S trochou nadsázky se dá říct, že dárkem pro ně byla i koronavirová pandemie. „Výrazně nám stouply zakázky. Vyrábíme totiž komponenty k dýchacím přístrojům a postelím, které se dodávaly do polních nemocnic,“ prozrazuje bez vytáček Jiří.

To mělo pozitivní dopad i pro jejich zaměstnance. Na rozdíl od jiných firem nemuseli propouštět. „Naopak přibíráme, protože máme více objednávek, než dokážeme stíhat. Snažíme se, aby tady měli solidní zázemí a lidé to vědí. Moc od nás neodchází a naopak přivádí své příbuzné. Někteří jsou s námi od samého začátku. Dá se říct, že jsme firma založená na rodinných vazbách,“ vyzdvihuje Jiří.

V současné době zaměstnávají pětaosmdesát lidí. „Když jsme se sem stěhovali, bylo nás čtyřiadvacet. Rádi bychom se dále rozrůstali, ale jsme limitovaní prostory - z jedné strany je železniční přejezd a z druhé silnice. Nicméně nemáme ambice stát se obrovskou firmou. Vidím to na dvě stě lidí maximálně,“ pokračuje Jiří.

Živnost založil jeho otec Rudolf, který je vyučený soustružník. „Už mě nebavilo někoho poslouchat a chtěl jsem dělat sám na sebe. Na začátku devadesátých let tady byla taková euforie a vyřízení všech potřebných papírů bylo o dost jednodušší než dnes,“ srovnává Rudolf.

Začínal doma v řadovce v garáži. „Tehdy jsem k tomu měl ještě normální práci a podnikání se věnoval po večerech a o víkendech. Hluk a vibrace pociťovali sousedé až jim cinkaly skleničky. Naštěstí však byli hodní a vydrželi to se mnou. Mít stroje doma ale není dobré, takže jsem hledal další prostory,“ líčí Rudolf.

Vždy se držel Světlé, maximálně jejího okolí. Jedním z přechodných sídel byl například bývalý kulturní dům v nedalekém Josefodole. „Tam mi to tehdy připadalo obrovské. Jezdil jsem mezi stroji s ještěrkou a myslel si, bůh ví, co nemám,“ vzpomíná Rudolf. Do dnešního sídla v Nádražní ulici ve Světlé se AR KOVO přestěhovalo v roce 2012.

Syny přibral v šestadevadesátém roce, kdy založil společnost s ručením omezeným. „To tehdy bylo vtipné. Táta mi volal a oznámil mi, že zastavil barák, koupil dva stroje a potřebuje někoho, kdo je bude programovat,“ směje se Jiří. „Ačkoliv jsem se strojařinou neměl nic společného, nezbylo mi, než se to naučit,“ dodává.

Strojař je až Rudolfův čtyřiadvacetiletý vnuk Jan. „Chodil jsem sem na brigády už jako malý, takže to pro mě byla jasná volba. Vystudoval jsem průmyslovku v Čáslavi a zkoušel jsem i vejšku, ale nedávalo mi to tolik, jako praxe, takže jsem raději naplno přešel do rodinné firmy,“ svěřuje se mladý muž.

Když své působení všichni tři hodnotí zpětně, nic by neměnili. „Podle mě se ubíráme správným směrem. Jsme zastánci toho, abychom rostli nějakým rozumným tempem. Teď dodáváme primárně do Česka, ale máme zakázky i z Německa, Rakouska nebo třeba Anglie. Myslím si, že u zákazníků i zaměstnanců máme dobrou pověst, a o to nám jde především,“ uzavírá Jiří.