Konečně nacházím. Přízemní hala v rekonstrukci, vtipně popsaná vrata, místo zvonku něco jako klakson z auta. Hlučný provoz kovárny zkrátka vyžaduje decibely. Otevírají oba, od pohledu sympaťáci, pevný stisk rukou, která ví, co je černá práce.

„Tak vás tu vítáme, je tu trochu prašno, hlavně se neumažte,“ neodpustí si na úvod. Jak vypadá dílna nožířů, kteří své propracované kousky vyrábějí od A do Zet? Potřebují vybavení kováře, brusiče i zámečníka. Takže v jedné části haly je výheň a buchar, nechybí pískovací box. V druhé pak jsou stroje na opracování surových výkovků včetně kalicí a popouštěcí pece.

„Jaký musí být dobrý nůž? Musí být tvrdý, ale nesmí být křehký. Musí být houževnatý, ale zároveň otěruvzdorný – musí dobře držet ostří. Je nutné použít ocel, která je zakalitelná, což zajišťuje množství uhlíku v ní obsažené, musí mít schopnost vytvrdit se kalením,“ popisuje Petr Dohnal starší.

„Nejraději pracujeme bez nákresů. Udělám výkovek a jak se mi pod rukama začíná cosi rýsovat, už pomalu tuším, co by z toho mohlo být,“ říká nožíř.

Stovky vrstev

Dohnalovi jsou vyhlášení svým uměním zpracovat ocelové plátky do vzoru damašku. To znamená, že se různé ocele za vysoké teploty skovávají a překládají, kroutí a rozřezávají a opět spojují tak dlouho, až vznikne kýžený vzor. Vzdáleně se dá proces připodobnit k výrobě a skládání lístkového těsta. Nůž může mít třeba dvě stě padesát vrstev, ale také několik tisíc a dokonce milionů.

Hrubý polotovar nože pak nožíř zakalí v peci. To znamená, že se výkovek zahřeje na určitou teplotu a prudce se zchladí ve vodě, či oleji. Následně se musí ještě popustit, což je v podstatě opětovné nahřátí, ale už na daleko nižší teplotu. Nepopuštěný nůž by byl velmi tvrdý a křehký, hrozilo by mu zlomení, nebo vyštípávání částí ostří.

Pak už nastupuje Petr Dohnal mladší, který dokáže na pásové brusce precizně vybrousit finální vzhled čepele.

Důležitým prvkem vzhledu nože je rukověť, ať už přinýtovaná k noži, či nasunutá na trn čepele.

K excelentní damascénské oceli patří a hodí se nejrůznější v našich končinách netradiční přírodní materiály. „Tady ten nožík má střenku z mrožího klu. Tamten zase z klu mamutího. Dodnes je sběrači na Sibiři nacházejí, mají tam toho prý plné tělocvičny. Pak tu máme špici z mečouna, z pilouna, kost z velryby, dá se použít samozřejmě parohovina, zajímavá jsou některá dřeva,“ ukazuje.

Porézní platan prostabilizovaný pryskyřicí vypadá nádherně. „A tadyhle je velká zvláštnost – mroží penisová kost – nález ze zaniklé eskymácké osady, opracovaný do podoby člunku na opravování sítí. Velmi starý kousek, který také čeká, až se z něj stane zajímavá rukojeť nějakého nože,“ popisuje nožíř pestrou škálu exotických vzorků.

V Jaroměřicích vznikají ale také nože spíše outdoorového vzhledu, které mají klasickou, nevzorovanou, stříbrnou čepel většinou ze švédské práškové nerezové oceli Elmax a rukojeť z materiálu, který si sami vyrábějí. Je to plátno prolepené epoxidovou pryskyřicí. Vznikne odolný, absolutně nenasákavý povrch, který navíc skýtá možnost zajímavých barevných kombinací.

Oboustranná dýka je vrchol

Co je nejsložitější? Asi klasická oboustranná dýka. Výbrusy jsou dva a navíc musí být dokonale soustředné, jak když střihne – z obou stran.
Další samostatnou kapitolou jsou pouzdra na nože. Petr Dohnal starší je šije ručně často z exotických kůží: „Mám tu kousek kůže ze žraloka, tady zase z krokodýla. Rejnok má zajímavou kůži, tvoří ji tvrdé, kostěné kuličky. Mám rád i pštrosinu, vypadá to pak jako z draka. Mám tu i kůži z krajty, asi nejkurióznější je kůže z žáby.“

Je to hodně o shánění materiálu. Naštěstí už i k nám na výstavy jezdí zahraniční prodejci s takovýmito kuriozitkami.

Nože, které vyrábějí, stojí zhruba od pěti tisíc korun výš. Damaškové jsou samozřejmě dražší, záleží na složitosti vzoru damašku.

Kdo jsou jejich zákazníci? Od kluků, kteří si našetří na svou vysněnou kudlu, přes trempíky a myslivce až po movitější nadšence, kteří si pomalu vytvářejí sbírku.

Málokdo takový nůž opravdu potřebuje, je to spíš srdeční záležitost a touha po opravdu poctivě vyrobené věcičce na celý život. Hojně se takovýto nůž kupuje například jako dárek - k životnímu jubileu partnerovi, kamarádovi ale třeba i pro obchodního partnera.

„Jeden náš kamarád je celkem úspěšný podnikatel a jeho žena ví, že má nože od nás velmi rád. Vždy před Vánocemi dá echo, kolik má našetřeno a my jí pro něj něco vyrobíme,“ říká Dohnal starší. Hodně zákazníků mají díky svým webovým stránkám www.dohnalknives.com, které jsou opravdu hojně navštěvované.

Dohnalovi začínali před deseti lety na koleně ve vypůjčené garáži, hledali se. Dnes mají svůj styl, rukopis. Postupně si díky několika stům originálních výrobků vybudovali renomé.

Nože od nich jsou precizní, dokonalé, krásné. Všimli si jich i ve Francii, v zemi, která je nožířskou velmocí a kam jezdí Dohnalovi velmi rádi na výstavy. Ukázali se třeba i na výstavách v Německu, Maďarsku, Švédsku a samozřejmě na Slovensku. Tito „kluci z Jaroměřic“ měli fotky výrobků i na titulní straně prestižního francouzského nožířského časopisu Excalibur.

Exkurz do světa výlučného prastarého řemesla končí. Balím diktafon a pomalu se loučím. Dva machři ve svém oboru mají spoustu jiné práce, zakázek je fůra. Zkrátka, kdo umí, ten umí.

Vlastní zázemí po letech v pronájmu

„Blbnout s kudlama jsme začali někdy na podzim v roce 2002. Původně v tchánově garáži, což ale po chvíli naprosto nestačilo (i tchán toho měl vcelku dost ). A tak jsme si pronajali větší garáž, kterou jsme taky po roce opustili a přestěhovali náš narůstající se majeteček do dílny ve vodní elektrárně v Třebíči-Poušově. Z důvodu nedostatku místa, protivných sousedů a potřeby nájemce zabrat dílnu jsme zahájili koncem roku 2006 horečné hledání vlastních prostor, protože pronájmů už bylo vážně dost. V lednu 2007 jsme zakoupili starou výrobní halu v Jaroměřicích nad Rokytnou, kterou dosud horečně rekonstruujeme. Zde už probíhá i naše současná výroba, tady vznikají naše nože.“ Petr Dohnal starší