Po přeplutí Atlantiku mě jen tak něco nerozhodí

Nabízí paintball, slaňování, čtyřkolky, potápění a mnoho dalšího. Program je tu přepestrý.

S vámi lze zažít cokoli, jen ne nudu. Když se dívám na letní program Radarky, zaujalo mě třeba soustředění tlouštíků od 7. do 9. srpna. Co mají proboha tlouštíci společného s akční Radarkou?

Hodně. Tady se hraje na pohodu. Proč by si měli lidi, kteří trochu přibrali, odpírat podobné pobyty? Mám program, díky kterému se dá rozumným způsobem dost zhubnout. Sám jsem toho zářným příkladem. O velikonocích jsem měl neskutečnou „vanu“. Začal jsem se ale jinak stravovat, zavedl jsem si do jídla systém. Kamarádka dietoložka na mě dohlédla a vida, osm kilo je dole.

Jak tedy bude pobyt probíhat?

Sejdem se, všechno sežerem, jak říká klasik Bohumil Hrabal, a tím navážem příjemnou komunikaci pro to, co bude následovat. Dietoložka každému individuálně poradí, vysvětlí, jak se stravovat. Zároveň je možné zkusit si mezi svými a beze studu trochu slaňovat, zastřílet z luku, jezdit vejtřaskou, otestovat paintball. Co se komu zamane.

To zní zajímavě. Tuším, že jste jediní na Třebíčsku, kdo stále oblíbenější painball provozuje…

To jsme. Podařilo se nám ve Stropešíně koupit a předělat starý vepřín. Je to naprosto ideální prostor, kde se dá výborně vyblbnout. Na nezájem si nemůžeme stěžovat.

Co sraz tatrovek koncem července?

Na sraz tatrovek T 805 se sjedou veteráni z celé republiky. Tato skoro 60 let stará vozidla v terénu ukazují, co dovedou. A hlavně nám všem připomínají zlaté české ručičky. Je obdivuhodné, jak je jejich majitelé mají v perfektním stavu, jako by zrovna sjely z výrobní linky. Jsou v tom tisíce hodin práce, nadšení, fandovství a peněz.

V půli srpna pro změnu pořádáte extrémní závod dvojic. To bude asi docela silné kafe, nemýlím-li se?

Je to nápad mojí ženy, a tak jsme jej po čtyřleté přestávce znovu oživili. Podmínkou závodu je, že jeden jede na kole a druhý vedle něj běží. Mohou se libovolně střídat. Letošní ročník bude velmi náročný v tom, že minimální vzdálenost, kterou musí závodníci zvládnout, je 90 kilometrů. Do toho budou vloženy adrenalinové disciplíny jako slanění, plavání ve dvojici, orientační závod, lukostřelba, alpský traverz a jiné legrace.

Na seznámenou jste mi daroval svou knížku o plavbě přes Atlantik. Bylo to až nečekaně dobré a vtipné čtení. Vnímám to jako zázrak, že se teď spolu bavíme. Neměl jste být vlastně několikrát po smrti?

To jo. Kývl jsem kamarádovi na úžasnou nabídku v sedmi lidech přeplout na jachtě Atlantik z USA do Evropy. Podotýkám, že jsem měl být jediný z posádky bez námořnických zkušeností. V reálu jsme oceán překonali sami dva, v nejhorším počasí za posledních deset let. Když jsem poprvé zažil šestimetrové vlny, pud sebezáchovy mi zavelel: Vykašli se na to, domů se dostaneš jinak, letadlem.

Ale vy jste nechtěl nechat podařeného kamaráda ve štychu..

Nechtěl. Potřeboval tu loď dostat do Evropy. Paradoxem je, že když začaly běsnit živly uprostřed oceánu, šestimetrové vlny byly sranda, rutina. Tam nebyly výjimkou patnáctimetrové.

Vybál jste se dosytosti.

To rozhodně. Pluli jsme šedesát nekonečných dnů místo původně zamýšlených pětadvaceti. Byl tam při špatné viditelnosti nečekaný provoz. Na lodi se pokazilo všechno, co se pokazit mohlo. Spasila nás třeba bouřková plachta, kterou nám jeden osvícený chlápek v Americe před plavbou věnoval, nevěříc svým očím, když zjistil, že si ji neplánujem pořídit. Od té doby mě jen tak nějaký problém fakt nerozhodí.

Zajímavý byl i konec vaší námořnické eskapády. Byť jste oba sloužili u policie, vás nekompromisně vyhodili z dobrého místa za to, že jste se včas nedostavil do práce. Kolegu, který vlastně všechno spískal, ještě poplácali po ramenou za statečnost.

To už je pryč, s tím jsem se už srovnal.

Vaše žena Sabina je vojákem z povolání. Nepatří mezi bábovky, účastnila se mise v Kosovu a v Afghánistánu. Nebojíte se o ni?

Bojím, stýská se mi po ní, mám ji moc rád. Čím dál radši. Jsem do ní zamilovanej od třetí třídy, ale ona si mě všimla až v sedmičce. Od té doby jsme spolu. Je to můj nejlepší parťák.

Máte dva dospělé syny, kteří s vámi volnočasové centrum na Radarce provozují a spoluvytvářejí. Kdy přišla myšlenka takový neobvyklý podnik rozjet?

Hned po revoluci. Jeli jsme se Sabinou k tetičce do Švýcarska a já tam narazil na centrum, kde lidi mohli smysluplně trávit volný čas způsobem, který u nás v té době nikdo neznal. Úplně jsem tomu propadl, říkal jsem si, že do toho jednou půjdu.

A teď se podařilo.

Nakonec jsem to rozjel na několika frontách. Kromě Radarky, kterou máme od obce Koněšín pronajatou na 20 let, a paintballové haly ve Stropešíně, provozujeme sportovně rekreační centrum na chatě Lichkov v Orlických horách.

Máte vůbec někdy volno?

Nemám. A s tím jsem do toho šel. Je jasné, že to bude stát ještě hodně úsilí, než všechno společnými silami dotáhneme do kýžené podoby. Ale lepší náplň života po padesátce jsem si stejně nemohl přát.