřevníku už několik dní uklidňuju se sekyrkou sama. Přišel čas probudit moji elektrickou pilu a nařezat klády. Chodíme kolem sebe většinou po špičkách. Mám z ní respekt a zapínám ji jen v nejnutnějších případech.

Raději jí čistím střeva od pilin slepených olejem. Teď je ale tak čisťounká i olejem nakrmená, že další výmluvu nemám. Musím ji strčit do zásuvky.

Ella a Valinka, které jsem chtěla poprosit, aby mi na koze držely kládu, se samozřejmě vypařily. A tak je to na mně. Zapnu pilu do elektřiny a protočím. Bohužel funguje jedna radost. Na číslo 112, aby mě někdo statný zachránil, ideálně nějaký hasič nebo ženista, tedy volat nemůžu. A tak se do toho pouštím sama.

Můj styl je poněkud zvláštní. Kláda je totiž většinou buď dlouhá, takže nevím, odkud začít, nebo moc krátká, tudíž se začne v koze protáčet. Ty dlouhé režu napůl stylem, jaký asi znáte ze špatných béčkových filmů – řežu s plným nasazením, hrdinně rozkročena, abych náhodou netrefila nohu, oči mhouřím před odletujícími pilinami.

Jenže řežu tak dlouho, až se mi pila ve dřevě vzpříčí. Krátké poleno se mi zdá mnohem nebezpečnější. Začne se totiž v koze protáčet a já se bojím, že uletí a trefí mi hlavu. Takže si ho obvykle přidržím levou nohou, zatímco balancuji na pravé, a snažím se přitom ten zatracený klacek přeříznout.

Jelikož dnes stíhám napsat tento sloupek bez ztráty kapky krve, asi tušíte, že to dobře dopadlo. Já i pila jsme to prozatím přežily ve zdraví.

Napište mi na ivana.zabranska@denik.cz